Madeira své kouzlo ukáže ještě před tím než přistanete. Z mraků vystupují vrcholky hor a připadáte si jak v nějakém fantasy filmu. Následně letadlo klesne pod mraky a pilot vás nechá nahlédnout na pidi rampu, na kterou hodlá přistávat. Pak se stočí a vy víte, že už nemáte kam utéct. Letadlo přistálo perfektně, na konci rampy je 180 zatáčka a fakt jsem se bál,že pilot neodbočí. Po přistání následoval potlesk. Ne, netleskali Češi, Italové jasají mnohem více. Po přistání jsme jak jantaři pobíhali po letišti a hledali pána s cedulí, který měl stát u tabule s názvem autopůjčovny. Musel jsem mu zavolat, abychom se našli. Předávka proběhla na parkovišti, pán měl i terminál v brašně. Měl trošku debilní vtipy, ale jinak mi přišlo, že to má na salámu. Trošku mě překvapilo, že nebyly pojištěny pneumatiky, na což pán upozornil. Mno, máme  případně pojištění od Axy. Auto, které nám bude dělat společnost celý týden, je Renault Clio, pojmenovaný "Klioš". Je to manuál, jede se s ním dobře, akorát nemá moc tah. Nicméně jako hlavní řidič jsem vystoupil z komfortní zóny a jal se jet. Eva stala hlavní navigatorkou, jelikož Hana, jak sama usoudila, by byla k ničemu. První zastávkou byl obchod, protože jsme museli koupit svačinu na zítřejší túru z Pico Areiro do Pico Reivo. Tam už paní prodavačka věděla, že tento obchod začneme navštěvovat denně. Řekla nám "see you tomorrow", načež jsme se zasmáli se slovy, proč bychom tam chodili i zítra....a ano, chodíme tam denně. Poslední štace byla najít ubytování. Jsme na airbnb a bydlíme u paní Eulalie, která žije ve 3podlazní barák s tím,že my máme 2 patra - dole kuchyň, zimní zahrada s grilem a pak obývák. Nahoře 2 pokoje a každý se svou koupelnou!!! A třešničkou na dortu bylo pohoštění láhev portugalskeho vina. 

První den jsme se rozhodli vyrazit na dle mého nenáročnou túru (holky tušily) hřebenovku z Pico Areiro do Pico Reivo. Z vrcholu na vrchol se jde po hřebenech. Vyjeli jsme už za rozbřesku, abychom tam byli mezi prvními. Cesta k Pico Areiro byla docela hezká, serpentiny se moc nekonaly a část procházela nádherným lesem. Vyjeli jsme až do výšky Pico Areiro do 1810 metrů, kde už bylo plné parkoviště. Takže jsme museli zaparkovat 800 metrů pod vrcholem a pak to vyjít. Kolem byly už vidět hory, skaliska a v dálce mraky, z kterých vyrůstaly hory v dálce. Inu,  vydali jsme se z parkoviště 800 metrů výšlapem na vrchol Areira odkud začínala stezka k Reivo, asi 6 km tam a následně 6 km zpátky. Cestu jsem si rozdělil na několik etap, které jsem si i nazval. První etapa, tzv. Naivní, která vedla k vyhlídce, byl sešlap po malých schůdkách, kde jsme potkávali udýchané lidi a nechápali jsme proč, když kolem bylo tolik nádherných majestátních hor. Všichni 3 jsme se kochali okolím tak, že jsme si neuvedomovali cestu. Došli jsme k vyhlídce, kde člověk mohl obdivovat nádherné scenérie kolem, které se nedají ani popsat. Tam začala 2.etapa, jež jsem nazval Krásnou vyhlídkou. Zde stezka vedla nitrem pidi skály a člověk viděl údolí na obou stranách pod sebou. Trošku závrať z toho byla, šlo se jak nahoru, tak dolů a nebýt tam zábradlí, sletím do údolí, protože člověk nevěděl kam se dívat. Počasí opravdu vyšlo a teplota pomalu na slunku stoupala k 20 stupňům. Bylo krásně...zatím. Po Krásné vyhlídce, která končila u hory, nasledoval dlouhý sestup po schodech dolů. V hlavách nám začala trošku blikat kontrolka, že to pak půjdeme nahoru zpět. Nicméně dobrá nálada nás neopouštěla a šli jsme stále víc a víc po schodech dolů. Tuto etapu jsem nazval Sestup hrůzy (cestou zpět Výstup smrti). Sestup hrůzy končil u prvního z 5 tunelů. Ano, 4.etapa byla Tunelová, která byla rovinatá, prošli jsme 5 tunely a zde jsem si užíval jak výhledů kolem, tak naprosto nádherného ticha. Tunely tě měly připravit na poslední brutální úseky. Po tunelech jsme dali svačinku na plácku a šli na 5.etapu "Schodiště". To byl nejdřív hodně velký sestup a pak vystup, kde byly jak kamenné, tak železné schodiště. A bylo to nekonečné. My i lidi jsme vystupovali velmi prudce nahoru, lapali po dechu, protože na nás pražilo slunko, a mysleli jsme, že nedojdem vzhůru. Sounáležitost udychaných na schodištích byla hmatatelná. A ti, co šli proti nám, měli pochopení. Schodiště končilo na mírném kamenitém plácku, kde lidi odpadávali jak hrušky. Zde končilo Schodiště a začala posledni etapa "Stezka bílých stromů", a to proto, že kolem ze svahů vyčnívaly stovky suchých bílých stromů jak nějaké pařáty umírajících. Tato etapa nebyla vyloženě náročná,  ale byla neustále do kopce. A do toho vedro dělalo své. Po této části, kdy já už jen oddychoval silou vůle, jsme dospěli k vrcholu Pico Reivo. Pod ním byla hospůdka se zachodem a pitnou vodou. Dalo se jít ještě 500 metrů na úplný vrchol, ale byli jsme tak vyždímaní, že jsme dali raději svačinu a odpočinek. Necelou hodinku jsme vegetili, abychom se zvedli, nadechli se, pokochali se naposledy výhledy a šli zpět. 

Stezka Bílých stromů byla docela v pohodě, protože se šlo směrem dolů. Tady jsem měl nějakou endorfínovou náladu, takže jsem všelico fotil a natáčel. Nálada mě přešla u Schodiště. Šli jsme opatrně dolů a absolutně jsem nechápal, že takto prudké výšlapy jsme vylezli. Jeden týpek, co šel nahoru a já ho pouštěl, se mi omlouval, že zdržuje. Odpověděl jsem mu, že vím, jak mu je a že ať se drží. Popravdě,  kdyby mi to na cestě tam někdo takto řekl, tak by mě to nakoplo...možná. Jenže nejhorší bylo, že jsem si pamatoval jen půl etapy, takže po sešlapu jsem myslel, že už bude jen ten plácek, kde jsme dávali svačinu. Jaká hrůza přišla, když jsem spatřil schody nahoru!! A brutální! Muselo se jít. Nejhorší bylo, že když máte nějakou tepovku, nebo jste nastaveni, tak musíte pouštět protichodce, což mě rozhazovalo. Do toho bylo vedro a bohužel jsem si spálil obě ruce, protože jsem únavou zapomněl si je namazat. Hlavně že uši byly v pohodě. Spálené ruce, vedro, dlouhé kalhoty, vyčerpání, to vše způsobilo, že konečně mozek přebil endorfíny a začal bít na poplach. Točila se mi hlava a po vyjítí posledních schodů jsem se málem pozvracel. Potřeboval jsem do stínu, který sice byl na cestičce k placku, ale musel člověk jít a neblokovat cestu. K plácku jsme došli, tam jsem se sesunul a polil vodou. Vody jsem měl dost, ta mě zachránila. Pak následovala část tunelů, která byla schovaná ve stínu, kam jsme si všichni sedli a ochlazovali se. To určitě taky pomohlo a všichni jsme si říkali, jak dáme ty poslední 2 úseky. Po tunelech, kde jsem se naposled kochal krajinou, jsme došli k Výšlapu smrti. Popravdě, jak se říká, když očekáváš to nejhorší, nakonec to tak hrozné není. To se nám potvrdilo. Výšlap byl sice šílený, ale našel jsem si svůj styl, mozek totálně vypnul a soustředil jsem se jen na dýchání a zvedání nohou. Paradoxně to byla taková meditace a opravdu to fungovalo. Nakonec jsme všichni ten výšlap dali docela rychle. Dokonce mi přišlo, že snad rychleji, než jsme šli dolů. Nahoře se přiznám, že mi vyhrkli slzy. Ale Krásná vyhlídka měla taky kopeček, ten mi ale přišel docela v pohodě. Jen jsem si až pri výšlapu uvědomil, že ta cesta vede na docela malé skále, takže závrať přišla. Poslední štace paradoxně byla ta nejhorší. Na Areiro u Naivní části se šlo po "poloschodech", takové schůdky, kdy poradne nezvedneš nohu, čímž člověka ty nohy bolí ještě víc. To jsme už odpočívali po 10 schodech. Nakonec jsme to ale dali, zbývalo posledních 800 metrů k autu, kde mně ujela noha a měl jsem co dělat, abych sebou nešvihl na zem. Ušli jsme nakonec 13,3 km. Stezka je to opravdu náročná, ač se to nezdá. Po zimním nicnedelani mě toto skutečně odrovnalo. Jsem ale na nás na všechny hrdý, že i přes náročnost jsme to dali a zvládli jsme to.

Poslední štace zejména pro mě bylo odřídit cestu domů. Řízení už dostávám docela pod kontrolu, jen mě zlobí podřazování a couvání. Eva vybrala u mapy.cz nějakou zkratku, takže i po šílené túře pro mě ještě nebyl konec. Mapy nas vedli úzkými uličkami, strmě dolů, kde jsem se děsil toho, ať nikdo proti mně nejede. Někdy člověk ani při těch kopečkách neviděl za obzor. Byla to adrenalinová jízda až do Santa Cruz, kde jsme navštívili náš obchod, nakoupili zítřejší snídani a vydali se domů. Tam jsem si ještě vyzkoušel podélné parkování a opravdu jsem toho měl už plné zuby. Večer už patřil jen odpočinku. První den jsme se všichni zhuntovali tak, že jsme na druhý den vybrali něco pohodovejšího. Inu, nebylo to tak docela...ale to až příště.