Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Z hlavního města spousta lidí navštěvuje město Sintra vzdálené asi 40 minut vlakem. Nachází se zde barevný hrad Pena Palace, dříve klášter mnichů, později zničený zemětřesením a upravený na hrad a místo, kde žili kralové Ferdinand I a Manuel II.s manželkami. Od roku 1910 (myslím) vlastní hrad stát. Kousek od něj je zřícenina Moorish a pak níže palác se slavnou studnou, kterou můžete sejít shora dolů. Kolem dokola jsou opět kopce a krásná krajina, kde se i dá procházet. Je dobré si koupit lístky dopředu, což jsem na doporučení Dana udělal. Inu Dan mi tak vysvětloval jak do Sintry a jak to tam zvládnout tak podrobně, že jsem se z toho až vyděsil, jak je to náročné. Popravdě vyvolal ve mně strachy, že na hrad nedojedu včas,  nenajdu to, nestihnu správný bus...no děs. A tyto strachy už začaly ráno. Jel jsem v sobotu a jdu do metra a brána zavřená! Bylo 7:20...chytla mě panika, že nestihnu vlak na 8:10. A přitom metro jelo, protože jsem ho cítil pod zemí. Viděl mě jeden děda jak lomcuji mříží a ukázal, že mám jít na jiný vlez...ten už otevřený byl. Ale třeba tam napsat upozornění?! Wtf! Poté, co jsem dojel na stanici Rossio, kde se nachází nádraží, jsem šel dle ukazatelů k vlakům...vyjdu z metra a bum...jsem kdesi na náměstí a opravdu ne u vlaků! Nádraží bylo vzdáleno asi 200 metrů...to už jsem se vztekal. Naštěstí vlak jsem stihl a do Sintry odjel včas. V Sintře jsem na vlakovém nádraží dobil svou kartičku na cestu zpět (jsou tu karty, co se dobíjejí, dostal jsem je od Dana a Báry) a měl jsem štěstí, že u nádraží stál bus 434, který dle Google dopravoval lidi k hradu. Byl to ale bus hop on hop off, který projížděl nahoru dolů a cesta stála na den 15 eur/osobu!!! Byl jsem zděšen a nehodlal jsem platit 15 eur za 1 cestu do kopce,když jsem pak chtěl jít z kopce pěšky. Řekl jsem řidiči, že chci jen nahoru, najednou cesta stála 4.1 eur. Chudák rodina přede mnou zaplatil chlap 60 eur!!! Děs. Bus nás vyvezl až k Pane paláci šílenými serpentinami a byla to opravdu jízda smrti. Cesta byla úzká a já chtěl z busu co nejdříve pryč. U Pena palace byla brána, kterou jsem prošel a u hradu se zařadil do řady na lístky na 10 (bylo asi 9:45) a už se začala tvořit fronta na 10:30...Pena Palace je krásně barevný, novorománský styl s prvky maorského a gotického stylu. Překvapilo mě, jak ty styly do sebe zapadají a nebouchaly se mezi sebou. Prošel jsem si exteriér a pak se dostal do interiéru.  Ten byl zařízený jak většina zámků 19.-20.stol. u nás, takže mě to moc nebavilo. Nejhorší však bylo, ze jsem se zaspuntoval do 2 prováděcích skupin a nedalo se je předběhnout. Bylo to útrpné postupovat krok za 20 vteřin, zastavovat, až jedna ženská vyfotí každý hrnek či blbinu v pokoji. Nakonec se mi v jednom sále podařilo špunt španělsky hovořící průvodkyni předběhnout a byl jsem nadšen, že můžu pryč. Trvalo to asi 35 minut. Když jsem se dostal z hradu, už se stála fronta na 11:30 a 12:00 obě byly docela dlouhé. Já se šel projít po parku a hledat místo, odkud vyfotit celý barevný hrad v plné kráse. Bohužel super místo jsem nenašel, ale prošel jsem asi třetinu parku. Pak jsem vyšel ven a vydal se na zříceninu Moorish.

Stezka na Moorish vedla podél silnice, naštěstí tam byly kolíky, které zabezpečovaly ,aby auta neporazila chodce. Lidi, co si koupili bus za 15 eur, mohli využít busu. Zřícenina byla o tom si projít hradby kolem dokola a dívat se na krajinu kolem. Popravdě jsem čekal více. Výhledy ale stály za to. Moorish bych přirovnal k našemu Bouzovu, asi. Ten má ale aspoň vnitřek. Od Moorish jsem se rozhodl vydat stezkou, která byla označena na mapy.cz i ukazatelem na silnici! Pozor. Píšu znovu, že byla označena ukazatelem! Vydal jsem se do útrob lesa, stezka byla docela neudržovaná a zarostlá, takže kapradiny i trny mi trošku škrábaly nohy. Šel jsem dle map.cz a najednou jsem narazil na stezku, která na mapy.cz ani nebyla a došel jsem k zamčené bráně, která vedla na silnici! Šok! Vtipné bylo, jak mě sledovali lidi v tuktucich, co jeli nahoru, jak stojím bezradně u brány. No, vrátil jsem se zpět na stezku, co byla označena i na mapách a sešel víc dolů, což ukazovaly i mapy. A dorazil k další zamčené bráně! Portugalci si dělají fakt prdel. Mno, zahrál jsem si hru "najdi si svou stezku". Přelezl jsem prostě kamennou zeď, co byla nejníž, pak přešel kolem silnic, kde zrovna byly serpentiny, napříč a pak konečně narazil na ukazatel (ale věř jim), který vedl k tomu paláci se studnou. Vydal jsem se cestičkou,která vypadala docela udržovaně a najednou jsem šel podél vysokých kamenných stěn jak kdybych šel kolem vězení. Další z mých mnoha "kam jsem se to...dostal". Cesta mě vyplivla na silnici po 1 km a tam už jsem vešel do palácového komplexu Quinta, kde je ta studna. Prošel jsem si opět park křížem krážem,  vnitřek jsem vzdal a nejskvělejší zážitek byla Nekonečná studna, kdy jste mohli jít podél ní dolů a dívat se dolů. Bohužel nedalo se moc kochat, strážkyně nás popoháněla. A dole jsem se dostal do jeskyně, které mi připomínali Gaudiho park v Barceloně. Ono těch jeskyň bylo v parku více.  Někde byly ústí do podzemí, ale bál jsem se tam jít sám. Tam najedou turisti nešli. Po odchodu z paláce už jsem sešel dolů až k nádraží. A to mě řidič busu varoval, jak to bude náročné a těžké,  ať si za těch 15 eur to vezmu...děkuji, pane řidič, ale zvládl jsem to. Když jsem chtěl odjet do Lisabonu, zjistil jsem, že když jsem ráno tu kartičku nabíjel, nechal jsem ji tam a tím ji ztratil.  Musel jsem si tak koupit kartičku i s jízdenkou znovu. Inu, výlet do Sintry se nakonec vydařil i přes malé karamboly. Nebojte se, je naprosto normální se do Sintry dostat, nicméně trošku důvtipu je potřeba. 

Už jsem se rozepsal dost. Lisabon si nechám na zvláštní příspěvek. 

Porto bylo první zastávkou v Portugalsku. Ubytován jsem byl kousek od nádraží Campanha, takže na výlety ideální. V Portu jsem strávil 5 nocí na airbnb, v bytě bez oteviracích oken, pouze s oknem ve stropě, které aspoň přivádělo denní světlo. Porto bylo založeno římským vazalem jmenem Decimus Iunius Brutus Callaicus, který jej pojmenoval Portus Cale (v latině i Gale), z čehož pak vzniklo i celé jméno země později. Prošel jsem si známé stavby, ale nejvíce se mi libily typické uzké přístavní uličky a barevné domky. Užíval jsem si také výhledů. Tím, že je město v kopci, můžete si užívat výhledy odkudkoliv. Centrum se dá projít křížem krážem za jeden den a je opravdu vidět, že to je přístav. Domky jsou naňahňány u sebe, takže ve výhledech vidíte hlavně obrovskou plochu červených střech. Z druhé strany břehu však je výhled společně se slavným mostem Ludvíka I.asi nejkrásnější. Jak jsem byl dlouho nemocný a doma, nějak jsem se na začátku nedokázal dostat k užívání si města. Ale postupem času mě město oslovilo, oblíbil jsem si jej. Jiný den jsem se vydal také projít si cestičku kolem pláže a užíval si opět zvuk vlnobití. Dokonce vál docela studený vítr, takže aspoň ochlazoval. Vtipná věc na Portu je jejich metro. Je to víceméně tramvaj, která je krátká a jezdí ne ve velkých intervalech (což se vymyká typickému metru). Jedna jízda v "metru" v 6 večer ve 35 stupních stačila k tomu, že jsem v tramvaji vypotil minimálně 2 litry vody během 10 minut. Hrůza! Možná by si Brno mohlo vzít z Porta příklad...stačí udělat velkou tramvaj, nahodit jí na přední sklo M a Brno bude mít metro taky :)

V Portugalsku se toho termínu nacházel i můj kolega Dan, s kterým děláme našeho oblíbeného klienta, s přítelkyní a rozhodli jsme, že pojedeme vlakem podél řeky Duoro do městečka Pinhao, odkud se dá procházet podél vinic a kochat se krajinou. Vyrazili jsme poněkud starým vlakem a i cesta byla cíl. Jeli jsme nejdřív údolím s malými vesničkami a já se zase vrátil na Madeiru. Po hodině se vlak dostal k řece Duoro a výhledy byly opět dech beroucí. Řeka, vinice, lesy, vesničky, malé domky...nedá se to popsat slovy. Portugalsko začalo konkurovat Itálii. V městečku Pinhao jsme dali kafe před túrou a vydali se na ni. Teplota vzduchu vyšplhala na 35 stupňů a čekal nás prudký výšlap asi 2 km. Našli jsme značenou stezku, která ukazovala do cíle 3,6 km. Vydali jsme se podél ní, cestou ochutnali pomeranče,  brodili se rozpadlými zídkami a hledali domečky, kde by nám prodali víno, protože vinic bylo kolem plno. Narazili jsme na jeden dům a Danova přítelkyně Bára španělštinou žádala o sklenici vína. Prý ve městě. Díky! Značená stezka po 1 km skončila (nechápu!), takže jsme se vydali podél map.cz. Vinice i výhledy byly kolem úžasné,  vedro však bylo šílené..nejhorší bylo, že se nedalo kde schovat do stínu, takže jsme museli šlapat do kopce a jakmile jsem viděl opuštěný olivový stromek, nacpal jsem se do jeho stínu. Dan měl energie na rozdávání, což mě víceméně ještě více energie ubíralo. Nebyl jsem ještě po nemoci rozchozený a říkal jsem si, že musím udržovat pitný režim. Dva kilometry se šly nekonečně dlouho. Dokonce jsme narazili na páreček, který si udělal ve vinicí piknik! Normálně roztáhli deku do vinice a sedli si....jako...vypadalo to komicky, protože výhled byl na vinici před nimi...už jsem ale neměl ani sílu se tomu divit. Nakonec jsme dorazili do malé vesničky, kde chcípl pes, ale měla otevřena malá kavárna. No, tak jsme si řekli, že si dáme malé pivo, tretinku...a zakecali se...a těch piv bylo 7! Každý pivař ví, že slina ve vedru přijde hned. No popíjelo se, ale museli jsme to utnout, protože nám jel vlak...chtěli jsme objednat Uber...ten bohužel ale nepřijel,  takže jsme v náladě šli po silnici zpět do vesnice a snažili se stopovat auta, co jela dolů. Mám pocit, že místním nás bylo líto, že nás nemůžou vzít. Kdybych byl sám, asi bych se do nějakého auta dostal...ale asi bych nevypil 7 piv za 2 hodiny. Cesta z kopce byla veselá, na druhou stranu bolestivá na kolena. V nádraží hale měli ochutnávku vín, tak jsme si dali dvojku, ale to už jel vlak a museli jsme opustit Pinhao. Výšlap ale stál za to. Cesta do Porta už byla ve znamení rozcapení na sedačkách a odpočinku. Rozloučil jsem se s Danem a Bárou a doma už jsem ani nikam nešel.  Vedro mě vysálo. Budete-li v Portu, určitě doporučuji si do nějaké vesničky zajet a udělat si túru kolem...nádherné výhledy a příjemné prostředí 

Dalším výletem, který jsem si tentokrát objednal přes cestovní kancelář, byla stezka podél řeky Pavia s navstevou visutého mostu 512, který byl nejdelším pěším visutým mostem na světě, dokud mu to nesebrala Dolní Morava a její Skybridge. Bohužel bez cestovky se tam nedalo dostat jinak než autem, takže jsem zvolil tuto cestu. Ve skupině nás bylo 6, jedna paní z Brazílie, 2 Litevky, 2 hoši až z Guatemaly. Průvodci byli Portugalci Joao a Yago. Nejdříve jsme navštívili cukrárnu v městě, u kterého se nacházel ten most, jež dělala typické cukroví jen pro ten region a recept se předává ústně od mrtvé jeptišky. Cukroví bylo fajn, nebylo tak sladké, ale nevěřil jsem tomu příběhu moc. Ale naproti byl klášter, tak možná...poté už jsme se vydali pěkně do kopce serpentinkami aka Madeira k visutému mostu. Pánové nás vysadili těsně před ním tak, abychom si hezky vyšlápli schody k mostu. Bylo jich asi 300! Opět vedro, opět jsme se zapotili. Pak už honem na most, z kterého byly úžasné výhledy. Kam se hrabe Morava...Most se ani moc netřepal a nebylo tam ani tolik lidí. Někteří lidé však byli mrtví strachy, jejich oči hovořily za vše. Most jsme si prošli i zpět, protože až tam začínala pak 8 km stezka podél řeky Pavia. Celá stezka je placená a vlastně jdete po dřevěné lávce celou dobu. Nakonec tu platbu chápu už kvůli úpravě. Stezka byla taky téměř prázdná, skoro nikdo po ní nešel, takže jsem byl vesměs sám na ní. A ta krajina a výhledy....ano, pořád se opakuji...nicméně lesy, skály, řeka, soutěsky, to je prostě moje krevní skupina. Byl jsem z té procházky nadšen. Na některých usecích jsem dostával stendhalitidu. A samozřejmě jsem šel, šel a neodpočíval, takže v posledním kilometru jsem si řekl, že bych si i mohl sednout a trošku si odpočinout. Sedl jsem na pařez a kochal se řekou a skály kolem. Pak už jsem dorazil na konec jako první a jakmile jsme dorazili všichni, vzali nás hoši ještě na oběd, který byl v ceně. Ten korunoval celý výlet.  Dorazili jsme do restaurace, kde měli vlastní hovězí maso z chovu krav. Nejdřív donesli maso pečené, které se rozpadalo na jazyku, příloha brambory nebo rýže. Pak donesli steak a ten byl naprosto luxusni. Do toho jsem si dal bílé víno, které k masu pasovalo. Oběd byl úžasný a dokonce jsem konverzoval s Litevkami i Guatemalci. Pak už byl čas na cestu domů a musím říci, že tento den mě tak nabyl pozitivní energií, jak už dlouho ne. Výlet, i když stál cca 2600, se vydařil všemi deseti! 

Porto a okolí mě dokázaly nabít velkým pozitivismem a po dnech v nemoci musím napsat, že jsem to potřeboval. Presouvám se přes Aveiro do Lisabonu a věřím, že pozitivní dovolená bude nadále pokračovat. 

Poslední den jsem nechal na holkách, ať vyberou program, protože já už nevěděl, co dalšího vidět. Popravdě je toho tu hodně, ale už jsem nechtěl nic vymýšlet. Holky rozhodly vyjet opět na Rabacal, kde jsou až 4 levády a dali bychom tam i trochu výšlapu. U Rabacalu začíná levady Risco a 25 fontes, což jsou jedny z top 5. Inu, vyjeli jsme. Cestu už jsme víceméně znali, takže opět dálnicí a tunely kolem Funchalu a potom hezkou žlutou klikatou cestou až k Rabacalu. Mapy.cz se opět snažily převažovat cestu přes bílé uzké hrůzné uličky, ale nedali jsme se a drželi se cesty. Problémem, který zde mimo úzkých uliček je, že auta zde parkují v cestě, třeba kousek u zatáček, takže člověk nevidí, zda něco nejede. Ale to není parking úplně u kraje, to je prostě v cestě. Musím se tak vyhýbat do protisměru z hrůzou, zda něco nepojede. Dnes se mi však stala nová překážka a to díra na silnici. Když jsem se jí snažil vyhnout, auto mně chcíplo. V kopci, jak jinak. U Rabacalu už bylo plné parkoviště,  ale naštěstí jsme chytli vyjíždějící Vietnamku a její místo zabrali. Eva vymyslela trasu, kdy jsme 2 km sešli po silnici. Tam pak byla odpočinková restaurace, kde jsme si dali kafe a zakusek, a vyrazili na levádu Risko, ta měřila 1,8 km tam a zpět. Risko nás však zklamalo, stojatá voda v levádě, okolí celkem fajn, ale cesta moc profláklá. Kolem jen trošku dojem dávaly vavříny a pokroucene jehličnaté stromky, jejíž název neznám, ale maji jehličky jako tis a podobné stromy jsou i na Tenerife. Na konci levády byl opět vodopád a myslíme, že průvodci považují za top levadu jen tu, kde je na konci vodopád. Přitom ty vodopády zase nejsou tak robustní, nejhezčí právě bývá ta krajina podél levád. Risko jsme nechali vzadu a rozhodli jsme se napojit na jinou levádu Alecrim, kam se muselo dostat trošku výšlapem. Než jsme na něj vykročili, potkali jsme sympatickou Češku, co evidentně kempuje na Madeiře a Risko levadu jsme jí pomluvili, moc nám nevěřila. Uvěří...Výšlap k Alecrim byl jako opičí dráha, chvíli nahoru, chvíli dolů, nicméně nejhorší byly níže položené větve, do kterých jsem párkrát bouchl hlavou. Musím napsat opět, že túry na Madeiře nejsou jednotvarné. Zejména výšlapy stojí za to. Trochu mě pobolívaly kolena, ale nezadýchal jsem se, evidentně trénink chůze každý den udělal své. Teď jen nezlenošit doma. Poslední úsek k levadě vedl strmým stoupáním vavřínovým hájem, což bylo jak procházení klecemi. Na konci už se rozprostřela leváda Alecrim v plné kráse. Tam jsme si dali svačinku a vydali se 2,6 km podél ní až k parkovišti. Poprvé jsme tak vymysleli okruh, abychom se nemuseli vracet.

Leváda Alecrim je za mě nejkrásnější levádou, jakou jsme navštívili. Klid, vavříny nad ní, mechy kolem, slunce zářící mezi stromy, to vše bylo opravdu nepopsatelně okouzlující. Za každou zakrutou jsem jen nevěřícně hleděl, co příroda a v podstatě i člověk dokázali stvořit. Musel jsem si dávat pozor na kameny a větve na stezce, protože člověk o ně neustále zakopával. Myslím, že tato leváda je i zobrazena na všech cestopisech, ale mylně zaměněna za Risko, protože to teče o kopec níže ve stejném směru. Lidi tak jdou na Risko a 25 proudů, ale možná tato nádhera jim uniká...Během cesty jsme moc turistů právě nepotkali, u Riska přitom zase bylo turistů dost. Takže pokud sem pojedete, určitě si nenechte ujít Alecrim. Během cesty jsme narazili i na vodopád levády, kde tekla úplně bílá voda a opět ta scenérie vytvářela zvláštní magickou atmosféru. Důležité je, aby bylo slunečné počasí,  protože v zataženu si myslím, by to nebylo tak krásné. Nám to naštěstí vyšlo. Alecrim už jsme pak došli mlčky, kochali se ke konci i zelenými vrcholy kolem. Nadšení z výletu jsme se rozhodli zajet někam na pláž a okoupat se. Vyhrála vesnice Ponta do Sol, kde jsme četli, že se nachází docela ucházející pláž. Nechteli jsme totiž jet zase přes celý ostrov. Během cesty tam jsem opět zažil zážitky při řízení. V jednom úseku nějaké auto nedalo přednost a vjelo nám do silnice, jet rychleji, tak jsme v něm. V serpentinách jsme narazili na řidiče, kteří se z auta (!!) kochali krajinou kolem a zaparkováni byli u zatáček (!!!). To člověk vážně nepochopí. Pak jsme v serpentinách narazili na auto, které jelo asi 20 km/hod, v zatáčkách div nezastavilo a i já jsem si říkal, že tohle je na mě moc pomalu. Serpentiny už jsem se naučil projíždět rychle, Madeira už mě naučila. Předjíždět jsem ho nechtěl, protože do zatáček se to nedalo. Mezi ním a mnou však jelo auto a ten s ním trpělivost neměl a po jedné zatáčce ho předjel. My ho objeli na staveništi, kde se upravovala silnice. Poté jsme vjeli do vesnice, kde se zezadu na mě nalepila ženská,  která vehementně tlačila, abych jel rychleji. Já  jel podle předpisů a zpomalením jen odjížděl opět debilně zaparkovaná auta. Pak když jsem pouštěl v protisměru auto, už to nevydržela, zatroubila a objela mě. Za ní jela další auta, která však netlačila, takže to byla nějaká netrpělivá pi***. Úplně mě ale rozhodila. Kuna. Do Ponto da Sol už jsme dorazili v pořádku, jen parkování bylo opět podélné. Popravdě, nevadí mi, jen na něj potřebuji více času, který člověk kvůli autům kolem nemá.

Ponto da Sol byla malá vesnice, jejíž pláž nepatřila k těm krásným, ale na kamenitém podkladu bylo docela dost lidí. Jelikož se zatáhlo, já a Eva jsme do vody nešli, jen Hana tam vlezla. Já se rozhodl aspoň ochladit nohy. Sundal jsem si boty, dal je na kámen a čekal na vlny. Jedna z nich byla docela prudká, takže mě ohodila až do pasu, měl jsem mokré kalhoty a dokonce se dostala i dál na kámen, kde mi shodila boty. Mohl jsem do té vody vlézt rovnou. V mokrých botech jsem pak chodil celou dobu. Po koupání jsme si užili vyhlídky na skaliska kolem a dali si poslední večeři v restauraci s výhledem na moře a skály. Jídlo nebylo špatné, spíše průměrné. Bylo vidět, že si kuchaři s rybami mohli ještě více vyhrát. Tak či tak, za mě dávám gastrnomii 2, všechna jídla z restaurací mně chutnala a vždy jsem se dosyta najedl. Na jedničku to mělo ale pár chyb v dochucení. Po jídle jsme se už odebrali na cestu na barák. Dnes při parkování bylo podélné s úplným nájezdem na chodník. Absolutně jsem na začátku nechápal, jak dát kola. Po radách jsem na to však přišel a nakonec to šlo samo. Večer už padlo poslední víno a nostalgie, že už se jede další den pryč. 

Ráno jsme vrátili klíče, autem si zajeli na snídani na pastely, Hana udělala poslední koupání, vrátili na letišti auto. A Eurowings už jsme letěli domů. Madeira zůstane u mě zůstává v top 5 destinacích. Má nádhernou přírodu, která však není pro každého. Túry ukázaly, že to není brnkačka. Projížďky krajinou byly adrenalinové i krásné zároveň. Někdy jsem těžce odolával nedívat se kolem. Navštívil jsem spoustu míst, kde bych meditoval či relaxoval spoustu času a nevadilo by mi to. Madeira není ráj, je to místo, kde si odpočinete, sáhnete na dno, spojíte se s přírodou. Myslím, že jsem našel destinaci, kam bych se měl pravidelně vracet. Uvidíme se za 5 let.

Funchal jsme poněkud odbyli, prošli jsme uličky, já si skočil zameditovat do katedrály, dali si malý oběd a rozhodli jsme se vyjet dlouhou lanovkou za Funchal na kopec, odkud vedla stezka doprostřed města a odtud jsme pak vymysleli přesun do centra busem. Na kopci už se opět vinula mlha a trošku poprchávalo a měli jsme trošku obavu nahoru jet. Ale nakonec jsme zvolili, že pojedeme, Funchal nenabízel žádné extra vyžití. Po vstupu do lanovky nás vyfotila mladá slečna a tuto fotku jste si mohli zakoupit nahoře za pár eur. Profesionální foto z nástupu do lanovky s cizími lidmi a kde není vidět vůbec nic. To chceš! Tu brigádu nechceš. Lanovka byla fest dlouhá a člověk si užíval vyhled na Funchal. To město je velké a rozplzlé po horách kolem jako stavebnice jsou ty domečky na sobě poskládané. Nahoře už jsme se dostali do kopců, kde po civilizaci nebylo ani pamatky a vydali se dolů po cestičce mezi eukalypty, kapradiny a dalšími divnostromy. Jaké bylo naše rozčarování, když jsme zjistili, že stezka, po které jsme chtěli jít, je zavřená. Naštěstí zde existovala alternativa, protože o 500 metrů dál v kopci začínala levada do Torros. Na konci dne nás přece jen osud na tu levádu dostal. Začínala v pidi vesnici v kopcích a pokračovala krásným, zeleným lesem. Tu a tam byl vidět v dálce Funchal a jinak jsme šli podél levády hustým lesem. Musím napsat, že jít podél levády je velmi uklidňující. Leváda nás dovedla k silnici, kde jsme kousek sešli k zastávce busu, kde už stála skupinka....Čechů.

Autobus městské hromadné dopravy nás odvezl až do centra, kde jsme vystupovali o zastávku dříve kvůli obchodu a tím jsme dokonale zmátli ty Čechy. Po nákupech magnetek a dalších suvenýrů jsme se vydali na cestu z Funchalu zpět domů. A opět jsme nevychytali čas, bylo po 18.hodině, takže jsem se dostali do brutální zácpy, jejíž část byla i do kopce. Nebudu vám popisovat moje nervy, jen napíšu, že paní, co jela za mnou si udržovala odstup a stoický výraz a během popojíždění mně auto chcíplo jen dvakrát, na což jsem docela hrdý. Po únavné půl hodině, jsme se konečně dostali na dálnici a já si mohl odškrtnout další hodinu autoškoly. Ale to nebyl konec. U našeho bydliště je místo, kde se parkuje, jak se dá a zde si zkouším všemožné styly. V sobotu šlo o klasiku přijet k autu, v neděli už jsem musel auto otočit a nacouvat k autu, v pondělí už jsem musel parkovat mezi auty podélně, dnes to šlo nakonec taky, ale prý by bylo lepší najet na chodník. Večer už patřil vínu, které nám vlezlo tak do hlavy, že jsme hodinu řešili, jak projít 11 km levadu Furado tak, abychom zůstali všichni společně a nemuseli jít zpět. Eva si dokonce stáhla aplikaci na busy...nevymysleli jsme nic, další den tak padla na levádu Caldeirado Verde - jedna z nejkrásnějších na Madeiře.

Levada Caldeirado Verde se nachází ve vnitrozemí, ukrytá v "džungli" a je dlouhá 6,5 km. Než jsme k ní dojeli, museli jsme asi 3 km úzkou cestičkou lesem, kde bylo složité se vyhnout a kde jsme si říkali, že jsme rádi, že nikdo proti nám nejede. Před tím jsem si i zkoušel podřazovat na kopečku tak, až mi to chcíplo. Děvčata už se mnou mají velkou trpělivost. U levády Caldeirado bylo téměř opuštěné parkoviště a opravdu se vyplatilo, že jsme přijeli včas. Cesta byla skutečně okouzlující, nenabízela příliš mnoho výhledů, a když už tak do údolí, mezi kopci, ale co bylo nejhezčí, tak to byla zeleň okolo. Jak řekla Hanka, podobné to bylo jak na Zélandu. Mně to připomínalo Irsko nebo Skotsko. Narazili jsme i na 3 tunely, kde člověk musel hodně sklopit hlavu, aby se nepraštil. Po tunelech pak už nasledovala stezka podél skal, kde se člověk sotva vyhnul protijdoucím. A na konci se nacházel vodopád. Ten byl vysoký, ale do mohutnosti by se dal nazvat čůrkem. Dali jsme svačinku a vydali se na cestu zpět. Jelikož leváda je hodně navštěvovaná, proudí po ní davy. Cestou tam jsme se vyhnuli pár lidem, co se vraceli, co my šli zpět, bylo to pomalu jak na Václaváku. Neustále uhýbat či děkovat za uhýb bylo umorné a třeba po tunelech si už člověk klidu neužíval. Když jsme došli zpět, parkoviště praskalo ve švech. Proto doporučuji si na tuto levádu opravdu přivstat. Sice je navstěvovaná, ale opravdu nádherná. Užijete si nádherných přírodních scenérii. Po kávě a zákusku jsme zaplatili parkovné (mimochodem poprvé, co jsme platili u nějakého místa parking) a vydali se pryč. Šokem pro nás bylo, že u té uzké cestě prakovaly mraky aut! Takže to, co bylo postavené pro uhyb, tam parkovalo auto. Tudíž některá auta musela couvat, aby ostatní vyjíždějící se mohli dostat ven. Evidentně sobečtí lidi, co nechtěli platit parking. 

Jelikož jsme měli hodně času, rozhodli jsme dát ještě túru na Ponta de Sao Lorenco, nejvýhodnějším cípu Madeiry, kde skoro vůbec neprší a vítr tam bičuje krajinu tak, že přes podzim a zimu je zde poušť a polopoušť. Během cesty jsem se konečně naučil podřazovat, na mém autoškola panelu blikla zelená kontrolka pro splněno. Stezka Lorenco je dlouhá jen 3 km. Ale jak už víte, Madeira vám nedá nic zadarmo. Tentokrát nám do cesty foukal šílený vítr. Ten byl tak silný, že jsem párkrát i zavrávoral. Nicméně výhledy opět braly dech. Buracejicí moře, vlny narážející na obrovské skály roztodivných barev ve mně vyvolávaly stendhalitidu. Nebýt větru, sednul bych tam a s otevřenou hubou tam čuměl dodnes. I ty barvy byly jak z katalogu. Nedá se to popsat jak slovy, tak ani fotkami. To se musí vidět. Hanku začalo bolet koleno, takže jsme posledních pár metrů vynechali a přišel večery, který přinesl každému z nás jednu nepříjemnost. Hance ulétla její oblíbená čepice, snažila se pro ni i šplhat, ale kameny byly vratké a přijít o život kvůli čepici by bylo na Darwinovu cenu. Po stezce jsme se rozhodli jet opět do našeho městečka Santa Cruz na večeři. Sedli jsme do restaurace, kde jsem si já dal výtečný steak, Hanka skvělý sendvič a jen Evina ryba se nepovedla, byla naprosto odporná, takže se Eva nenajedla. Po večeři a nákupu jsme jeli domů a já u křižovatky při jízdě doprava, která je v kopci, se podíval moc doleva (kde byla jednosměrka) a ne doprava, kde bylo auto a málem to do něj napálil. Hrůza se mě ještě držela při parkování u baráku, kde jsem tentokrát už musel i na chodník. Podařilo se až na počtvrté. Omlouvám se všem, kteří čtou mé řidičské extempore a nechápou, že někteří lidé prostě tolik řídit neumí.

Dnešní příspěvek byl dlouhý, doufám, že pobavil a věrní čtenáři zůstanou. 

Cesta autem pokračovala dál. Na lávové jeskyně jsme se bohužel nedostali, protože kvůli údržbě byly zavřené, takže jsme se rovnou vydali na Porto Moniz. Projížděli jsme tunely a kruháče a na jednom kruhovém objezdu nás zastavili policajti. Chtěli vidět jen řidičský průkaz a nic jiného. Zkontrolovali platnost a zase mě nechali jet s přáním hezké dovolené. A co se nestalo, policajti stáli u kruhového objezdu, kde měl být dle map tunel. Bloudili jsme kolem něj, projeli blbě vesnicí, kde jsem málem srazil opilého chodce, a naše auto vždycky končilo na místě, odkud jsme viděli zeshora na kruhový objezd a hledali tunel, div si krky nevykloubili. Rozhodli jsme se jet zpět, kdy navigace opět (dokonce jsem v jejím hlase cítil netrpělivost) hlásila, že se máme vrátit do toho tunelu. Záhadou bylo, že tunel hlasil jak Mapy.cz tak Google. Zastavili jsme a pak zjistili, že tunel, jež mapy braly jako cestu, ještě nebyl ani postaven! Nevím, jak fungují aktualizace, ale Portugalci dokonale převezli všechny mapy světa. Zbývaly tak jediné věci, které vždy hovoří pravdu - ukazatele. Ty nás nakonec dovedly správně. Neexistující tunel znamenal, že jsme opět jeli serpentiny dolů a nahoru a já se opět nemohl kochat. Pak jsme najeli zase na dálnici, kde už opět byla klasika tunel-kruháč až do Porto Moniz. 

Porto Moniz je malé městečko obehnané skalami, kde jsou lávová jezírka, kde byla voda naplněna vlnami při přílivu. Jednoduše voda přetekla přes sráz. My narazili na ty známější, kde byl vstup za 5 euro. Tam se nám ale nechtělo, jelikož tam nebyl žádný stín. Prošli jsme tedy vesnicí a rozhodli se najít dobrou restauraci na jídlo.  Tu jsme nakonec našli a to dokonce v srdci lávových jezírek, které vypadali příjemněji, byl zde stín a byly zadarmo. Najedli jsme se a rozhodli se vykoupat. Voda měla hezkých 19 stupňů, takže na první dobrou trošku píchala, ale poté byla naprosto osvěžující. Nefoukat vítr a voda mít vice stupňů, asi by se tam rochnilo déle. Ono u jezírek byl spád, kde se dalo opřít a člověk mohl pozorovat oceán a skaliska široko daleko. Po relaxu v jezirkach jsme ještě museli na benzin. Děvčata vybrala vycvikovou benzinku, která stála u kruhového objezdu, měla 2 pidi nájezdy, do kopce a jeden ještě menší výjezd, který mířil do kruhového objezdu samozřejmě do kopce. Myslel jsem si, že se zbláznily. Nicméně co jsem měl dělat, jelo se. Úroveň se zvýšila tím, že jedno stání zablokoval jeep, tzn. že jsem vjel do druhého stání, které bylo mírně komplikovanejší. Po nabrání benzinu jsem musel vyjet do kruhového objezdu, kdy jsem trošku štrejchl o obrubník, ale na kruháč se podařilo vjet, takže jsem si oddechl a jelo se pryč. Nicméně pak začal Klioš pípat a všichni řešili, kdo není zapnutý.  Všichni jsme byli a Eva naznačila, že to musi být něco jiného. Deska ale nic nehlasila....Víte, co to bylo? Ruční brzda, kterou jsem projel celý kruháč...

Po extempore s ruční brzdou jsme se vydali do známého lesa Fanal. Tam se cesta vynula až do nadmořské výšky okolo 1000 metrů, což znamenalo, že v lese jsme chytli moment, kdy začala padat mlha a les začal dostávat ten magický nádech. Kolem rostly buď v shluku nebo samostatně stromy prapodivných tvarů, které v mlze vytvářely děsivé výjevy. Kolem dokonce běhala ruská divoženka s rozpuštěnými vlasy, jež byla focena jejím milým u každého stromu. Les byl okouzlující a nemohl jsem se jej nabažit, nicméně přicházel déšť a mlha padala čím dál víc. Magičnost se ztrácela, protože jsem nějak neviděl kolem sebe a kde se nacházím. Naštěstí Eva byla duchapřítomná a jako hlavní navigatorka věděla, jak se z mlhy dost a vyvedla mě ven k parkovišti. Hana však stále zůstávala v mlze a šel jsem ji hledat. Neztratila se, jen se sama více kochala mlhou a ztratila spíše pojem o čase. Když jsme se konečně zase všichni sešli, vydali jsme se domů, protože déšť neustával. Na parkovišti nastala docela vtipná situace, protože my i další řidiči řešili, jak zapnout mlhovky. Podařilo se nám to mezi posledními a mohli jsme vyjet do oparu mraků. Opět jsem si vyzkoušel další level jízdy autoškoly, tentokrát v mlze, dešti a serpentinách. A to nebylo vše. Okolo šesté večerní jsme jeli kolem Funchalu po dálnici a zde byla zácpa. Takže pár set metrů jsme jeli krokem a aspoň jsem protahoval obě nohy spojka-plyn. Jsme si vybrali nejlepší možnou cestu. Abych to ale zkrátil - stavili jsme se v obchodě na víno a pivo, které jsem potřeboval jako sůl. Málem jsem přejel dědka, který mi vběhl na přechod, aniž by se podíval, výstražil jiného pána na přechodu, který si myslel, že ho chci zajet a úplně na konci naší ulice zřejmě mírně ťuknul do zrcátka. Poslední zakončení autoškoly bylo podélné parkování mezi auta, které už jsem dělal z posledních sil. Ono se to nezdá, ale to řízení fakt unavuje. Nicméně na druhou stranu se tu opravdu naučím pořádně řídit. Ještě bych se ale prý mohl naučit jezdit rychleji.

Madeira své kouzlo ukáže ještě před tím než přistanete. Z mraků vystupují vrcholky hor a připadáte si jak v nějakém fantasy filmu. Následně letadlo klesne pod mraky a pilot vás nechá nahlédnout na pidi rampu, na kterou hodlá přistávat. Pak se stočí a vy víte, že už nemáte kam utéct. Letadlo přistálo perfektně, na konci rampy je 180 zatáčka a fakt jsem se bál,že pilot neodbočí. Po přistání následoval potlesk. Ne, netleskali Češi, Italové jasají mnohem více. Po přistání jsme jak jantaři pobíhali po letišti a hledali pána s cedulí, který měl stát u tabule s názvem autopůjčovny. Musel jsem mu zavolat, abychom se našli. Předávka proběhla na parkovišti, pán měl i terminál v brašně. Měl trošku debilní vtipy, ale jinak mi přišlo, že to má na salámu. Trošku mě překvapilo, že nebyly pojištěny pneumatiky, na což pán upozornil. Mno, máme  případně pojištění od Axy. Auto, které nám bude dělat společnost celý týden, je Renault Clio, pojmenovaný "Klioš". Je to manuál, jede se s ním dobře, akorát nemá moc tah. Nicméně jako hlavní řidič jsem vystoupil z komfortní zóny a jal se jet. Eva stala hlavní navigatorkou, jelikož Hana, jak sama usoudila, by byla k ničemu. První zastávkou byl obchod, protože jsme museli koupit svačinu na zítřejší túru z Pico Areiro do Pico Reivo. Tam už paní prodavačka věděla, že tento obchod začneme navštěvovat denně. Řekla nám "see you tomorrow", načež jsme se zasmáli se slovy, proč bychom tam chodili i zítra....a ano, chodíme tam denně. Poslední štace byla najít ubytování. Jsme na airbnb a bydlíme u paní Eulalie, která žije ve 3podlazní barák s tím,že my máme 2 patra - dole kuchyň, zimní zahrada s grilem a pak obývák. Nahoře 2 pokoje a každý se svou koupelnou!!! A třešničkou na dortu bylo pohoštění láhev portugalskeho vina. 

První den jsme se rozhodli vyrazit na dle mého nenáročnou túru (holky tušily) hřebenovku z Pico Areiro do Pico Reivo. Z vrcholu na vrchol se jde po hřebenech. Vyjeli jsme už za rozbřesku, abychom tam byli mezi prvními. Cesta k Pico Areiro byla docela hezká, serpentiny se moc nekonaly a část procházela nádherným lesem. Vyjeli jsme až do výšky Pico Areiro do 1810 metrů, kde už bylo plné parkoviště. Takže jsme museli zaparkovat 800 metrů pod vrcholem a pak to vyjít. Kolem byly už vidět hory, skaliska a v dálce mraky, z kterých vyrůstaly hory v dálce. Inu,  vydali jsme se z parkoviště 800 metrů výšlapem na vrchol Areira odkud začínala stezka k Reivo, asi 6 km tam a následně 6 km zpátky. Cestu jsem si rozdělil na několik etap, které jsem si i nazval. První etapa, tzv. Naivní, která vedla k vyhlídce, byl sešlap po malých schůdkách, kde jsme potkávali udýchané lidi a nechápali jsme proč, když kolem bylo tolik nádherných majestátních hor. Všichni 3 jsme se kochali okolím tak, že jsme si neuvedomovali cestu. Došli jsme k vyhlídce, kde člověk mohl obdivovat nádherné scenérie kolem, které se nedají ani popsat. Tam začala 2.etapa, jež jsem nazval Krásnou vyhlídkou. Zde stezka vedla nitrem pidi skály a člověk viděl údolí na obou stranách pod sebou. Trošku závrať z toho byla, šlo se jak nahoru, tak dolů a nebýt tam zábradlí, sletím do údolí, protože člověk nevěděl kam se dívat. Počasí opravdu vyšlo a teplota pomalu na slunku stoupala k 20 stupňům. Bylo krásně...zatím. Po Krásné vyhlídce, která končila u hory, nasledoval dlouhý sestup po schodech dolů. V hlavách nám začala trošku blikat kontrolka, že to pak půjdeme nahoru zpět. Nicméně dobrá nálada nás neopouštěla a šli jsme stále víc a víc po schodech dolů. Tuto etapu jsem nazval Sestup hrůzy (cestou zpět Výstup smrti). Sestup hrůzy končil u prvního z 5 tunelů. Ano, 4.etapa byla Tunelová, která byla rovinatá, prošli jsme 5 tunely a zde jsem si užíval jak výhledů kolem, tak naprosto nádherného ticha. Tunely tě měly připravit na poslední brutální úseky. Po tunelech jsme dali svačinku na plácku a šli na 5.etapu "Schodiště". To byl nejdřív hodně velký sestup a pak vystup, kde byly jak kamenné, tak železné schodiště. A bylo to nekonečné. My i lidi jsme vystupovali velmi prudce nahoru, lapali po dechu, protože na nás pražilo slunko, a mysleli jsme, že nedojdem vzhůru. Sounáležitost udychaných na schodištích byla hmatatelná. A ti, co šli proti nám, měli pochopení. Schodiště končilo na mírném kamenitém plácku, kde lidi odpadávali jak hrušky. Zde končilo Schodiště a začala posledni etapa "Stezka bílých stromů", a to proto, že kolem ze svahů vyčnívaly stovky suchých bílých stromů jak nějaké pařáty umírajících. Tato etapa nebyla vyloženě náročná,  ale byla neustále do kopce. A do toho vedro dělalo své. Po této části, kdy já už jen oddychoval silou vůle, jsme dospěli k vrcholu Pico Reivo. Pod ním byla hospůdka se zachodem a pitnou vodou. Dalo se jít ještě 500 metrů na úplný vrchol, ale byli jsme tak vyždímaní, že jsme dali raději svačinu a odpočinek. Necelou hodinku jsme vegetili, abychom se zvedli, nadechli se, pokochali se naposledy výhledy a šli zpět. 

Stezka Bílých stromů byla docela v pohodě, protože se šlo směrem dolů. Tady jsem měl nějakou endorfínovou náladu, takže jsem všelico fotil a natáčel. Nálada mě přešla u Schodiště. Šli jsme opatrně dolů a absolutně jsem nechápal, že takto prudké výšlapy jsme vylezli. Jeden týpek, co šel nahoru a já ho pouštěl, se mi omlouval, že zdržuje. Odpověděl jsem mu, že vím, jak mu je a že ať se drží. Popravdě,  kdyby mi to na cestě tam někdo takto řekl, tak by mě to nakoplo...možná. Jenže nejhorší bylo, že jsem si pamatoval jen půl etapy, takže po sešlapu jsem myslel, že už bude jen ten plácek, kde jsme dávali svačinu. Jaká hrůza přišla, když jsem spatřil schody nahoru!! A brutální! Muselo se jít. Nejhorší bylo, že když máte nějakou tepovku, nebo jste nastaveni, tak musíte pouštět protichodce, což mě rozhazovalo. Do toho bylo vedro a bohužel jsem si spálil obě ruce, protože jsem únavou zapomněl si je namazat. Hlavně že uši byly v pohodě. Spálené ruce, vedro, dlouhé kalhoty, vyčerpání, to vše způsobilo, že konečně mozek přebil endorfíny a začal bít na poplach. Točila se mi hlava a po vyjítí posledních schodů jsem se málem pozvracel. Potřeboval jsem do stínu, který sice byl na cestičce k placku, ale musel člověk jít a neblokovat cestu. K plácku jsme došli, tam jsem se sesunul a polil vodou. Vody jsem měl dost, ta mě zachránila. Pak následovala část tunelů, která byla schovaná ve stínu, kam jsme si všichni sedli a ochlazovali se. To určitě taky pomohlo a všichni jsme si říkali, jak dáme ty poslední 2 úseky. Po tunelech, kde jsem se naposled kochal krajinou, jsme došli k Výšlapu smrti. Popravdě, jak se říká, když očekáváš to nejhorší, nakonec to tak hrozné není. To se nám potvrdilo. Výšlap byl sice šílený, ale našel jsem si svůj styl, mozek totálně vypnul a soustředil jsem se jen na dýchání a zvedání nohou. Paradoxně to byla taková meditace a opravdu to fungovalo. Nakonec jsme všichni ten výšlap dali docela rychle. Dokonce mi přišlo, že snad rychleji, než jsme šli dolů. Nahoře se přiznám, že mi vyhrkli slzy. Ale Krásná vyhlídka měla taky kopeček, ten mi ale přišel docela v pohodě. Jen jsem si až pri výšlapu uvědomil, že ta cesta vede na docela malé skále, takže závrať přišla. Poslední štace paradoxně byla ta nejhorší. Na Areiro u Naivní části se šlo po "poloschodech", takové schůdky, kdy poradne nezvedneš nohu, čímž člověka ty nohy bolí ještě víc. To jsme už odpočívali po 10 schodech. Nakonec jsme to ale dali, zbývalo posledních 800 metrů k autu, kde mně ujela noha a měl jsem co dělat, abych sebou nešvihl na zem. Ušli jsme nakonec 13,3 km. Stezka je to opravdu náročná, ač se to nezdá. Po zimním nicnedelani mě toto skutečně odrovnalo. Jsem ale na nás na všechny hrdý, že i přes náročnost jsme to dali a zvládli jsme to.

Poslední štace zejména pro mě bylo odřídit cestu domů. Řízení už dostávám docela pod kontrolu, jen mě zlobí podřazování a couvání. Eva vybrala u mapy.cz nějakou zkratku, takže i po šílené túře pro mě ještě nebyl konec. Mapy nas vedli úzkými uličkami, strmě dolů, kde jsem se děsil toho, ať nikdo proti mně nejede. Někdy člověk ani při těch kopečkách neviděl za obzor. Byla to adrenalinová jízda až do Santa Cruz, kde jsme navštívili náš obchod, nakoupili zítřejší snídani a vydali se domů. Tam jsem si ještě vyzkoušel podélné parkování a opravdu jsem toho měl už plné zuby. Večer už patřil jen odpočinku. První den jsme se všichni zhuntovali tak, že jsme na druhý den vybrali něco pohodovejšího. Inu, nebylo to tak docela...ale to až příště. 

Minule jsem neuvedl pokračování kodaňského výletu, ale pozorní čtenáři určitě pochopili, že pokračování bude. Páteční den patřil Hance, protože slavila zrovna své 2X narozeniny. Po procházce v Kodani jsme se vrátili k Hance opět domů a nasbírali síly na večer. Paní Hana pro nás vybrala hospodu/klub/podnik Bastard Café, kde se hrají deskové hry. Popravdě jsem čekal malou hospůdku s pár stoly, kde si člověk vybere nějaké známé deskové hry a v poklidu si u piva zahraje třeba Osadníky z Katanu. Opak však byl pravdou.

Vstoupili jsme do obrovské místnosi s mnoha stoly, u kterých byly police s nejrůznějšími hry. Ty police měly dokonce označení, abyste mohli hru dobře najít - například tato hra je v sekci G3. Kolem dokola bylo plno a všude se hrály nejrozmanitější hry. Úplně mě to překvapilo a ze začátku jsem ztratil i řeč, takže jsem ztěžka vnímal, kam ostatní jdou. Pořád jsem hleděl lidem na stoly, abych zjistil, co hrají. Do konce zde byli i lidi, kteří vysvětlovali pravidla a doporučovali hru, kterou si můžete zahrát. Na konci byl schovaný bar, kde se dalo objednat pití. V rámci rezervace, která byla na 3 hodiny a placená, jsme měli 3 soft drinky zdarma. V tom nimru lidí a her se mi velmi líbilo, jen si myslím, že rezervace se musí dělat hodně dopředu. Tipuji, že v Praze je podobných podniků taky, ale myslím si, že jejich rozloha není tak monstrózní jako tu. My jsme si dali drinky a první jsme hráli Karty proti lidskosti. Jde o hru, kdy dokončujete věty na základě daných vět tak, aby byly co nejvtipnější. Měli jsme to v angličtině, kdy jsem někdy nerozuměl významu. Popravdě ale musím říci, že česká verze je mnohem drsnější, morbidnější a obsahuje hodně černého humoru. V anglické verzi mi přišlo, že nejvíce spíš šlo o sexuální nebo nechutný humor. Po této hře jsme dali rychlý Dixit o poznávání abstraktních obrázků a skončili jsme u Výbušných koťátek. Tato hra mi moc nešla a když mi hra nejde, tak se vztekám. Společně s alkoholem pak to dospělo k tomu, že jsem byl sám výbušný. Hry jsme museli nakonec nechat, protože se zavíralo. Uvažovalo se ještě o karaoke, ale nálada na zpívání moc nebyla.  A také jsme museli druhý den vstávat na prohlídku města.

Ivo zarezervoval na 10.hodinu tzv. "free walking tour", což jsou dobrovolníci, co vás provedou po městě a vy jim můžete pak dát částku dle toho, jak se vám to líbilo. Očekávali jsme, že na prohlídku dojdeme pozdě, ale překvapivě jsme se všichni dokodrcali na náměstí, kde byl sraz, přesně na minutu přesně. Bylo tam už hodně lidí a nějaký Brit nás postupně přemísťoval, až jsme skončili u Laury, trošku hippie holky z Rumunska, co studovala architekturu a aktuálně bydlí v Kodani. Prohlídku jsme začali na náměstí, prošli jsme pár ulic, došli opět k Paláci, kde jsme včera byli na vyhlídce, prošli ulici Nyhavn, která je nejfotografičtější v Kodani, a skončili u Královského paláce na náměstí, kde se zrovna "měnila" stráž. Spíš to vypadalo tak, že stráž obešla kolečko na náměstí, do toho hrála královská kapela, která též obcházela to kolečko a turisti se na to dívali u sochy Frederiksena V. U sochy byly nalepeni turisti a nemohli pryč, protože kolem chodila hrající stráž. Během prohlídky jsme se dověděli, že v Kodani v minulosti neustále hořelo kvůli dřevěným barákům, dokonce některé budovy mají useklé rohy, aby v případě požárů se lehce nesla hadice. Kodaň zažila 2 velké požáry, při kterých shořely i královské paláce a radnice. Aktuálně královna žije, myslím, v 5. paláci, co byl během let postaven. Dále, že Dánové neustále něco kopírují. Půdorys radnice okopírovali od Sevillské radnice, kupole Frederikova kostela je velmi podobná kupoli chrámu sv. Pavla v Londýně, případně že Dánové ukradli Rakušanům jejich pečivo. Když si tak pak jdete ulicemi, hodně to připomíná někdy Amsterdam, někdy Hamburg...otázka je, co všechno ještě Dánové okopírovali? Po prohlídce jsme navštívili Frederikův kostel, což je jen kupole a nic víc.

Trošku to vypadá jakoby nebyl kostel dostavěn. Uvnitř to vypadalo trošku stísněně. Trošku jsme poseděli, jak to v kostele rád dělávám, ale nějak mě nechytla taková ta "kostelní" nostalgie pro rozjímání a kochání se okolím. Tady tomu prostě něco chybělo. Po kostele jsme se odebrali na oběd, do Popl burgeru, který sice měl pauzu od 15. do 17.hodin, ale stihli jsme to. Burgery zde byly vynikající, chuť tomu dodávala zejména nakládaná okurka a hranolky byly okořeněné dýňovým práškem. Za mě jeden z nejlepších burgerů a cena na Kodaň zase tak vysoká nebyla. Inu dojídali jsme v době, kdy už se zavíralo a já se vydal na záchod. Bohužel mě chytla v nejnemožnější dobu velká potřeba. A já si jaksi neuvědomil, že už se zavřelo. Takže najednou volání, klepání a já pak rychle vystartoval ven a strašně se styděl. Chtěl jsem rychle zmizet ven a ani kolegiálně nepočkal. Můj stud byl však vyšší než potřeba slušnosti, že oni taky čekali. Trošku jsme se venku rafli, ale nakonec káva a dortík náladu spravili. Pokračovali jsme do Christianie, volnomyšlenkářské místo, kde snad ještě žijí potomci hippies. Zákony třeba na drogy jsou tady trochu benevolentní a obyvatelé neradi vidí, když se tam fotí. Zrovna jsme přišli, když policie dělala zátah na malé obchodníčky, kdy vše zabavila a prodavači utekli. V místě byly různé hippie hospůdky, podniky, či i budovy, odkud se ozývala techno párty. Popravdě nepřipadal jsem si tam dobře, tyhle hippie věci jdou už mimo mě. Asi jsem na to už starý. Den se chýlil ke konci a poslední památka byla točitá věž, kde nejsou schody, ale jde se stále do kopce po zvyšující se plošině. Na té věži byla původně observatoř a k ní vedla tato plošina. Kolem ní pak nechali vystavět zdi a stala se z toho věž. Za mě tohle byl highlight dnešního dne. Točitá plošina byla docela nepříjemná, protože člověk šel pořád dokola a připadalo ti, že to nikdy neskončí. A pak ten výhled - ten stál za to. Zapadlo slunce, což tomu dodalo ještě krásnější nádech.

Musím říci, že Kodaň se mi líbí za zapadajícího slunce. Ty cihly mají jinou barvu a člověku přijde jakoby ty budovy ožily, dýchaly...těžko to popsat. Jakmile je ale den či noc, přijde mi Kodaň taková neživá. Večer patřil kebabu z "kebab street", kde Hanka bydlí. Já si dal falafel a opět jsem byl s jídlem velmi spokojen, ač se jednalo o fast food někde na ulici.

Poslední den jsme se z postele moc nehrnuli, protože místo snídaně jsme se rozhodli pro brunch. Hanka nás vzala do své oblíbené kavárny, kde jsme si dali dánskou specialitu - chleba s máslem a sýrem a do toho vajíčko na hniličku. Inu, ten chleba, to byla lahoda! Stejně tak i ostatní jídlo. Trochu odbočím - Ač už jsme zašli v Kodani kamkoliv, jídlo vždycky bylo výtečné. Evidentně Dánové dokonale zkopírovali dané kuchyně a ještě je o něco vylepšili. Fakt jsme nebyli v hospodě/bufetu, kde by něco chutnalo hnusně. I ten párek na ulici určitě měl alespoň 80 % masa! Po křupavé lahodě ve formě chleba jsme se vydali do parku, kde chodí turisti obdivovat malou mořskou vílu. Ta byla během naší návštěvy znehodnocena 2 dny předem nějakými debily, kteří tam namalovali ruskou vlajkou. Při naší návštěvě už byla vlajka pryč. Socha víly je malinká a smutně kouká. Nebyl bych to já, abych na fotku nepředvedl stejnou pozici a výraz. Byl jsem opět za exota, protože jsem byl jediný, kdo to takto předváděl. Ale to víte, nejlepší fotky jsou ty, co vypráví příběh. Vyfotit se s úsměvem vedle sochy dělá každý.

Co mě mile překvapilo, že kousek od sošky je park, kde je anglikánský kostel - jsem si připadal jak v Irsku, nebo na severu Anglie (Danové kopírovali?) a dále byly kasárny postavené na ostrůvku ve tvaru pěticípé hvězdy. Dnes už by tento tvar Kodaň před nájezdy neuchránil. Od sošky jsme se vydali k technologické elektrárně HOFOR - Amagerværket, jež je 100 % ekologická a na jedné z jejich stěn je napasován sjezdovací dráha pro lyžaře, takže si můžete zalyžovat na elektrárně. Na vrchol jsme vyjeli výtahem a pak se nám naskytl výhled na celou Kodaň a dokonce byl vidět i most Öresund do Malmö. Dolů se někdo vydal pěšky kolem sjezdovky, někdo jel výtahem. To je tak, když se rozdělíte na 5 m2 a kocháte se a nevidíte, co se děje kolem. Po elektrárně jsme se vydali k opeře kolem přístavu, kde byly staré přístavní domky upravené do moderního hábitu. Uličky byly docela opuštěné a lákaly na toulání se mezi nima.

Na cestě domů jsme se rozhodli vyzkoušet dánský McDonalds. Bohužel "dánský" burger byl vyprodán, takže si každý dal nějakou typickou klasiku. A opět ani mekáč nezklamal. Prostě Dánové vaří jen z kvalitních surovin. Na cestě k Hance jsme potkali fanoušky fotbalu s šály kolem krku, kteří se chystali na zápas. Ivo okamžitě zjistil, kdo hraje a rozhodl se, že si na fotbal zajde. Zaregistroval se, zjistil lístky a holky ho hecovaly. Já až do doby, než se vydal na metro, si myslel, že si z nás utahuje. Ono začalo mrznout a Ivo neměl ani svetr. Ale evidentně spontánní věci jsou nejlepší. Nakonec si půjčil Hančin svetr než můj (měl nákrčník) a vydal se směr fotbal. Já s holkama jsme navštívili obchod s cukrovinky, kde se dalo nasbírat do sáčku hromada cukrovinek a platilo se na gramy. Dlouho jsme odolávali, ale nakonec jsme do toho šli.

Nabral jsem si skoro půl kila a nakonec to vyšlo v přepočtu na nějakých 230 Kč (!!!), což si myslím, že je snad levnější než u nás. Ivo se vrátil večer ve zdraví a popisoval zážitky.

Návštěva Kodaně po 4 dnech skončila. Byl jsem rád, že jsem viděl Hanku a mohl jsem zažít s přáteli čas ne jako turista, ale jako návštěva a mimo procházkách ve městě si zkusit to, co je v Dánsku typické. Jak už jsem psal, Kodaň na mě působila, že ožívá při západu slunce, ve dne a v noci mi přišla taková ospalá, strnulá. Chyběla mi tam nějaká energie, kterou jsem cítil z jiných měst, ale možná to je tím severem, zimou, možná se ještě Kodaň neprobudila ze zimního spánku...