sobota 24. června 2017

Ve stopách Indiana Jonese

V noci se nám nedobře spalo. V rámci ramadanu se hulákala modlitba celou noc. A do toho mě ještě probraly peroucí se kočky a ticho bylo po té, co jedna druhou sundala ze střechy.

Nastal Den D, tedy konečně cesta do vytoužené Petry. V hostelu byl odvoz k vchodu zdarma, takže pro škrta jako já a Terku naprosto vyhovující situace. Odpípli jsme Jordan pass se vstupenkou a vydali se skalami a pouští směrem k památce. Cesta k prvnímu, pokladnici, vedla vyschlým vykotlaným údolím řeky, úzkými skalami, kde Indiana Jones sledoval Němce ke svatému grálu. A všichni jak píši "jdeš a najednou se to před tebou objeví". A tak se stalo - jdeme, kolem vysoké skály a najednou část pokladnice, která se postupně vyloupne v rozměrném údolíčku. Samozřejmě jsme byli všichni paf. Po vzpamatování se následovala série obvyklých fotek. A šlo se dál.

Další zastávkou byl hlavní chrám, větší a hezčí než pokladnice, ale dalších 5 km vzdálený. Vydali jsme se k němu a cestou viděli polorozpadlý jiný chrám podobný římskému stylu, 7 tisíc m2 v době největší slávy, dále ulici, kde dříve bylo nákupní centrum, a cesta nás dovedla k menším schodům, které vedly do útrob skal. Dle mapky cesta byla lehká, ovšem já jsem přehlédl měnící se barvu stezky, jež byla označena "hard" a myslel jsem si, že k chrámu to bude pohodička jako doposud. Nebyla. Cesta vedla stále po schodech prudce nahoru, někdy se i trochu šplhalo a chrám v nedohlednu. Teplota vzduchu rostla, z nás teklo a Petra začínala kolabovat, protože musela bojovat s jejím odporem ke schodům. Trhovci nás ujišťovali, že je to kousek, a nabízeli své zboží, bylo jim ale jedno, jestli málem kolabujem nebo ne, prostě "best price ever" či "happy hour". Po úmorné cestě jsme dosáhli vrcholu a objevili konečně tolik vytoužený hlavní chrám zapadlý vysoko v horách! Nastal další příjemný šok a salva fotek. Hrůznou cestu do kopce ve 30 stupních jsme korunovali mírnou stendhalitidou a osvěžujícím matovým čajem.

Na cestu zpět se nám přehouplo poledne a teplota přesáhla 40 stupňů. Výheň byla nesnesitelná a snažili jsme se dostat co nejvíc do stínu. Na cestě nás zastavila jedna trhovkyně, u které jsme nakoupili šátky, a asi 5 minut se hendlovali o jejich cenu. Nakoupil jsem šátek z 10 JOD na 6, ale mohlo to být 5, kdybych měl drobné. Smlouvání už se mi začíná dostávat pod kůži a obávám se, že zase nakoupím dost nepotřebných kravin. Už teď musím přepočítat peníze, protože mi nebudou v Jordánsku asi stačit. Ale smlouvání je prostě droga!

Znovu u pokladnice jsme dali odpočinek a začal se s námi bavit jeden prodejce náramků. Jelikož jsme nic nechtěli koupit, navezl se do Terky, že si dělá u pokladnice selfie celý den a do mne mluvil, že mám více komunikovat s lidmi, že život je krátký. Ano, nechtěl jsem se s ním bavit, byl agresivní a otravný. Neopomenul také říci, že měl přítelkyni z Polska a tak zná Česko. Domysleli jsme si, že Polka ho asi opustila bez rozloučení, protože jinak by stále nenutil lidi kupovat si jeho cetky.

Poslední štace údolím nás trochu ochránila před horkem a jakmile jsme prošli výstupem, oddechli jsme si a vyčerpáni usedli do restaurace, protože jsme měli hrozný hlad. Svačinu jsme si jaksi nepořídili. Moje a Terčina cenová kontrolka evidentně zkolabovala horkem, přehřála se, protože jsme si objednali 2 pizzy za 20 JOD (1 jod je 33 Kč), aniž by nás to nějak překvapilo, že je to k**** drahé. Uvědomnění přišlo po té, co začalo trávení a přišla energie. Najednou jsme si uvědomili, že jsme trochu více přestřelili a vstřebávat to budeme ještě dlouho. Přitom hned za vstupem jsme objevili restauraci s falafelem za 4 JOD. Máme vůbec na taxíka?

Jinak v Petra parku se nachází plno místních, co prodávají projížďky na oslu, koni či velbloudu přímo až k hlavnímu chrámu po těch strmých schodech. Bylo nám těch koníků, co vezli masité Američany, docela líto.

P.S. Rád bych sem dal fotky, ale bohužel aplikace mi je nechce vzít. Takže sledujte Facebook a Instagram. :)

1 komentář:

  1. Adame, tys zaplatil tolik za jidlo?! Ja te nepoznavam :)

    OdpovědětVymazat