Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Na Nový rok, kdy se lidi probouzeli ze silvestrovského křepčení, jsem já dostal od paní hostitelky snídani a dáreček, magnetku. Úplně mě to dojalo a popravdě jsem si svůj trulli domeček oblíbil, ač tam po ránu bylo trošku chladno. Vydal jsem se zase o dům dál, tentokrát do vysněné Matery, kde se natáčela bondovka No time to die. Díky ní jsem taky zjistil, že Matera existuje. Cesta byla kolem 75 km a rozhodl jsem se udělat zastávky.
První bylo městečko Noci, které překvapivě žilo u hřbitova a dokonce se v centru v kostele konala svatba. Koloběh života. Já jsem opět zaplul do uliček, které zely prázdnotou, ale meditační pocit jako v Marco France nenastal. Město jsem si proběhl, nedal ani kafe a jel jsem mimo hlavní cestu venkovem na jih. Našel jsem na google maps nějakou opuštěnou budovu, velký statek, který jsem chtěl prozkoumat. Bohužel statek byl obehnán plotem a kontrolován kamerami, takže jsem si netroufl. Prozkoumal jsem jen rozpadlý malý příbytek poblíž. Byl tam jen bordel a kamení. Vyjel jsem pak směr Matera. Musel jsem projet jedním městem a mapy.cz opět předvedly svou neaktualizovanost, protože mě neustále cpaly do jednosměrek. Jednou jsem však jednosměrku projel. Jeden nájezd se opravoval a muselo by se to složitě objíždět.
Jelikož nikde nikdo nebyl, tak jsem vjel do "výjezdu" pro auta a ušetřil tak čas. Pak se mi stalo, že jsem vjel na hlavní a nedal přednost, protože jsem dostal vnuknutí, že je tam najížděcí pruh. Absolutně nevím, kde se to ve mně vzalo. Mám podezření, že za to mohly mapy.cz, které, jak už jsem tolikrát psal, se nás pokouší zabít. Po vyjetí z města jsem pak jel chvíli na hlavní komunikaci, dvouproudovka a kolem nebylo ani jedno auto! Bylo to jak apokalypsa. Kolem byly budovy, prázdné velké nájezdy...docela děsivé. Provoz zhoustnul až u Matery, kde mě opět předjížděli auta, jelikož já dodržoval předepsanou rychlost. V Mateře jsem zaparkoval na velkém parkovišti, které bylo zdarma (našel jsem na google) a tak 12 minut pěšky od ubytka. Jelikož jsem v Mateře chtěl strávit 2 dny, auto nebylo potřeba. Šel jsem se ubytovat, mam tentokrat velky apartman, ktery drive slouzil asi jako sklad, protoze je to jedna mistnost, ale prostorna.
Nejvetsi sok vsak byl, když nefungovala wifi...a to vubec! Pani rikala, ze je problem docasny. Wifi nefungovala cele 2 dny. Inu, setmělo se a já se tedy vydal prozkoumat to město, na které jsem se těšil a to se většinou netěším, protože pak člověk není zklamaný. 

Centrum mám vzdálené 800 metrů, opět bylo vše zavřené, takže teplá večeře už 3.den nebude. Popravdě gastronomie je u mě na bodu 0 tady. Nicméně když začalo staré město, italsky Sassi, hlad přešel a nastala stendhalitida. Nejdřív přišla hlavní strasse, kde bylo překvapivě mnoho lidí a pak odbočka dolů do útrob Sassi. A po pár schodech to přišlo. Ty výhledy, ty uličky, ten klid. Ty domky naskládané na sebe jak lego. Tím, že byl večer a trošku chladno, dostávaly ulice magický nádech.
Napadla mě Stínadla z Foglarovek. V dálce jsem viděl hlavní baziliku na kopci a rozhodl jsem se tam vydat. Inu, neustále zatáčky, schody, výšlapy, uličky, mě dostávaly mimo, párkrát jsem se i ztratil a bazilika nikde, shlížela na mě, ale neporadila nic. Nakonec jsem na ten kopec k ní vylezl, vchod byl ale zavřen. Otevřel se mi ale krásný výhled na matně osvětlenou Materu. A byla kouzelná. 

A kouzlo bude pokračovat. Druhý den jsem se vydal na túru, asi 10 km, která vede údolím pod Materou a pak se zvedá na skalnatý kopec, odkud je výhled na celou Materu jak na dlani. Vyšel jsem kolem 9.ráno. Byl opar, nikde nikdo a ulice působily až děsivě. Sešel jsem po cestičce dolů do údolí, kameny docela klouzaly a pak se vydal naznačenou cestou (ale dle map.cz prerušovanou).
Cesta vedla podél řeky, kterou jsem musel v jednom úseku přeskákat po kamenech. Pak jsem se ztratil, vystrašil pár volavek a kachen a musel jít zpátky. To jsem i přelézal plotek určený pro krávy zřejmě. Cesta se vinula podél skal, vedla do kopce a výhledy byly čím dál lepší a otravné bylo se nekochat a dávat pozor na cestu. Když jsem vylezl nahoru, dokonce i trochu šplhal, tak jsem narazil na kostely ve skalách. Zavřené. Vydal jsem se k hlavní silnici, kde byl jediný most a u ní byl opuštěný rozpadlý statek. Tentokrát urbex vyšel, ale nebylo vidět nic. Vevnitř už dávno nic nebylo, jen polorozpadlé zdi. Pak už cesta vedla kolem silnice a počet lidí se zvyšoval, opar zmizel a vysvitlo slunce a Matera se otevřela výhledům. No, nebudu popisovat,že jsem zase čuměl, zakopával a snažil se zastavit čas. Pak už cesta dolů, která byla docela drsná, vratká a popravdě nebyla to jednoduchá cesta. Fascinovalo mě, že někteří to dávali v teniskách. Pak přejít visutý most a drsným výšlapem pripomínající jeden úsek v Madeiře nahoru do Matery. Bylo docela teplo a představa to jít v létě, to bych vypustil duši. Po těch 9 km a chabé stravě jsem byl už docela unaven, ale všiml jsem si, že si to v dálce vyšlapuje jeden týpek v kraťasech jak kdyby šel po rovince.
Odmítal jsem, aby mě dohnal, tak jsem dal na tempu. Musel jsem se vyhýbat idiotům v teniskách či se psy. Vítězně jsem skončil v ulici a týpek přišel za 2 minuty po mně. Nechápu. Pak jsem si odpočinul v jednom kostele a vydal se, v tom vedru, po šílených schodech a uliček na pokoj, abych si odpočinul. Chtěl jsem na kafe a západ slunce, abych viděl Materu a poznal další její kouzlo. Inu, usnul jsem, a tak jsem se šel rozloučit aspoň opět při chůzi večerní Materou. Už nebudu popisovat, jak jsem si to užíval. Chodil jsem bez myšlenek a jen šel. A konečně jsem si dopřál teplé jídlo - dal jsem si typickou polévku (kroupy a fazole), vepřové koule a salát. Při jezení salátu jsem si říkal, že by tam mohli dát balsamico a olivový olej. ...inu byly celou dobu na stole. Takže aspoň půlku jsem si ochutil. Matera mě takhle okouzlila a nechtělo se mi pryč. Čas se zase nezastavil.

Rok se přiblížil konci, volné dny se nakupily a to u mě znamená, že jsem opět vyrazil na cesty. Tentokrát jsem si vybral opět Itálii, tentokrát její jih, oblast Puglia. Na ni jsem dostával už pár let znamení a hlavně jsem chtěl navštívit Materu, kterou jsem viděl v bondovce a úplně mě nadchla. Letenky, které normálně stojí do 2 tisíc do Bari se na konci roku vyšplhaly až kolem 10k. Já nakonec zaplatil necelých 5 tisíc, ale s tím, že jsem musel odletět až 30.12.s návratem 5.1. Na týden jsem si půjčil auto, což sice není poprvé, ale poprvé jsem si půjčil auto sám. Nerad řídím a při řízení na dovolené mě aspoň vždy podporovali mí spolucestující, teď na to budu sám. Na let jsem se dostavil hodinu před odletem a trochu ve mně hrklo, že fronta u security byla docela dlouhá. Člověk si hned vzpomněl na léto, kdy lidi meškali letadla, protože letiště nemělo personál.
Naštěstí fronta šla rychle a za 15 minut byl klid. Letadlo mělo stejně 15 minut zpoždění. V Bari jsem byl kolem 12.hodiny a musel jsem čekat ještě hodinu a půl na auto, takže jsem si četl Lidé a Země o Apulii. Auto jsem vyzvedl, dokonce mi paní nabízela pojištění za 300 eur, že pak nebudu nic platit, kdyby se něco stalo. Myslel jsem si, že to je záloha a nechal si to znovu zopakovat. Nebyla…za 7 litrů pojištění, kdy půjčení auta na týden stálo necelé 4 tisíce. Takhle ty půjčovny rejžují prachy. Řekl jsem jí, že  to nechci, že jsem pojištěný u své pojišťovny, takže případnou spoluúčast mám pokrytou. Paní se ani nehádala, evidentně to zkusila…načež mě poslala ven, ať si dojdu pro auto! Našel jsem nakonec budku, kde mi týpek předal klíče a nazdar, ani to nešel zkontrolovat. Nemusel.
Auto je vyloženě nové, má najeto 8500 km a je to hybrid Fiat Panda. Mno, sžívání s ním probíhalo docela dlouho. 

V první řadě jsem si musel uvědomit, že to není manuál, takže mi to párkrát chcíplo. Naštěstí jsem byl poučen z Madeiry, že když podřazuji, též přidávám plyn. Vyjel jsem na jejich cesty a musel jsem si zvykat i na jejich styl jízdy. Na jejich dvouproudovku není velký najížděcí pruh, takže někdy tam auto vjelo jen tak. Zvolnil jsem na 70, nicméně to auto jak je malé a nové, tak to vypadá, jak kdyby jelo rychleji. Do toho se mi mlžila skla a slunko se odráželo od silnice. No, dostal jsem to max na 90 (dle předpisů). První zastávkou bylo město Polignano a Mare, které má tu ikonickou restauraci nad mořem u skal či se tam točila scéna ve Smyslu pro tumor, kde se hrdinovi znovu vrátila rakovina na té ikonické pláži. Já si zaparkoval u supermarketu, abych si nakoupil jídlo, protože se blížily volné dny. A samozřejmě parking u obchodu byl zdarma. Do města to bylo jen kilometr, tak jsem si to došel. Městečko jsem si prošel velmi málo, protože mi docházela baterka a já neměl powerbanku a musel jsem se dostat do ubytka. Do toho hlad a stres z řízení a nemohl jsem se naladit na nějaké sezení u kafe a kochání se výhledy. Nasedl jsem do auta a vyrazil směr Alberobelo, na začátek vesnice Coreggia, kde jsem byl ubytovaný v trullo domečku na konec roku. Cesta plynula docela svižně, ač jsem musel jednou zastavit, protože při prudkém vyjetí z kruhového objezdu mi zapadl mobil a já potřeboval slyšet navigaci.

Ohledně kruháče, Italové nedávají blinkr, když vyjíždí, takže absolutně nevíte, zda můžete jet či ne. Oni Italové, pokud auto jede pomalu, tam vjedou. Je to docela mazec někdy čumět na auto a říkat si “vjedes nebo ne?”. Proto je dobré vždy zrychlit. Ubytování jsem našel a zbývalo mi 11 % baterky. Můj trulli domeček je velmi útulný, příjemný a není tam ani tak chladno, jen postel je chladnější. Okolo však je jen pole a do vesničky Coreggia je to přes 1 km. Dal jsem si tak jídlo a řízek z domu, který jsem propašoval. 

Pak jsem se vydal ještě 3 km do Alberobela. Tam se mi v jedné křižovatce napojené na kruháč podařilo vjet do protisměru, ale naštěstí není provoz. Alberobelo je typické těmi trulli domečky, kterých je tu nejvíce. Ovšem tyhle domky jsou roztroušené po celé oblasti. A víte čemu vděčíme, že byly postaveny? Daním! Italové v minulosti museli platit šílené daně za dokončené stavby, proto postavili trulli domky, jejichž střecha se dá rozebrat. Takže když jel výběrčí daní, lidi byli upozorněni a rozebrali střechu a pak řekli, že domek není dostavěn a nemuseli platit. Aktuálně některé domky ještě slouží k obývání. Alberobelo jsem prošel, pokochal se a odebral se zpět spát. Na Silvetra jsem si vybral městečka kousek od Ostuni. Turistické Ostuni jsem se rozhodl vynechat a navštívil jsem Cisternino a Martina Franca, nechal jsem se inspirovat článkem z LaZ. Před tím jsem ale navštívili jeskyni Grotte de Castellana.

Ono se to moc neví, ale Puglia je docela prošpikovaná jeskyněmi a Castellana je přístupná ve 3 km. Lístky jsem si koupil na 10:45 přímo na silvestra s tím, že tam stejně moc lidí nebude. Mýlil jsem se, naše anglická skupina měla tak 20 lidí a italská snad dvakrát víc. Bohužel parkoviště u jeskyně nebylo a čas se blížil, tak jsem zaparkoval na kraji silnice na zákazu stání v domnění, že to nějak dám. Inu, jeskyně mi vyrazila doslova dech.

Průvodkyně říkala, že jsou zde vidět 3 základní barvy, zelená, ta byla na začátku, pak se přesouvá do červené, to díky hlíně ve skále a pak bílá. A bílá byla úplně na konci a končila Bílou jeskyní, u které byl uprostřed velký stalagmit a kolem na stropě malé stalaktity jako rampouchy. Působilo to opravdu magicky. Celá procházka měla asi 2 km a bylo neuvěřitelné, že na některých místech jako byste procházeli ve skalách někde v Adršpachu, ale chybělo nebe. Nedá se to ani popsat. Čím hlouběji jsme šli, tím bylo větší teplo, teplota se tam pohybuje kolem 18 stupňů celoročně a na některých místech nám průvodkyně řekla, že jsme pod silnicí a městy, ale nemáme se bát. Že ty skály zadrží i zemětřesení. Vesměs jsou nějak vnitřně popraskané a při zemětřesení se třou o sebe, což tu energii rozprostře. Podobně fungují budovy v Japonsku. A hluboko jsme byli okolo 70 metrů. Naposledy jsem měl podobný zážitek ve Slovinsku v Postojemske jamě, ale mám pocit, že tam prochajda nebyla 2 km.

Některé úseky byly magické, procházeli jsme různými útvary, co příroda dokázala vytvořit. Nemohlo se fotit, ale jednu fotku jsem udělal. Součástí prohlídky byly i 3 obrovské jeskyně, které mně vyrazily vždycky dech. Popravdě můžu to tu popisovat, ale nedá se to. Jen určitě vím, že se sem určitě vrátím znovu. A pokud budete v Puglii, musíte sem. Vstup 25 euro.

Zákaz stání nakonec dopadl v pohodě. Botička ani lístek se nekonali a odjel jsem první do městečka Cisternino, kde LaZ popisoval, že tam život běží líně. A běžel. Zaparkoval jsem opět u supermarketu, abych ušetřil za parkování a vydal se do městečka se pokochat. A říkal jsem si, že se najím, protože už 2.den jsem neměl nic teplého k jídlu. Ve vybrané restauraci mě nikdo neobsloužil, tak jsem se vydal do útrob města. Uličky, všechny hezky bílé, byly nádherné a prázdné, ale taky bylo všude zavřeno, protože v Itálii restaurace otvírají až tak od 18.hodin. Já měl ale hlad, tak jsem se vydal k autu a v supermarketu nakoupil obrovskou focacciu. Prodavačka se vykecávala se zákaznicí a myslím, že LaZ měl pravdu, že je to líné město. Opravdu, nikdo nikam nespěchá, všichni mají spoustu času. Oběd jsem měl s focacciou na punk na parkovišti v autě.

A vydal se do druhého města Marca Franca, kde jsem předpokládal větší možnost jídla. Inu, nebyla. Tentokrát bylo zavřeno vše, všichni se chystali na konec roku. Parkoviště jsem tentokrát musel vybrat placené, ale vyhnul jsem se centru. Nevadilo mi to. Nebylo daleko. Vkročil jsem do nitra centra, do prázdných ulic a meditoval. Jelikož jsem byl hladový a unavený, tak mozek vypnul a já jen šel a toulal se a meditoval. A hlava se úplně pročistila. Pomalu se stmívalo a ulice byly úplně prázdné, sem tam prošel nějaký člověk. Lahoda! V katedrále mě dokonce dojal naaranžovaný betlém. Až když se setmělo a ozval se močový měchýř, tak mě to probudilo z letargie. Návštěva keříku a pak jsem vyrazil do Alberobela, do svého trulli, abych se najedl a odpočinul si. Protože se mi opět vybíjela baterka, tak jsem kouknul na mapu a snažil se to dát na blind. Inu, objel jsem jedno město kolem dokola, projel nespočet kruhových objezdů a provoz byl docela velký.

V jednom objezdu jsem si nevšiml auta, vjel jsem tam a prudce zabrzdil. Auto mě objelo a jelo dál, absolutně v klidu. Italská nátura mě dostává. A nejvíc mě dostává, že nedávají blinkr!!! (Ano, opět). Do svého truli jsem dojel v pohodě, dal si pivo a jelikož jsem v poli, kolem 23.hodiny jsem usnul. Probudili mě sousedi petardami, což ale trvalo asi jen 5 minut. Všude byl naprostý klid…díky bohu za to.