Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Titulek napovídá, že se pomalu blíží 4denní trek v Salkantay, takže jsme se rozhodli den před tím navštívit Duhové hory, které se nachází v 5 tisíci metrech nad mořem. Odjížděli jsme ve 3 ráno, dokonce jsme se stavili i na snídani a nálada byla docela dobrá. Nicméně dnes je 5.den a ten je pro mě krizový a taky se to postupně projevilo. Autobus zastavoval na parkovišti, které bylo už ve výšce 4600 metrů a k Duhové hoře to byl 3,5 km dlouhý výšlap. Končil v 5 tisíci metrech. Inu, venku mírně sněžilo, foukal vítr a kolem byl sice krásný výhled, ale všude zasněženo.

Cesta byla rozdělena na 3 části, první byla celkem rovina, druhá mírné stoupání a třetí výšlap na výhled. Už první část pro mě byla docela šílená, hrozně foukalo a byl jsem celý od sněhu. Musím pochválit naši OMG firemní bundu, která držela a bylo v ní teplo. Fakt je kvalitní. U prvního check pointu už na mě doléhala krize a blbě se mi šlo. Druhá část už byla poněkud horší, počasí se nezměnilo, všude byl sníh, šlo se hůř a v půlce jsem to chtěl už skoro vzdát. Průvodce mě potkal a řekl, ať si dám na čas.

Musím napsat, že Helena a Dan už byli daleko přede mnou. Já se hecl a do druhého stanoviště došel. Když jsem ale viděl ten výšlap s tím, že barvy stejně vidět nebudou, rozhodl jsem se jít zpět. Ono popravdě jsem byl ve výšce kolem 4900 metrů. Vyšková nemoc se začala projevovat. Když jsem šel dolů, bylo mi paradoxně stále hůře, bylo mi jak kdybych měl šílenou kocovinu, chtělo se mi zvracet a bolela mě hlava. Sotva jsem došel do našeho busu, kde jsem si sednul a trpěl. Hodil jsem do sebe prášek z Cusca. Nemohl jsem ani zavřít oči, protože hlava se neskutečně točila. Dan a Helena dosáhli vrcholu, ale stejně nic neviděli. Hory byly zasněžené. Vyfotili se aspoň s lamami. Odjíždělo se z hor dříve, měli jsme i oběd, ale já toho nedokázal moc pozřít. A druhý den už nám měl začít ten trek. Trošku mě to vyděsilo, jestli to vůbec zvládnu. 3 dny v horách ve výšce kolem 4 tisíc. Na tento trek jsme měli po výletu briefing, kde nám bylo řečeno jak to bude probíhat.

Obdrželi jsme bágly na věci, které nám budou nosit koně. Dostali jsme plánek a já a Dan jsme byli nervózní, jak vyjdeme ten nejvyšší bod ve 4650 metrech nad mořem. No, už není cesty zpět. 

Druhý den nastal den D, Salkantay trek na 4 dny s ukončením na Macu Pichcu. Opět se vstávalo ve 4 ráno, takže opět jsme neměli snídani. Ale aspoň nám ji dali později. V naší skupině je 12 lidí, z toho 7 lidí jelo na 5 dní, my 3 a ještě 2 Briti šli na 4 dny. První den začínal v městě Challacancha ve 3600 metrech, kde začal náš trek. Šlo se docela hezky až do 3880 metrů, kde jsme dostali oběd vařený přímo přiděleným kuchařem. Jídlo bylo čerstvé a výborné.

Večer v kempu jsme dostali luxusní stan, kde nám dali dvě deky a zahřívací lahev. Spacák jsme si museli dokoupit. Večeře byla opět luxusní, dostali jsme jak zajímavá místní jídla, tak “evropské” jídla z peruánských surovin - pizza, špagety. Jediný problém je, že kuchař moc nesolil. Varovali nás před zimou -3 stupně, ale díky mému marockému přehozu jsem se cítil jako v teplé bavlnce. A po setmění ty hvězdy, ty byly naprosto luxusní.

První den treku jsme zvládli, další den nás však čekal výšlap na Salkantay pass ve výšce 4650 metrů. Já a Dan jsme z toho nervózní už pár dnů. A teď to nastalo.

 Třetí den v Cuscu jsme vstávali před 6.ranní, abychom si užili snídani s výhledem. Ještě jsme netušili, že to bude naše poslední snídaně. V 7 ráno už na nás čekal domluvený taxikář, říkejme mu Luis, který nás vzal na první zastávku Ollantaytambo (Olla), což je místo, které sloužilo jako rezidenční palác hlavniho inckého generála, jehož jméno jsem zapomněl. Trosky pevnosti se nachází nahoře nad kopci a okolo jsou velké farmářské terasy. Tento generál porazil Španěle tím, že zatopil údolí a oni nemohli pevnost dobýt.

Pokračovali jsme dál, na solné doly Maras, kde se těží růžová sůl jako jedno ze 4 míst na světě. Před tím jsme chtěli na jídlo a taxikář nám doporučil dobrou restauraci (chápej, provizní). Ta byla zavřena. V městečku Helena viděla burrito, tak jsme si řekli, že ho dáme. Burrito bylo název obchodu. Dobře, zašli jsme do žrádelny a chtěli jsme něco malého.

Předposlední zastávkou byla návštěva textilerie, kde jsme dostali přednášku o tom, jak se zpracovávají vlákna z lamy. I jak získávají barvy na vlákna. Postup mi připomínal návštěvu Maroka. Černou barvu například v obou zemích je z popela, zelená barva je z listů kukuřice a třeba červená z broučků, co používají i jako rtěnku. Já se rozhodl vyzkoušet svetr z almaky a nakonec jsem si jej i koupil a také čepici vyrobenou z vlákna mláděte almaky, která je jemnější a taky dražší.

Za celý den jsme toho stihli dost a taxikář nás nakonec vyšel na 300 soles (cca 1800 korun).

Dostali jsme chuť na burgera, na pořádné maso, když jsme na oběd měli jen sušenky. Inu, hamburger donesli studený a slibující omáčky přinesli až těsně po dojezeni. Popravdě, služby v Peru evropské urovně zatím nedosahují. V restauraci jsme potkali i bandu Čechů, kteří nám řekli, že jedou na motorkách po celém Peru, prý víc jak 2 tisíce kilometrů.

 První den v Cuscu jsme pojali jako odpočinkový. Dobrou náladu jsme chytali už u snídaně, kde bylo ovoce co hrdlo na jednu porci ráčí. Nejlepší byl však výhled na probouzejicí se město a kopce kolem. Taková peruánská Florencie. Po snídani jsme si dali opět koka čaj a vydali se na procházku. Cusco bylo hlavním městem incké říše a moderní město bylo postaveno na ruinách starého města. Centrum má ještě nádech koloniálního prostředí.

Po kostele jsme konečně našli pobočku na čipy a napotřetí se nám podařilo získat čip za 10 gb za 40 sol (240 kč) na 30 dní. Pak ještě následovala koupě lístku obsahující vstupy na různé atrakce, abychom ušetřili na vstupech.

Poté jsme zašli na kafe do lama kavárny, která se nacházela na místě hipster oblasti. Kolem prodávali své výrobky nejen místní, ale člověk si mohl všimnout i bělochů s dredy či hippie oblečení prodávající bižuterie. Uličky byly malebné, uzounké a chyběl do toho ještě odér trávy. Uličky byly hodně do kopce, což se vymykalo trochu našemu plánu pohodového dne. Ale našli jsme market, kde jsme se pořádně nabládli a jako zákusek si dali ovocný fresh. Tohle jim tu závidím, ten nadbytek ovoce, které je docela levné a všude dostupné.

V Cuscu prodávají hezké svetry z alpaky, jsem se rozhodl, že jeden nebo dva si taky pořídím. Narazili jsme na zapadlý obchod, kde měla postarší paní (bába) dobré svetry a pár jsem jich zkusil.

Večer jsme se rozhodli zajít na místní jídlo, jelikož jsme toho moc nesnědli. Našli jsme od našeho hostelu menší náměstí, kde jsme byli svědky průvodu, kde nesli ukřižovaného Krista a za ním obrovskou sochu Pany Marrie v černém hábitu. Ten hábit, jak jsem to viděl zezadu, byl skutečně děsivý. Do toho k tomu ponuře hráli a atmosféra ani nebyla smutná spíš děsivě ponurá. Restaurace byla poněkud zaplivaná, ale jídlo docela stálo za to. Zejména opět porce jak pro slony. Dan si dal nějaké vepřové, já kuřecí vývar (takové peruanské bumbo nambo) a Helena měla chuť na kukuřici se sýrem.

Takto skončil odpočinkový den v Cuscu, který vůbec nebyl příliš odpočinkový a viděli jsme to, co jsme měli na 2 dny. Vyšková nemoc se zatím příliš neprojevuje, pijeme koka čaj a cucáme bonbony. Jen mám problém se někdy dodechnout kvůli řídkému vzduchu.

Snidane v hotelu byla cukr s cukrem, jogurt v sacku jak ze socialistického mléka a ovoce na recepci. Vydali jsme se na obhlídku místního trhu, kde jsme našli směnárnu s velmi dobrým kurzem a směnili první dolary. Tržiště mi připomínalo Asii, tu stánky s ovocem, tam s masem, čerstvými morčátky, stánky s jídlem a též sekce s elektronikou. Nacházelo se tam celkem málo lidí, což bylo asi způsobeno zeleným čtvrtkem. Nalezli jsme na tržišti i stanek se simkami (v Peru nazyvané čipy) a rozhodli se je pořídit. Na debatě o tom, co chceme, si skoro vylámal zuby i google překladač.

Až po 5 minutách jsme dospěli k tomu, že to nejde, protože nemáme občanku a musíme na pobočku. Inu, tedy jsme jeli. Do 3 km vzdáleného obchodního centra jsme vyrazili tuk tukem. Byl to zážitek i s tím, že jsme se tam nacpali všichni 3. Helena seděla na kraji a vyslovila větu “pokud vypadnu, nechte mě tam ležet”. Vypadla by totiž s celým bokem tuk tuku. V obchodním centru nám také neporadili, opět jsme chtěli 3 simkarty a týpek nám dával nějaké rodinné tarify. Tentokrát Google překladač pohořel, naše požadavky se nestřetly. Rozhodli jsme se čipy pořídit až v Cuscu, kam letíme dnes. A vyrazili do centra Limy, abychom prošli dnešní plán. Do centra jsme zastavili taxíka a ukecali cenu na 20 sol. Ulice Limy mi připomínají města na Filipínách, někdy Indii…ale pořád tam jsou jiné nuance. Jakoby jste něco znali, ale věděli jste, že je něco jinak. Centrum Limy bylo plné místních, jelikož je Zelený čtvrtek a místní okupují kostely. Do jednoho s hezkým stropem jsme se dostali a při chůzi ven jsme se nachomýtli k davu směřující ke knězi, který mu žehnal. Naštěstí jsme dokázali rychle zdrhnout. Hlavní katedrála však byla zavřena a do katakomb se táhla fronta tak dlouhá, že jsme se rozhodli to zabalit. Místo toho jsme vyrazili na minitrh, kde jsme si pořídili plyšovou lamu, čtvrtého do party. Dali jsme jí jméno Matylda a očekáváme, že to bude případně náš icebraker pro hromadné výlety či Sankantay trail.

Vyrazili jsme i do parku, kde jsme poprvé vyzkoušeli “pisco sour”, místní alkoholový nápoj, který nás docela nakopl. Chvíli jsme ještě chillovali po městě, navštívili obchod s čokoládou, kde jsme vyjedli veškeré ochutnávky, a vydali se opět k našemu hotelu, kam jsme chtěli dat jídlo v merkatu a pak na letiště. Opět jsme ukecali taxika, úplně jako správný tým - Helena vidí taxíka, já ho zastavuji, Dan domlouvá cenu. Měli jsme to skvěle naplánováno, v merkatu jsme na jídlo měli 25 minut. Já si dal rýži s kuřecím masem, což byla porce jak pro 3 lidi. Dan měl polévku jak pro 2. A sněz to za 18 minut!. A cena? Lidová! Po jídle už jsme běželi do hostelu, kde už nás čekal taxík a pak na letiště. Tam jsme museli zase čekat dlouho, jsme trochu nevychytali příjezd. Naštěstí letadlo odlétalo včas a před devátou večer jsme už byli v Cuscu. Tam jsme naháněli taxikáře (od bookingu díky Gemius 3 zdarma), tentokrát však měl konečně tabulku s mým jménem. Hostel máme docela hezký, ja si vybral větší postel. Na chodbičce máme zdarma koka čaj, který jsme hned vyzkoušeli rovnou dvakrát a já si připadal jak zhulený. Doslova jsem dostal záchvat smíchu až mně tekly slzy. Večer ještě procházka do centra, které nás úplně nadchlo.

Dvě katedrály a kolem uličky kryté podloubím jak v Českých Budějovicích. V jednom se objevil mekáč, kde Dan chtěl double double (ano 4maso) big mac…neměli. Dal si jen normál. Padla na nás najednou únava jak trám, byla skoro půlnoc, takže jsem šli spát. 

Během 24 hodin jsme prošli centrum Limy, přeletěli do Cusca a ještě viděli i centrum Cusca.

Jsme tu 2 dny, přijde mi, ale že už je to skoro týden!!!

Odlet byl v 6 ráno z Prahy, jeli jsme taxíkem tak, že ve 3:15 jsem byl vyzvedáván já jako první. Schválně jsem si sedl dozadu, abych si nemusel povídat, ale jak už to u českých řidičů, kteří vás vezou na letiště, bývá, zeptají se a zavedou hovor. I tentokrát nebyla výjimka. No, na letiště jsme dorazili kolem 4 ranní, dali kafe, odbavili se, v 5:40 už seděli všichni v letadle, proběhla instruktáž…a…nic.

Během letu jsme dostávali informace o tom, kdo kam zmeškal let, komu byl přebookován a kdo si má zajít na přepážku. Více jak polovina lidí v Amsterdamu přestupovala! Jak poletíme my, jsme se dověděli těsně před přiletem, šoupli nás na let do Panama city a odtud do Limy. Trošku výzva byla, že jsme na zařízení měli hodinu a půl.

I přes šílené peripetie jsme nakonec vychytali docela dobrá místa. Já s Danem jsme měli místa v Economy comfort, takže prostor na nohy dobrý, Helena byla u východu, takže prostor na nohy luxusní. Ja seděl na 4, vlevo ode mne byla paní z Dánska, co měla rodinu vedle a dostávali lepší jídlo dřív. Inu, já zažil trapas, když jsem si objednal červené víno a samozřejmě, podařilo se mi jej shodit na tu paní. Naštěstí většina skončila na zemi a jen malá část na jejích stehnech. Ale byl to trapas, a to si vemte, že vedle ní máte sedět dalsich 8 hodin. Vzala to sportovně, ale musel jsem jí slíbit, že už si červené neobjednám. Vpravo ode mě seděli 2 Češi, manželé 65+, což byli typičtí burani. Bavili se jak v hospodě spolu a manžel svou ženu oslovoval “vole”. Takže jsem si vyslechl, že je vadná, vole…že vole by jedl a že by kouřil a vole padalo neustále. Romantika hadra. Helena měla mezi sebou řidiče nějakého týpka, co se rozhodl cestovat po Panamě a Mexiku a je v business a do Prahy se chystají s ním na podzim. Jasný drogový dealer. Dan měl lid asi jediný milé. Po 11 hodinách jsme přistáli v Panamě a vydali se hledat bránu do Limy. Potkali jsme taky Čechy, kteří letěli do Limy s námi a z toho páru (asi 55) se vyklubala laborantka z Uherského Hradiště! Zná i otce…svět je malý, opravdu. Tento pár ještě pomohl k tomu, že jsme našli správnou bránu. 

Když jsme přiletěli do Panamy, vydali jsme se asi 500 metrů k bráně, která hlásila Limu v náš čas. Těmto Moravákům nevytiskli boarding v Amsterdamu, takže poprosili, aby jim to vytiskli. Tam jsme se dověděli, že to popletli a brána správná je poblíž té, odkud jsme přiletěli. Takže jsme se vraceli těch 500 metrů zpátky!! Tam už jsme vyčkali na let a po 3 hodinách letu jsme úspěšně přistáli v Limě. A překvapivě přistála i naše zavazadla.

Plusem tohoto všeho bylo, že nemám jetlag. Vstávání ve 2:30, 18 hodin v letadle a 5 hodin na letišti jaksi úplně rozbilo nějaký systém, kdy jsem absolutně netušil kolik je hodin.