Cesta autem pokračovala dál. Na lávové jeskyně jsme se bohužel nedostali, protože kvůli údržbě byly zavřené, takže jsme se rovnou vydali na Porto Moniz. Projížděli jsme tunely a kruháče a na jednom kruhovém objezdu nás zastavili policajti. Chtěli vidět jen řidičský průkaz a nic jiného. Zkontrolovali platnost a zase mě nechali jet s přáním hezké dovolené. A co se nestalo, policajti stáli u kruhového objezdu, kde měl být dle map tunel. Bloudili jsme kolem něj, projeli blbě vesnicí, kde jsem málem srazil opilého chodce, a naše auto vždycky končilo na místě, odkud jsme viděli zeshora na kruhový objezd a hledali tunel, div si krky nevykloubili. Rozhodli jsme se jet zpět, kdy navigace opět (dokonce jsem v jejím hlase cítil netrpělivost) hlásila, že se máme vrátit do toho tunelu. Záhadou bylo, že tunel hlasil jak Mapy.cz tak Google. Zastavili jsme a pak zjistili, že tunel, jež mapy braly jako cestu, ještě nebyl ani postaven! Nevím, jak fungují aktualizace, ale Portugalci dokonale převezli všechny mapy světa. Zbývaly tak jediné věci, které vždy hovoří pravdu - ukazatele. Ty nás nakonec dovedly správně. Neexistující tunel znamenal, že jsme opět jeli serpentiny dolů a nahoru a já se opět nemohl kochat. Pak jsme najeli zase na dálnici, kde už opět byla klasika tunel-kruháč až do Porto Moniz. 

Porto Moniz je malé městečko obehnané skalami, kde jsou lávová jezírka, kde byla voda naplněna vlnami při přílivu. Jednoduše voda přetekla přes sráz. My narazili na ty známější, kde byl vstup za 5 euro. Tam se nám ale nechtělo, jelikož tam nebyl žádný stín. Prošli jsme tedy vesnicí a rozhodli se najít dobrou restauraci na jídlo.  Tu jsme nakonec našli a to dokonce v srdci lávových jezírek, které vypadali příjemněji, byl zde stín a byly zadarmo. Najedli jsme se a rozhodli se vykoupat. Voda měla hezkých 19 stupňů, takže na první dobrou trošku píchala, ale poté byla naprosto osvěžující. Nefoukat vítr a voda mít vice stupňů, asi by se tam rochnilo déle. Ono u jezírek byl spád, kde se dalo opřít a člověk mohl pozorovat oceán a skaliska široko daleko. Po relaxu v jezirkach jsme ještě museli na benzin. Děvčata vybrala vycvikovou benzinku, která stála u kruhového objezdu, měla 2 pidi nájezdy, do kopce a jeden ještě menší výjezd, který mířil do kruhového objezdu samozřejmě do kopce. Myslel jsem si, že se zbláznily. Nicméně co jsem měl dělat, jelo se. Úroveň se zvýšila tím, že jedno stání zablokoval jeep, tzn. že jsem vjel do druhého stání, které bylo mírně komplikovanejší. Po nabrání benzinu jsem musel vyjet do kruhového objezdu, kdy jsem trošku štrejchl o obrubník, ale na kruháč se podařilo vjet, takže jsem si oddechl a jelo se pryč. Nicméně pak začal Klioš pípat a všichni řešili, kdo není zapnutý.  Všichni jsme byli a Eva naznačila, že to musi být něco jiného. Deska ale nic nehlasila....Víte, co to bylo? Ruční brzda, kterou jsem projel celý kruháč...

Po extempore s ruční brzdou jsme se vydali do známého lesa Fanal. Tam se cesta vynula až do nadmořské výšky okolo 1000 metrů, což znamenalo, že v lese jsme chytli moment, kdy začala padat mlha a les začal dostávat ten magický nádech. Kolem rostly buď v shluku nebo samostatně stromy prapodivných tvarů, které v mlze vytvářely děsivé výjevy. Kolem dokonce běhala ruská divoženka s rozpuštěnými vlasy, jež byla focena jejím milým u každého stromu. Les byl okouzlující a nemohl jsem se jej nabažit, nicméně přicházel déšť a mlha padala čím dál víc. Magičnost se ztrácela, protože jsem nějak neviděl kolem sebe a kde se nacházím. Naštěstí Eva byla duchapřítomná a jako hlavní navigatorka věděla, jak se z mlhy dost a vyvedla mě ven k parkovišti. Hana však stále zůstávala v mlze a šel jsem ji hledat. Neztratila se, jen se sama více kochala mlhou a ztratila spíše pojem o čase. Když jsme se konečně zase všichni sešli, vydali jsme se domů, protože déšť neustával. Na parkovišti nastala docela vtipná situace, protože my i další řidiči řešili, jak zapnout mlhovky. Podařilo se nám to mezi posledními a mohli jsme vyjet do oparu mraků. Opět jsem si vyzkoušel další level jízdy autoškoly, tentokrát v mlze, dešti a serpentinách. A to nebylo vše. Okolo šesté večerní jsme jeli kolem Funchalu po dálnici a zde byla zácpa. Takže pár set metrů jsme jeli krokem a aspoň jsem protahoval obě nohy spojka-plyn. Jsme si vybrali nejlepší možnou cestu. Abych to ale zkrátil - stavili jsme se v obchodě na víno a pivo, které jsem potřeboval jako sůl. Málem jsem přejel dědka, který mi vběhl na přechod, aniž by se podíval, výstražil jiného pána na přechodu, který si myslel, že ho chci zajet a úplně na konci naší ulice zřejmě mírně ťuknul do zrcátka. Poslední zakončení autoškoly bylo podélné parkování mezi auta, které už jsem dělal z posledních sil. Ono se to nezdá, ale to řízení fakt unavuje. Nicméně na druhou stranu se tu opravdu naučím pořádně řídit. Ještě bych se ale prý mohl naučit jezdit rychleji.