"This is not competition" část první
dubna 25, 2025
Cesta byla rozdělena na 3 části, první byla celkem rovina, druhá mírné stoupání a třetí výšlap na výhled. Už první část pro mě byla docela šílená, hrozně foukalo a byl jsem celý od sněhu. Musím pochválit naši OMG firemní bundu, která držela a bylo v ní teplo. Fakt je kvalitní. U prvního check pointu už na mě doléhala krize a blbě se mi šlo. Druhá část už byla poněkud horší, počasí se nezměnilo, všude byl sníh, šlo se hůř a v půlce jsem to chtěl už skoro vzdát. Průvodce mě potkal a řekl, ať si dám na čas.
Musím napsat, že Helena a Dan už byli daleko přede mnou. Já se hecl a do druhého stanoviště došel. Když jsem ale viděl ten výšlap s tím, že barvy stejně vidět nebudou, rozhodl jsem se jít zpět. Ono popravdě jsem byl ve výšce kolem 4900 metrů. Vyšková nemoc se začala projevovat. Když jsem šel dolů, bylo mi paradoxně stále hůře, bylo mi jak kdybych měl šílenou kocovinu, chtělo se mi zvracet a bolela mě hlava. Sotva jsem došel do našeho busu, kde jsem si sednul a trpěl. Hodil jsem do sebe prášek z Cusca. Nemohl jsem ani zavřít oči, protože hlava se neskutečně točila. Dan a Helena dosáhli vrcholu, ale stejně nic neviděli. Hory byly zasněžené. Vyfotili se aspoň s lamami. Odjíždělo se z hor dříve, měli jsme i oběd, ale já toho nedokázal moc pozřít. A druhý den už nám měl začít ten trek. Trošku mě to vyděsilo, jestli to vůbec zvládnu. 3 dny v horách ve výšce kolem 4 tisíc. Na tento trek jsme měli po výletu briefing, kde nám bylo řečeno jak to bude probíhat.
Obdrželi jsme bágly na věci, které nám budou nosit koně. Dostali jsme plánek a já a Dan jsme byli nervózní, jak vyjdeme ten nejvyšší bod ve 4650 metrech nad mořem. No, už není cesty zpět.
Druhý den nastal den D, Salkantay trek na 4 dny s ukončením na Macu Pichcu. Opět se vstávalo ve 4 ráno, takže opět jsme neměli snídani. Ale aspoň nám ji dali později. V naší skupině je 12 lidí, z toho 7 lidí jelo na 5 dní, my 3 a ještě 2 Briti šli na 4 dny. První den začínal v městě Challacancha ve 3600 metrech, kde začal náš trek. Šlo se docela hezky až do 3880 metrů, kde jsme dostali oběd vařený přímo přiděleným kuchařem. Jídlo bylo čerstvé a výborné.
Po obědě nastal první pořádný výšlap, taková odbočka na jezero Humantay, které je ve 4250 metrech. A výšlap to byl brutální. Průvodce Roberto řekl: “This is not competition”...Šlo se opravdu pomalu a chytal jsem výškovku tím, že se mi nedařilo dodýchávat, takže se mi stávalo, že jsem tam popadal dech. Průvodce Jesus (který mimochodem jako Ježíš trochu vypadá, ale s krátkými vlasy) nám dával žvýkat koka listy, ale z nich se mi zvedal kufr.
Zase tam byla místa, kde jsem si říkal “už za zatáčkou” a tam byl jen další výšlap. Jezero však za ten výšlap stálo. Začalo trošku poprchávat a déšť aspoň roztrhal mlhu a ukázal nádherné hory. Ty se odrážely v jezeru jako zrcadlo. Výhledy skutečně dechberoucí. Začalo více poprchávat a muselo se sejít dolů na místo, kde jsme měli oběd. Pončo se hodilo, ale uvědomil jsem si, že jsem si vzal 4 trička, ale měl jsem jen jedny kalhoty. Takže jsem doufal, že nebudou příliš mokré, naštěstí při příchodu vysvitlo samozřejmě slunce. Pak nastal výšlap k našemu prvnímu kempu Sanratampa, který byl ve výšce 4200 metrech. A to byl teprve záhul. Údýchavat ten výšlap bylo strašné, v půlce cesty jsem se dokonce modlil k Bohu, ať mi dá sílu. Fyzicky jsem byl ok, ale dechem to šlo ztuha. Nejkrásnější však byly výhledy kolem. Krásné zelené hory a uprostřed zasněžený obrovský štít.
Kemp jsme měli přímo v horách s tím perfektním výhledem. Helena ukázala jaký je terminátor. Byla ve svém živlu a dokonce jí obdivovali i průvodci. Její rychlost je šokovala. Dokonce jí vždycky řekli, kde má čekat. Dan to zvládal lépe než já, ale taky musel se zastavovat, aby popadal dech.
Večer v kempu jsme dostali luxusní stan, kde nám dali dvě deky a zahřívací lahev. Spacák jsme si museli dokoupit. Večeře byla opět luxusní, dostali jsme jak zajímavá místní jídla, tak “evropské” jídla z peruánských surovin - pizza, špagety. Jediný problém je, že kuchař moc nesolil. Varovali nás před zimou -3 stupně, ale díky mému marockému přehozu jsem se cítil jako v teplé bavlnce. A po setmění ty hvězdy, ty byly naprosto luxusní.
Byla vidět i mléčná dráha a takhle jsem hvězdy naposled obdivoval na palubě Olzy na otevřeném oceánu před 10 lety.
První den treku jsme zvládli, další den nás však čekal výšlap na Salkantay pass ve výšce 4650 metrů. Já a Dan jsme z toho nervózní už pár dnů. A teď to nastalo.
0 komentářů