Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Očekával jsem po hrůzném treku bolest nohou, avšak včerejší masáž zřejmě pomohla. Ovšem Zebře se rozjela rýma, jejíž bacily chytla ode mne, a od rána jí nebylo dobře. To já už jsem se z virozy oklepal, zmizel i průjem. Sagada tak definitivně padla, a tak jsme se rozhodli si dnes dát lehký výšlap do vesnic Tam'an a Potion, které se nacházely blízko Banaue. I přes nepříznivý zdravotní stav se Zebra rozhodla na prochajdu vyrazit.

Už jsme si zvykli, že značení ke stezkám zde neexistuje, takže jsme cestu k první vesnici Tam'an hledali pouze dle jedné indicie "od bazénu Hotelu Banaue se dejte 240 schodů dolů a najdete vesnici". Baví mě to hledat, připadám si jak v té reality show Amazing race (jež je dle mého nejlepším reality počinem, co byl vymyšlen). Hotel jsme našli a od něj už jsme na 200 metrech uviděli 3 ukazatele k vsi. Neuvěřitelné. Než jsme do ní dorazili, navštívili jsme suvenyr shop, který vedl příjemný dědeček, tak jsme mu tam udělali tržbu. Koupil jsem si velkou strašidelnou masku za 200 pesos, teď zjistit, kam ji pověsit, asi na záchod. Tam'an se pak nacházel už jen po schodech dolů.

Ocitli jsme se na dvorku a nevěděli kudy dál. Jedinou výchozí cestu hlídal pes, který nás vyhnal. Z jednoho stavení vyšla paní, co nám poradila, že do Banaue se jde nahoru po schodech, ano, odtud jsme přišli. Pak nám tedy řekla, že musíme kolem psa a také nám nabízela, že nám ukáže kosti předků. Vesnice Tam'an je známá právě tím, že obyvatelé kosti předků balí do ručně vyšívaných dek a nechávají si je doma. Kde se však rozkládají těla, jsme se nedověděli. Žena chtěla za kosti v dece poplatek, takže jsme s díky odmítli. Vyrazili jsme ke psovi a dostali se na další dvorek. Tam nám jiná žena nabízela průvodcovské služby. Opět jsme odmítli, cestu jsme schopni najít sami. Samozřejmě jsme museli zase projít několika dvory, což Zebra zpruzená nemocí těžce nesla, jelikož jí nebavilo chodit lidem po pozemcích. Nakonec jsme se dostali zase na rýžové terasy a šli pěšinkou dál směrem k vesnici Potion, kterou jsme viděli v dáli.

Cestička se klikatila, chvíli sestupovala a dovedla nás k odpočívadlu u říčky. Zebře bylo blbě a rozhodovala se, jestli jít nebo se vrátit. Nakonec šla a dobře udělala. Narazili jsme na stezku, vedle níž tekl umělý potůček vedený z hor a provázel nás celou cestu. Šli jsme pěkně rovně kolem kopce a shlíželi dolů na krajinu, kde se vinula řeka kolem teras, kopců a vesnic. Vím, že to píšu pořád dokola, ale opět jsme se kochali výhledy. Procházeli jsme se asi 30 minut a pak potok skončil v rýžovém poli, stezka sice pokračovala, ale my slezli po strmých schodech dolů do vesnice Potion. A bez průvodce.

Vesnice Potion je známa svými valy, které ji v minulosti chránily před nájezdníky. Žádné valy jsme nenašli, jen jsme zase procházeli dvorky a civěli na nás místní a nechápali, kde jsme se tam vzali. Správnou cestu nám "ukazovali" psi. Když jsme odbočili špatně, vyštěkali nás. Cesta vedla do kopce, ale byla příjemná. Dostali jsme se na hlavní silnici, odkud jsme už vyrazili do Banaue. Procházeli jsme se s úsměvem, že jsme zvládli další "trek" bez průvodce, protože náš orientační smysl je bezkonkurenční. Spokojeně jsme se procházeli mezi obydlími a byli rádi, že nejsme ti turisti, co se holedbají, jak rádi poznávají kulturu a život lidí, ale přitom o tom ví ho*no.

Narazili jsme na jeden dům, kde se zrovna konala svatba a lidé zde stáli řadu na jídlo. Byli jsme též pozváni, ať si stoupneme, nicméně tentokrát jsme už nechtěli vypadat jak socky a s úsměvem a poděkováním jsme šli dál. Odměnili jsme se rýžovým tekutým dezertem za 5 pesos. Odpoledne už jsme jen relaxovali. Zebra se léčila, aby tu zpropadenou rýmu porazila.

Druhý den už jsme se jen odhlásili z hotelu, rodina na nás byla hrozně milá, dovolili nám zůstat na pokoji až do odjezdu busu, který jede v 19 hodin. My ale vyrazili na poslední pečivo do kavárny Na půli cesty a dokoupit poslední suvenýry. Večer už zase jen 9hodinová cesta do Manily, den v hlavním městě a následně odlet směr Singapur, bude to stát číslo 32 v mých statistikách navštívených zemí.

Kolem Banaue se nachází spousta míst, kam se dá dojít pěšky, nebo se vydat dál pomocí jeepney či tricyklem. Vybrali jsme si Batad, kde se nachází rýžové terasy a dle všech místních jedny z nejkrásnějších. Inu, udělali jsme research na wikitravel, resp.odkazu na doporučující stránky nějakého idiota, kde se psalo "Túra je celkem jednoduchá, z Batad Saddle je to do vesnice 30 minut, odtud pak můžete navštívit vodopád cestou přes pole a cesta vyjde na 40 minut. Je dobře značena a zvládne ji každý." Tak mluvila idiotova stránka, pravda byla jinde.

Nejdříve jsme se snažili usmlouvat tricykla, co by nás odvezl na Batad Junction, odkud jsme chtěli jít na Batad Saddle pěšky. Našli jsme jednoho, do kterého jsme hustili argumenty, až jsme srazili cenu na 500 pesos a pak nás ubil on, že chce ještě 100 na jídlo a pití, když tam bude čekat celý den. Na to se nedalo bohužel nic namítat. Byl též vyděšen z toho, že to chceme dát už od Junction pěšky. My, z informací z internetu, jsme se jen usmívali jak měsíčci na hnoji a ujišťovali jsme jej, že máme rádi chůzi. Vzal nás tedy 12 km na Junction a tam nás vysadil se slovy, že nám dá číslo a dojede případně pro nás na Saddle. Říkali jsme, že to nebude třeba.

A trek začal. Na Saddle se jde do prudkého kopce asi 3 km. Žádná rovina, jdete stále nahoru. Ale to jsme zvládli. Na Saddle jsme čekali, že už uvidíme ty terasy, omyl. Byly vzdálené ještě 4 km přímo v Batadu. V dáli v kopcích už byly trochu vidět, ale museli jsme tentokrát sejít dolů - z ještě prudšího kopce. Převýšení v průměru 40 až 50 stupňů. Opět se jednalo o silnici, ta však nebyla dokončena a v průběhu cesty z kopce jsme přišli na staveniště a následně do džungle. Silnice prostě zmizela a pokračovali jsme třetím úsekem - cestičkou v kopcích. Ta byla celkem v pohodě, ač mířila stále dolů. Že jdeme správně, jelikož nikde žádné značení nebylo, nám prozradily ukazatele na hotely v Batadu hlásající jen 5 minut chůze. Asi po čtvrté zatáčce jsme vkročili do vesnice a konečně jsme se začali kochat krásnými terasami. Výhled byl skutečně famózní, vesnice byla vystavěna kolem rýžových teras, které vyplňovaly celé údolí, tvořily takový "amfiteátr". V dálce se už tyčily majestatní zalesněné hory. Bohužel si nás v Batadu odchytla "stráž", co po nás chtěla poplatek 50 pesos za kulturní dědictví. Nabízeli nám i průvodce k vodopádům, kterého jsme s díky odmítli. Měli jsme přece informace, že cesta je lehká. Začala tedy 4.etapa treku.

Samozřejmě žádné značky k vodopádu jsme nenašli, proto jsme se ptali procházejících místních, díky nimž jsme prošli kolem dvorků, přes hřeben kopce, až jsme se dostali k cestičce k terasám, vlezli na ni a došli na konec, kde už žádná stezka nevedla. Konečná. Zůstali jsme stát v rýžovém poli. Zachránila nás však skupina, která si vzala průvodce, a jejich průvodkyně na nás volala, ať sejdeme dolů a pak zase doleva. Inu pokračovali jsme a skupinu si nenápadně drželi chvíli za námi, chvíli před námi. Cestička rýžovým amfiteátrem utíkala příjemně, museli jsme i šplhat mezi jednotlivými částmi, kde tekla voda a hledat vyšlapanou cestu. Došli jsme k odpočívadlu na kopci, kde jsem já sešel z cesty šel rovně místo nahoru, a tím ztratil Zebru. Ta šla správně před skupinou nahoru, já pak skupinu našel a pokračoval těsně za ní. Nastala poslední, 5. etapa treku - od odpočívadla přišel prudký sešup po schodech k vodopádu asi 1 km. Schody byly tak vysoké, že se člověk bál, že sebou švihne (samozřejmě bez zábradlí). Už mě to štvalo, že se stále šlo a vodopád nikde. Nakonec těsně před cílem jsem se nasral, švihl batohem a odmítl dál jít. Nevěděl jsem ale, kde je Zebra, musel jsem jít dál. Vodopád byl samozřejmě 100 metrů za zákrutou. A stál za to. Burácející vodopád byl 70 metrů vysoký a kolem něj se rozprostíralo větší jezírko, kde jsme se konečně po urputné cestě osvěžili. Tohle totiž nebyla žádná "easy way", ale přirovnal bych ji ke středně těžkým trasám.

Hrůza nás tak čekala na cestu zpátky. Nejdříve vyjít šílené schody nahoru do kopce (jak jsme se v jezírku rychle umyli, tak jsme se stejně spotili), rekreační chůze s mírným výšlapem po kamenech po amfiteátru (svezla se mi jednou noha a skončila v bahně), pak přišel déšť, ale stihli jsme to do Batadu (čekáme až přejde v mastné restauraci), po dešti lesní stezkou na staveniště (vytvořil se zde potok, takže jsme skákali přes kaluže), projít staveniště (ze skal zde padaly kameny, co uvolnil déšť) a poslední úsek - prudký kopec po silnici nahoru do Saddle asi 2 km s převýšením 40 stupňů v průměru (má stehna už to vzdávala). Jakmile jsme vyšli na Saddle, čekal tam na nás řidič tricyklu (čekat měl dole na Junction). Nevadilo mi to, protože jsem dostal příšernou křeč do nohou a museli mně dávat masáž řidič s místní prodavačkou. To se mi nikdy nestalo. Nadával jsem v duchu na blbečka, co psal, jak je to easy. Pak jsem si později na Trip advisoru přečetl, že túra je fakt drsná. Řidič nás pak odvezl do Banaue za stejnou cenu, i když k Saddle to stojí víc. Snažil se z nás vymámit víc peněz, tak jsem mu dal 25 pesos, přece jen se o mne postaral. Zebra nechtěla pustit chlupa a držela se naší ceny.

Večer už jsem jen trpěl bolestí levé nohy. Pravá překvapivě nebolela, ale levá jak čert. I přesto však trek na Batad stál za to, člověk viděl, jak lidé žijí v souladu s přírodou v horách. Turismus však tuhle symbiózu bohužel začíná ničit. Četl jsem, že v Batadu ještě probíhá barter, ovšem turisti přináší do vesnice peníze a od barteru se tak upouští.

Jelikož jsme se zhuntovali, rozhodli jsme se odpískat Sagadu a raději dát nějakou lehčí procházku po okolí. Nohy bychom přeci jen po této hrůze měli nechat odpočinout.

Pobyt na Filipínách se blíží ke konci, využíváme dané vízum zařízené českou ambasádou do posledního dne. Bohužel se u mne objevily zdravotní problémy, takže zase se léčím z průjmu (tentokrát však je jeho průběh mnohem "klidnější" než minule). Těžko říct, z čeho přišel, protože jsem jedl to samé co Zebra a ta je v pořádku. Zřejmě kletba zrazeného taxikáře.

Na sever Luzonu, do města Banaue, kde se nacházejí slavné rýžové terasy v horách vytvořené kmenem Ifugo před 2 tisíci lety a považované za 8.div světa, jsme museli jet nočním autobusem z Manily. Konečně jsme tak navštívili toto "chaotické" město, nad kterým letadlo kroužilo, protože nemohlo hned přistát. Vyhlídku jsme tak měli krásnou přímo z okýnka aeroplánu. Město je to rozlehlé skládající se z malých domků namačkaných na sebe a čas od času z něj vyčnívají mrakodrapy. Z letiště jsme vzali autorizovaného taxíka, který však nezapnul taxametr. Viděl jsem však pohybující se čísla se 40, tak jsem myslel, že se pak bude cena násobit. Na okně bylo napsáno, že je testován a prošel a na letišti si napsali i jeho SPZ. Blbec jsem to bral v klidu (pověstná kontrolka však lehce svítila, ale já jí nedbal). A intuice měla pravdu! Taxík nás vyhodil u autobusu a chtěl 1330 pesos. A řidič stál, nehádal se, zřejmě to jen zkusil. Naštvaná Zebra mu mrštila 400 pesos a odešli jsme. Naštěstí to byl řidič, který to asi opravdu jen zkusil a nekřičel, či nás neblokoval a odjel. Měli jsme štěstí.

Před odjezdem jsme ještě prošli pár ulic Manily, a tak jsme našli žrádelnu s milou paní. Ulice jsou jinak velmi čisté, což jsem u Manily nečekal, a dali se s námi do řeči i malé děti, co si s námi dávali "high five". Wikitravel zase jednou neměla pravdu (s taxíky však nelhala). Autobus od Ohayami trans vyšel na 450 pesos a na internetu jsme byli varováni před šílenou klimatizací. Nejdříve to bylo v pohodě, ale po pár hodinách tam bylo jak v mrazáku. Naštěstí jsme si vzali teplé oblečení, i tak jsem klepal kosu. Do toho rýma ještě z Boholu, takže je možné, že mi je blbě z tohoto. Špatné načasování si rýmička vybrala.

Vesnice Banaue se nachází na severu Luzonu a domky jsou naskládány na kopcích, takže všude kolem je překrásný výhled do přírody s rýžovými terasami. Vyrazili jsme pešky na vyhlídku asi 5 km od centra. Výhled byl skutečně dechberoucí, že takové dílo dokázali vytvořit primitivní lidé. Jelikož už je období dešťů, rýže se zelená a i díky tomu jsme se mohli kochat magickou scenérií. Fotky vypadají úchvatně, ale tohle musí člověk vidět naživo. Chtěli jsme se projít i údolím, ale nikde nejsou značené stezky, které zde nabízí různé společnosti. Asi proto jsou tak předražené, protože by jim jinak turisti zdrhali na túry sami. Túry jsou však podobné jako jsme měli v Barmě - třeba na 3 dny s noclehem. Cena se však pohybuje jinde, chtějí 5000 pesos. Na Barmu v Kalaw to vyšlo na 1800 pesos. Prošli jsme tak jen město Banaue a v dáli alespoň zahlédli obydlí přistavěné mezi zelená políčka. Krása. Když jsme razili z vyhlídky dolů, ze srandy jsem zamával na jedoucí auto, ať nás sveze. Světe div se, zastavilo a my se na korbě svezli 4 km do města. Můj první náhodný stop.

Kolem Banaue se nachází ještě vesnice Batad, u níž jsou ještě hezčí terasy a dle ostatních i internetu jsou považovány za nejhezčí na světě. Jezdí se na ně dívat i Vietnamci, kteří mají též terasy ve své zemi, ale dle nich ne tak nádherné. Nicméně doprava je tam poněkud složitější, jeepney jezdí jen ráno do Batad junction (asi hodinu chůze od vesnice) a poslední odjíždí z tohoto místa (ne přímo ves Batad) v 9 ráno. Možnost je si najmout tricykla, který na vás počká, ale cena se pohybuje od 1000 pesos, což je fakt přemrštěné. Nakonec jsme vymysleli se nechat dovézt na to místo, odtud se vydat do okolí na terasy a vodopády a zpět jít po svých. Je to sice 12 km z Batad junction do Banaue + túry kolem, ale to bychom měli jako zkušení cestovatelé zvládnout. Trápí mě však můj zdravotní stav, který tuto možnost komplikuje.

Bydlíme v hotelu Querencia, kde mají internet pamatující dobu Marie Terezie. Spíme na trojlůžáku, Zebra si konečně užívá samostatného letiště. Hotel vede velice příjemná rodina, která nám ve všem vychází vstříc. A jsme přímo v centru, už jsme narazili na pekárnu, kde jsou trochu retardovaní, tak jsme ji nazvali Na půli cesty. Zase se stravujeme v žrádelnách jako jediní bílí. Vymyslel jsem tak teorii - turisti jsou jako švábi. Vidíme je při přesunech busem, letadlem apod., ale jakmile někam přijedeme a potloukáme se po městě, zmizí.

Poslední dva dny jsme se rozhodli strávit na pláži, mně stále trápila rýma, takže tentokrát jsem válení přijal. Prodloužili jsme si pobyt v kobce i skútra a vyjeli na Panglao ostrov, kde už jsme měli vyhlédnutou pláž z minula (tam, co nás Filipínci nakrmili). Na pláži nás rušila jen skupinka chlastajících chlápků, kvůli níž jsme se dlouho nezdrželi. Pak jsme po jídle hledali další plážovou destinaci, ale přišel déšť a my 2 hodiny čekali, až přestane. Pak už se slunce neobjevilo a my vyrazili na hostel.

Druhý den se opakoval stejný scénář, jen s tím rozdílem, že zataženo bylo už od rána. Navštívili jsme opět včelí farmu a tam se přihnal slejvák. Déšť pak trval celý den, našli jsme při mrholení Bikini beach, která až na bordel z moře byla ucházející, ale zklamaně jsme odjeli, protože počasí nám nepřálo. Období dešťů už řádí v plné síle. Byli jsme docela zklamaní, protože jsme měli poslední možnost se okoupat, jelikož teď už jedeme jen do hor. Třeba ještě něco přijde v Singapuru. Takže skútra jsme tak vrátili o něco dříve a dostalo jsme slevu z umslouvané ceny. Takže skútr na 2 dny vyšel z 800 pesos na 650. Musím je doporučit na Trip advisoru.

Poslední večeř, jak už to většinou bývá, patří nákupům. Objevil jsme na trhu conversky za 500 pesos (cca 280 korun), ovšem najít správnou velikost pro mne byl nadlidský úkol. Nejdříve jsem zkoušel 44 (na podrážce vyznačeno 10), které mi neseděly. Posléze jsem vyzkoušel tedy 46 (na botě 9,5) a ty už mi padly. Chtěl jsem boty usmlouvat na 400 pesos, ale chlapec byl neoblomný, svolil jen o 50 na 500. Ještě jsem koupil kraťase, ať v Singapuru vypadám jako člověk.

Má krosna též prodělala už třetí "čistku". Vyházel jsem poslední tričko, které jsem si vezl z Prahy, takže už mám jen věci z Bangkoku, pryč šel i polštář a sandále, které mi sloužily asi 8 let. Vyhodil jsem i opalovací krém s krémem po opalování. Beztak krosna váží 19 kg a nechápu, čím to je. Možná špinavé prádlo získá větší hmotnost než čisté.

Návštěva Tagbilaranu a tím i ostrova Bohol se blíží ke konci. Bohol je krásný ostrov, klidný a vše je tu takové pomalejší, ne chaotické. Na své si zde přijdou milovníci moře i vnitrozemí. Škoda, že jsme neviděli sever Boholu. Další destinací bude Banaue, přes Manilu.

Větrák v naší zatuchlé komůrce způsobil, že jsem nachladl a začalo mě bolet v krku. Jelikož metody známé v Česku jako horký čaj s citronem a zázvorem zde není možno aplikovat, pak jsem musel improvizovat. Láduji se přírodním léčivem - česnekem a stopanginem od Zebry. Vydržel jsem přechody z klimatizovaných míst, chladné noci a nakonec mě udolá blbý větrák 14 dnů před návratem.

I druhý den jsme využili skútr, tentokrát jsme se vydali na sever od Tagbilaranu, do Corolly, blízko níž se nachází útulek nártounů filipínských (díky Terko), kteří se nachází jen na Filipínách. Jedná se o jednoduché primáty (nejde o opice). Jsou velmi teritoriální, na 1 hektaru žije většinou 1 až 2 nártouni, pokud do jejich území vejde jiný, snaží se ho vyhnat či zabít. Pokud se nártounovi nelíbí samička, může ji též zabít. Nicméně nártouni nemají rádi šokující situace, pokud jsou vystrašeni, mohou spáchat sebevraždu. V útulku jsme je tak museli pozorovat v tichosti a fotit bez blesku, ale tito primáti už byli zvyklí na lidi, takže si nás prohlíželi svýma velkýma očima nebo se prostě starali sami o sebe jakoby je nikdo nepozoroval. Jsou hodně malí a roztomilí, Spielberg se jimi nechal inspirovat pro svého ET mimozemšťana a Lucas pro mistra Yodu. Jedná se o noční živočichy, takže ve dne na stromě spí nebo odpočívají.

Cestou na nártouny jsme pokračovali ve zvykání si na jízdu na skútru za filipínského provozu. Podařilo se nám porušit pár předpisů. Zebra při vjíždění do protijedoucího pruhu využila přechod, neb netušila, kudy do silnice vjet. Já zase odbočil do ulice, kam byl zákaz odbočení, ale nebyla jiná možnost. Jet za plného provozu ve městě kolem tricyklů, motorek a aut je docela adrenalin. Naštěstí Filipínci jezdí pomalu, například v Indii bych si jízdu na skútru nelajzl. Využívám i klaksonu, protože když Asiati nevidí, aspoň slyší. Přednost v křižovatce spíše nedávají, člověk je musí právě klaksonem upozornit. Jednou nám vjel autobus přímo z vedlejší ulice do hlavní, i když neměl volno. To jsem se bál, že budem v něm, ale zvládli jsme to, nejezdíme rychle.

Udělali jsme si výlet i do městečka Loboc, kde též mají rozpadlou katedrálu a také "river cruise" a la projížďku lodí po řece s bufetem. Rozhodl jsem se pustit chlupa a vyjet si, zatímco Zebra na mě čekala. Jednalo se o typicky turistickou atrakci, uprostřed lodě byl bufet a kolem něj stoly, u kterých seděli turisti z Tajwanu či běloši se svými Filipínkami, případně dětmi. Nabral jsem si plný talíř jídla, plný talíř ovoce a začal jíst. Do toho nám hrála kapela. Cítil jsem se tam naprosto blbě, tohle nebylo pro mě. Opět jsem se však nechal přesvědčit doporučením od Wikitravel. Po jídle jsem vstal od stolu a šel se kochat plavbou na příď. Příroda kolem byla nádherná, lidé kolem to ani nevnímali. Ano, fotili jak zběsilí, ale beztak ani nevěděli co. Součástí bylo i pěvecké představení místních žen na břehu, které nám zahrály na ukulele. Hezky se to poslouchalo, dýško jsem nedal, pardon, bral jsem to jako součást celkové ceny. Na konci plavby jsme dojeli k jezu, který stál za to. Tajwanci s Číňany dali fotku za poplatek od číšníků, já si užíval přírody kolem. Cestou zpět číšník chodil kolem stolů s kasičkou a mě přešel, věděl, že nic nedám. Avšak abych nehanil, projížďka byla parádní, sledovat krajinu kolem, kde se palmy střídaly s ostatními stromy a do toho se uprostřed vinula klidná řeka, jsem si užíval. Člověk mohl postřehnout i pár chatek za stromy a samozřejmě všudypřítomné visící prádlo. Škoda že hrála ta hudba, tichá plavba by byla zajímavější. No a jídlo chutnalo královsky, přejedl jsem se samými dobrotami z Filipín. Dodatek - na přídi seděla turistka, co měla na tabletu nalepeno uživatelské jméno a heslo na western union. Pak ať se nediví, že je ty lidi okradou.

Z Loboc už jsme vyrazili ještě do Laoy, malé dědiny, kde nic není. Chtěli jsme cestou do Tagbilaranu ještě na chvíli vykydnout na pláži, ale všude se nacházely jen mangrovníkové porosty. Během večera v Tagbilaranu jsme se se Zebrou shodli, že se přemísťovat s krosnami nikam nechceme a raději budeme ještě 2 dny v Tagbilaranu a podnikneme spanilé jízdy, ať už na pláž či jinam, kde budeme relaxovat. Já se aspoň zbavím té rýmy, která se stále drží, a je to nepříjemné.

Z Boholu letíme 25. června do Manily, odkud se přesuneme nočním busem na sever do Banaue, místem s rýžovými terasami. Zde v horách strávíme 4 dny a pak, 1. července, letíme zase z Manily směr Singapur.

Motorku jsme si chtěli půjčit už dávno, na Palawanu to nemělo smysl, na Cebu jsme byli líní něco hledat, v Carmen se nenacházela žádná půjčovna, až v Tagbilaranu jsme našli půjčovnu Richard Motor Rental, kde jsme si půjčili skútr Honda za 400 pesos/den. Oficiálně potřebovali 2 doklady totožnosti a řidičský průkaz, ovšem na Filipínách mi jej půjčili i na pas a Zebřin řidičák. Motorku jsme si vzali na 2 dny, první den jsme se rozhodli prozkoumat ostrov Panglao, který je jen přes most od Tagbilaranu.

Jízda na skútru byla skutečně zážitek. Nejdřív jsem se bál provozu, ale Filipínci jezdí docela pomalu a aut zde mnoho není, takže při opatrnosti se člověk nemusí bát. Dobré je však znát alespoň základy "barmanského" přecházení silnice, lépe odhadnete rychlost jedoucích prostředků. Helmy to jistí. :)  První zastávkou na Panglau byla jeskyně Hinagdanan. Jednalo se o podzemní malou jeskyni s jezírkem, kde se dalo koupat. Koupání jsme vzdali, protože chtěli 100 pesos. Průvodce nám dělal sympatický klučina, který nám poradil, jak udělat lepší fotky na mobilu. Také nám řekl, že jeskyně byla objevena v 16. století a až do 19.století se do ní jen slaňovalo. Dnes už jsou zde vystaveny schůdky. Na konci prohlídky jsme zdrhli, ale nakonec jsem pustil chlupa a dal mu 50 pesos za jeho ochotu. Asi se ze mne stává dobrodinec. Posléze jsme se vydali na Alona beach, profláklá pláž na Panglau. Taky to tak vypadalo, všude se nacházely mega resorty s bazénem a samozřejmě soukromou pláží, takže najít nějakou, kam bychom se usadili, byla docela dřina. Nakonec jsme našli jednu mezi skalami, kde jsme vykydli na chvíli. Já si zapomněl vzít plavky, takže jsem chytal na kameni bronz.

Po pár minutách se na pláž dostavila 8členná rodina a pozvala nás na oběd. Respektive nám přinesly jídlo ze svých zásob - chutné nudle se slaninou,sladké brambory, toasty, kuře a banány. Na pití litr koly. Byli jsme naprosto odvařeni, protože takovou pohostinnost jsme na Filipínách nečekali. Pokecali jsme se strýcem od rodiny. Ptal se nás na náboženství, počasí, jazyky i platy v ČR. Mezitím si jeho 5 synovců a 2 neteře užívali pobyt v moři a na pláži. Rozloučili jsme se a pokračovali na skútru na vyhlášenou včelí farmu.

Farma se opět stala turistickou atrakcí, nacházel se tam obchod, prohlídka a dokonce resort s bazénem. V obchodě však prodávali skvělé medové pochutiny a jak jinak než s ochutnávkou. Co myslíte? Vyzkoušeli jsme od nápojů přes med po medové sušenky vše a nacpali si břicha. Ovšem Zebra si nakoupila, tak to zase tak blbě nevypadalo. Nakonec jsme za 30 pesos zhlédli prohlídku pro první třídu o včelách. Aspoň jsem si poprvé v životě podržel rámeček se včelami.

Poslední štace se stala vesnice Baclayan, která už byla na Boholu blízko Tagbilaranu. V Baclayanu postavili slavnou katedrálu, ta však spadla po zemětřesení. Nic extra na ní nebylo, jen muzeum, ale návštěvu jsme odmítli. Místo toho jsme sedli na večeři do BBQ restaurace, kde Zebru ošidili při placení o 10 pesos, než si toho všimla, žádala peníze po mně. Možná si říkáte, že 10 pesos je prd, ale jsou to 2 kousky pečiva či malý džus. Skoro celá snídaně.

Z Baclayan už se skútrem přejelo do Tagbilaranu,kde jsem si užil dopravní zácpy a zaparkoval před pizzerkou za 25 pesos neomezeně. Ovšem příště musíme najít jiné parkovací místo. Říkám, snídaně.

Mnoho turistů si vybere po cestování po Boholu jednodenní výlet dodávkou od cestovní kanceláře za 2000 pesos, kdy objedou celý ostrov, podívají se na památku 20 minut, naskočí a jedou dál. Rezek s Dvořákovou však nejsou žádní turisti, a proto vzali polorozpadlý autobus za 50 pesos do městečka Carmen, kde se nachází slavné Chocolate hills (hnědé kopečky pravidelného tvaru, kdy sami geologové neví, jak vznikly). Musíme si přece užít života s domorodci.

Do Carmen jsme přijeli společně s deštěm, který nás provázel celé dva dny, co jsme tam zůstali. Carmen je vesnice usazená v džungli. Hlavním centrem je autobusové nádraží, kolem kterého se nachází tržnice, spousta pekáren a obchodů a to je vše. Našli jsme žrádelnu s hrnci, jedinou, kde jsme dali výborný oběd i s polévkou a kávou. Čekali jsme, až trochu přejde déšť, ale mrholení vydrželo po celý den. Inu, rozhodli jsme se najít ubytování. Nejdříve jsme vyrazili na hostel, který jsem našel na booking, tam ale pán nechtěl slevit. Následně jsme nalezli zastrčený Carmen Inn, což byl velký barák a kolem probíhali stavební práce (zemětřesení poznamenalo celý ostrov, oprava z minula - proběhlo 15.srpna 2013). Dcera majitelů nám ukazala luxusní pokoj s vanou, u kterého jsem v duchu jásal a zaroveň si říkal, že ten mít nebudeme. Po vyslovení ceny, kterou ani nebudu říkat, jsme jej samozřejmě nevzali. Slečna nám nakonec ukázala nedodělaný kumbálek s 2 postelemi a nechutnou koupelnou společnou pro další obyvatele domu,o kterém prohodila, že se nám nebude líbit. Slečna však nevěděla, kde všude jsme spali, takže jsme brali všemi deseti. Byl za 500 pesos, ale Zebra to ukecala na 400 (ve smlouvání o ubytování a taxíků musím ještě zabrat, na trzích jsem však už drzý dost). Nepotřebovali jsme ani verandu, abychom měli výhled na zelené pole a kopce v dáli, stačilo jen vyjít ven. Společnost nám dělala psí rodina. Za slevu jsme však nedostali ani klíče, ani heslo na wifi.

Prošli jsme i vesnici, ale nenadchla nás natolik. Prolezli jsme rozmlácený kostel, ale nenašli žádného anděla, vyzkoušel jsem boty na trhu (jen za 380 pesos conversky), ale ani velikost 11 mi nebyla. Bota byla sice dlouhá dost, ale bohužel uzká. Holt na Filipínách je malé vše, horší než v Thajsku,i Barmě. Tady se nevlezu ani do té dodávky. Obešli jsme i vesnici kolem a viděli jejich nuzné příbytky zasazené do bezedné džungle. Někde visely i liány přímo nad silnicí.

I Chocolate hills jsme navštívili, ovšem tentokrát jsme věřili Wikitravel, ale ta měla naprosto mylné informace. Půjčit motorku se v Carmen nedalo, žádná společnost tu nebyla,pouze prodejci. Kopce byly dle ní vzdáleny 14 km, tak jsme vzali tricykl za 100 pesos, že to je slušná cena. Jeli jsme jen 5 km, takže jsme přeplatili s tím, že se platil vstup ještě 50 pesos. Mysleli jsme, že kolem kopců bude nějaký trek, že bychom se prošli (i přesto že mrholilo), jak psala wikitravel. Omyl, trek nebyl, jednalo se jen o vyhlídku, z které se dalo sledovat kopce v okolí. I přesto panoramata mě nadchly. Kopečky vyčnívaly docela smutně nad krajinou a opravdu vypadaly jak z čokolády. Zakaboněná obloha jejich smutnému vzhledu dodala ještě více na zřeteli. Některé z nich se trochu nahly nakřivo, poničilo je zemětřesení. Dle legendy o jejich vzniku žil obr, který se zamiloval do smrtelné ženy. Poté co zemřela, obr plakal a z jeho slz vznikly tyto kopce, které jsou připomínkou jeho smutku. Možná je na tom něco pravdy.

Zpět jsme se prošli, ušli jsme 4 km a kochali se krajinou,polemi, obydlími a mávali na vyjevené místní, kteří nechápali,kde se tam vzali 2 běloši. Procházka se povedla, objevili jsme i skryté samotné kopečky, kolem kterých se pásly krávy či rostla kukuřice. To turista nezažije.

Městečko Carmen však bylo rádo, že běloši je přišli navštívit. Neustále na nás pokřikovali, smáli se a snažili se nám vyhovět. Na oplátku jsme u nich nakoupili banány, manga, zmrzlinu,pečivo vodu, kafe, cigarety, hamburgery, deštník, šátek...bohužel ty boty mě mrzely.

Druhý den jsme opustili Carmen, i přesto že byli lidi hodně milí, jednalo se o strašný vidlákov, na Oslob to nemělo. Opět jsme stopli autobus v půlce silnice, aniž bychom museli na zastávku a vyrazili tentokrát za 60 pesos do "hlavního" města Boholu, Tagbilaranu.