Funchal jsme poněkud odbyli, prošli jsme uličky, já si skočil zameditovat do katedrály, dali si malý oběd a rozhodli jsme se vyjet dlouhou lanovkou za Funchal na kopec, odkud vedla stezka doprostřed města a odtud jsme pak vymysleli přesun do centra busem. Na kopci už se opět vinula mlha a trošku poprchávalo a měli jsme trošku obavu nahoru jet. Ale nakonec jsme zvolili, že pojedeme, Funchal nenabízel žádné extra vyžití. Po vstupu do lanovky nás vyfotila mladá slečna a tuto fotku jste si mohli zakoupit nahoře za pár eur. Profesionální foto z nástupu do lanovky s cizími lidmi a kde není vidět vůbec nic. To chceš! Tu brigádu nechceš. Lanovka byla fest dlouhá a člověk si užíval vyhled na Funchal. To město je velké a rozplzlé po horách kolem jako stavebnice jsou ty domečky na sobě poskládané. Nahoře už jsme se dostali do kopců, kde po civilizaci nebylo ani pamatky a vydali se dolů po cestičce mezi eukalypty, kapradiny a dalšími divnostromy. Jaké bylo naše rozčarování, když jsme zjistili, že stezka, po které jsme chtěli jít, je zavřená. Naštěstí zde existovala alternativa, protože o 500 metrů dál v kopci začínala levada do Torros. Na konci dne nás přece jen osud na tu levádu dostal. Začínala v pidi vesnici v kopcích a pokračovala krásným, zeleným lesem. Tu a tam byl vidět v dálce Funchal a jinak jsme šli podél levády hustým lesem. Musím napsat, že jít podél levády je velmi uklidňující. Leváda nás dovedla k silnici, kde jsme kousek sešli k zastávce busu, kde už stála skupinka....Čechů.

Autobus městské hromadné dopravy nás odvezl až do centra, kde jsme vystupovali o zastávku dříve kvůli obchodu a tím jsme dokonale zmátli ty Čechy. Po nákupech magnetek a dalších suvenýrů jsme se vydali na cestu z Funchalu zpět domů. A opět jsme nevychytali čas, bylo po 18.hodině, takže jsem se dostali do brutální zácpy, jejíž část byla i do kopce. Nebudu vám popisovat moje nervy, jen napíšu, že paní, co jela za mnou si udržovala odstup a stoický výraz a během popojíždění mně auto chcíplo jen dvakrát, na což jsem docela hrdý. Po únavné půl hodině, jsme se konečně dostali na dálnici a já si mohl odškrtnout další hodinu autoškoly. Ale to nebyl konec. U našeho bydliště je místo, kde se parkuje, jak se dá a zde si zkouším všemožné styly. V sobotu šlo o klasiku přijet k autu, v neděli už jsem musel auto otočit a nacouvat k autu, v pondělí už jsem musel parkovat mezi auty podélně, dnes to šlo nakonec taky, ale prý by bylo lepší najet na chodník. Večer už patřil vínu, které nám vlezlo tak do hlavy, že jsme hodinu řešili, jak projít 11 km levadu Furado tak, abychom zůstali všichni společně a nemuseli jít zpět. Eva si dokonce stáhla aplikaci na busy...nevymysleli jsme nic, další den tak padla na levádu Caldeirado Verde - jedna z nejkrásnějších na Madeiře.

Levada Caldeirado Verde se nachází ve vnitrozemí, ukrytá v "džungli" a je dlouhá 6,5 km. Než jsme k ní dojeli, museli jsme asi 3 km úzkou cestičkou lesem, kde bylo složité se vyhnout a kde jsme si říkali, že jsme rádi, že nikdo proti nám nejede. Před tím jsem si i zkoušel podřazovat na kopečku tak, až mi to chcíplo. Děvčata už se mnou mají velkou trpělivost. U levády Caldeirado bylo téměř opuštěné parkoviště a opravdu se vyplatilo, že jsme přijeli včas. Cesta byla skutečně okouzlující, nenabízela příliš mnoho výhledů, a když už tak do údolí, mezi kopci, ale co bylo nejhezčí, tak to byla zeleň okolo. Jak řekla Hanka, podobné to bylo jak na Zélandu. Mně to připomínalo Irsko nebo Skotsko. Narazili jsme i na 3 tunely, kde člověk musel hodně sklopit hlavu, aby se nepraštil. Po tunelech pak už nasledovala stezka podél skal, kde se člověk sotva vyhnul protijdoucím. A na konci se nacházel vodopád. Ten byl vysoký, ale do mohutnosti by se dal nazvat čůrkem. Dali jsme svačinku a vydali se na cestu zpět. Jelikož leváda je hodně navštěvovaná, proudí po ní davy. Cestou tam jsme se vyhnuli pár lidem, co se vraceli, co my šli zpět, bylo to pomalu jak na Václaváku. Neustále uhýbat či děkovat za uhýb bylo umorné a třeba po tunelech si už člověk klidu neužíval. Když jsme došli zpět, parkoviště praskalo ve švech. Proto doporučuji si na tuto levádu opravdu přivstat. Sice je navstěvovaná, ale opravdu nádherná. Užijete si nádherných přírodních scenérii. Po kávě a zákusku jsme zaplatili parkovné (mimochodem poprvé, co jsme platili u nějakého místa parking) a vydali se pryč. Šokem pro nás bylo, že u té uzké cestě prakovaly mraky aut! Takže to, co bylo postavené pro uhyb, tam parkovalo auto. Tudíž některá auta musela couvat, aby ostatní vyjíždějící se mohli dostat ven. Evidentně sobečtí lidi, co nechtěli platit parking. 

Jelikož jsme měli hodně času, rozhodli jsme dát ještě túru na Ponta de Sao Lorenco, nejvýhodnějším cípu Madeiry, kde skoro vůbec neprší a vítr tam bičuje krajinu tak, že přes podzim a zimu je zde poušť a polopoušť. Během cesty jsem se konečně naučil podřazovat, na mém autoškola panelu blikla zelená kontrolka pro splněno. Stezka Lorenco je dlouhá jen 3 km. Ale jak už víte, Madeira vám nedá nic zadarmo. Tentokrát nám do cesty foukal šílený vítr. Ten byl tak silný, že jsem párkrát i zavrávoral. Nicméně výhledy opět braly dech. Buracejicí moře, vlny narážející na obrovské skály roztodivných barev ve mně vyvolávaly stendhalitidu. Nebýt větru, sednul bych tam a s otevřenou hubou tam čuměl dodnes. I ty barvy byly jak z katalogu. Nedá se to popsat jak slovy, tak ani fotkami. To se musí vidět. Hanku začalo bolet koleno, takže jsme posledních pár metrů vynechali a přišel večery, který přinesl každému z nás jednu nepříjemnost. Hance ulétla její oblíbená čepice, snažila se pro ni i šplhat, ale kameny byly vratké a přijít o život kvůli čepici by bylo na Darwinovu cenu. Po stezce jsme se rozhodli jet opět do našeho městečka Santa Cruz na večeři. Sedli jsme do restaurace, kde jsem si já dal výtečný steak, Hanka skvělý sendvič a jen Evina ryba se nepovedla, byla naprosto odporná, takže se Eva nenajedla. Po večeři a nákupu jsme jeli domů a já u křižovatky při jízdě doprava, která je v kopci, se podíval moc doleva (kde byla jednosměrka) a ne doprava, kde bylo auto a málem to do něj napálil. Hrůza se mě ještě držela při parkování u baráku, kde jsem tentokrát už musel i na chodník. Podařilo se až na počtvrté. Omlouvám se všem, kteří čtou mé řidičské extempore a nechápou, že někteří lidé prostě tolik řídit neumí.

Dnešní příspěvek byl dlouhý, doufám, že pobavil a věrní čtenáři zůstanou.