Snidane v hotelu byla cukr s cukrem, jogurt v sacku jak ze socialistického mléka a ovoce na recepci. Vydali jsme se na obhlídku místního trhu, kde jsme našli směnárnu s velmi dobrým kurzem a směnili první dolary. Tržiště mi připomínalo Asii, tu stánky s ovocem, tam s masem, čerstvými morčátky, stánky s jídlem a též sekce s elektronikou. Nacházelo se tam celkem málo lidí, což bylo asi způsobeno zeleným čtvrtkem. Nalezli jsme na tržišti i stanek se simkami (v Peru nazyvané čipy) a rozhodli se je pořídit. Na debatě o tom, co chceme, si skoro vylámal zuby i google překladač.
Až po 5 minutách jsme dospěli k tomu, že to nejde, protože nemáme občanku a musíme na pobočku. Inu, tedy jsme jeli. Do 3 km vzdáleného obchodního centra jsme vyrazili tuk tukem. Byl to zážitek i s tím, že jsme se tam nacpali všichni 3. Helena seděla na kraji a vyslovila větu “pokud vypadnu, nechte mě tam ležet”. Vypadla by totiž s celým bokem tuk tuku. V obchodním centru nám také neporadili, opět jsme chtěli 3 simkarty a týpek nám dával nějaké rodinné tarify. Tentokrát Google překladač pohořel, naše požadavky se nestřetly. Rozhodli jsme se čipy pořídit až v Cuscu, kam letíme dnes. A vyrazili do centra Limy, abychom prošli dnešní plán. Do centra jsme zastavili taxíka a ukecali cenu na 20 sol. Ulice Limy mi připomínají města na Filipínách, někdy Indii…ale pořád tam jsou jiné nuance. Jakoby jste něco znali, ale věděli jste, že je něco jinak. Centrum Limy bylo plné místních, jelikož je Zelený čtvrtek a místní okupují kostely. Do jednoho s hezkým stropem jsme se dostali a při chůzi ven jsme se nachomýtli k davu směřující ke knězi, který mu žehnal. Naštěstí jsme dokázali rychle zdrhnout. Hlavní katedrála však byla zavřena a do katakomb se táhla fronta tak dlouhá, že jsme se rozhodli to zabalit. Místo toho jsme vyrazili na minitrh, kde jsme si pořídili plyšovou lamu, čtvrtého do party. Dali jsme jí jméno Matylda a očekáváme, že to bude případně náš icebraker pro hromadné výlety či Sankantay trail.
Vyrazili jsme i do parku, kde jsme poprvé vyzkoušeli “pisco sour”, místní alkoholový nápoj, který nás docela nakopl. Chvíli jsme ještě chillovali po městě, navštívili obchod s čokoládou, kde jsme vyjedli veškeré ochutnávky, a vydali se opět k našemu hotelu, kam jsme chtěli dat jídlo v merkatu a pak na letiště. Opět jsme ukecali taxika, úplně jako správný tým - Helena vidí taxíka, já ho zastavuji, Dan domlouvá cenu. Měli jsme to skvěle naplánováno, v merkatu jsme na jídlo měli 25 minut. Já si dal rýži s kuřecím masem, což byla porce jak pro 3 lidi. Dan měl polévku jak pro 2. A sněz to za 18 minut!. A cena? Lidová! Po jídle už jsme běželi do hostelu, kde už nás čekal taxík a pak na letiště. Tam jsme museli zase čekat dlouho, jsme trochu nevychytali příjezd. Naštěstí letadlo odlétalo včas a před devátou večer jsme už byli v Cuscu. Tam jsme naháněli taxikáře (od bookingu díky Gemius 3 zdarma), tentokrát však měl konečně tabulku s mým jménem. Hostel máme docela hezký, ja si vybral větší postel. Na chodbičce máme zdarma koka čaj, který jsme hned vyzkoušeli rovnou dvakrát a já si připadal jak zhulený. Doslova jsem dostal záchvat smíchu až mně tekly slzy. Večer ještě procházka do centra, které nás úplně nadchlo.
Dvě katedrály a kolem uličky kryté podloubím jak v Českých Budějovicích. V jednom se objevil mekáč, kde Dan chtěl double double (ano 4maso) big mac…neměli. Dal si jen normál. Padla na nás najednou únava jak trám, byla skoro půlnoc, takže jsem šli spát.