Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Poslední dva dny jsme se rozhodli strávit na pláži, mně stále trápila rýma, takže tentokrát jsem válení přijal. Prodloužili jsme si pobyt v kobce i skútra a vyjeli na Panglao ostrov, kde už jsme měli vyhlédnutou pláž z minula (tam, co nás Filipínci nakrmili). Na pláži nás rušila jen skupinka chlastajících chlápků, kvůli níž jsme se dlouho nezdrželi. Pak jsme po jídle hledali další plážovou destinaci, ale přišel déšť a my 2 hodiny čekali, až přestane. Pak už se slunce neobjevilo a my vyrazili na hostel.

Druhý den se opakoval stejný scénář, jen s tím rozdílem, že zataženo bylo už od rána. Navštívili jsme opět včelí farmu a tam se přihnal slejvák. Déšť pak trval celý den, našli jsme při mrholení Bikini beach, která až na bordel z moře byla ucházející, ale zklamaně jsme odjeli, protože počasí nám nepřálo. Období dešťů už řádí v plné síle. Byli jsme docela zklamaní, protože jsme měli poslední možnost se okoupat, jelikož teď už jedeme jen do hor. Třeba ještě něco přijde v Singapuru. Takže skútra jsme tak vrátili o něco dříve a dostalo jsme slevu z umslouvané ceny. Takže skútr na 2 dny vyšel z 800 pesos na 650. Musím je doporučit na Trip advisoru.

Poslední večeř, jak už to většinou bývá, patří nákupům. Objevil jsme na trhu conversky za 500 pesos (cca 280 korun), ovšem najít správnou velikost pro mne byl nadlidský úkol. Nejdříve jsem zkoušel 44 (na podrážce vyznačeno 10), které mi neseděly. Posléze jsem vyzkoušel tedy 46 (na botě 9,5) a ty už mi padly. Chtěl jsem boty usmlouvat na 400 pesos, ale chlapec byl neoblomný, svolil jen o 50 na 500. Ještě jsem koupil kraťase, ať v Singapuru vypadám jako člověk.

Má krosna též prodělala už třetí "čistku". Vyházel jsem poslední tričko, které jsem si vezl z Prahy, takže už mám jen věci z Bangkoku, pryč šel i polštář a sandále, které mi sloužily asi 8 let. Vyhodil jsem i opalovací krém s krémem po opalování. Beztak krosna váží 19 kg a nechápu, čím to je. Možná špinavé prádlo získá větší hmotnost než čisté.

Návštěva Tagbilaranu a tím i ostrova Bohol se blíží ke konci. Bohol je krásný ostrov, klidný a vše je tu takové pomalejší, ne chaotické. Na své si zde přijdou milovníci moře i vnitrozemí. Škoda, že jsme neviděli sever Boholu. Další destinací bude Banaue, přes Manilu.

Větrák v naší zatuchlé komůrce způsobil, že jsem nachladl a začalo mě bolet v krku. Jelikož metody známé v Česku jako horký čaj s citronem a zázvorem zde není možno aplikovat, pak jsem musel improvizovat. Láduji se přírodním léčivem - česnekem a stopanginem od Zebry. Vydržel jsem přechody z klimatizovaných míst, chladné noci a nakonec mě udolá blbý větrák 14 dnů před návratem.

I druhý den jsme využili skútr, tentokrát jsme se vydali na sever od Tagbilaranu, do Corolly, blízko níž se nachází útulek nártounů filipínských (díky Terko), kteří se nachází jen na Filipínách. Jedná se o jednoduché primáty (nejde o opice). Jsou velmi teritoriální, na 1 hektaru žije většinou 1 až 2 nártouni, pokud do jejich území vejde jiný, snaží se ho vyhnat či zabít. Pokud se nártounovi nelíbí samička, může ji též zabít. Nicméně nártouni nemají rádi šokující situace, pokud jsou vystrašeni, mohou spáchat sebevraždu. V útulku jsme je tak museli pozorovat v tichosti a fotit bez blesku, ale tito primáti už byli zvyklí na lidi, takže si nás prohlíželi svýma velkýma očima nebo se prostě starali sami o sebe jakoby je nikdo nepozoroval. Jsou hodně malí a roztomilí, Spielberg se jimi nechal inspirovat pro svého ET mimozemšťana a Lucas pro mistra Yodu. Jedná se o noční živočichy, takže ve dne na stromě spí nebo odpočívají.

Cestou na nártouny jsme pokračovali ve zvykání si na jízdu na skútru za filipínského provozu. Podařilo se nám porušit pár předpisů. Zebra při vjíždění do protijedoucího pruhu využila přechod, neb netušila, kudy do silnice vjet. Já zase odbočil do ulice, kam byl zákaz odbočení, ale nebyla jiná možnost. Jet za plného provozu ve městě kolem tricyklů, motorek a aut je docela adrenalin. Naštěstí Filipínci jezdí pomalu, například v Indii bych si jízdu na skútru nelajzl. Využívám i klaksonu, protože když Asiati nevidí, aspoň slyší. Přednost v křižovatce spíše nedávají, člověk je musí právě klaksonem upozornit. Jednou nám vjel autobus přímo z vedlejší ulice do hlavní, i když neměl volno. To jsem se bál, že budem v něm, ale zvládli jsme to, nejezdíme rychle.

Udělali jsme si výlet i do městečka Loboc, kde též mají rozpadlou katedrálu a také "river cruise" a la projížďku lodí po řece s bufetem. Rozhodl jsem se pustit chlupa a vyjet si, zatímco Zebra na mě čekala. Jednalo se o typicky turistickou atrakci, uprostřed lodě byl bufet a kolem něj stoly, u kterých seděli turisti z Tajwanu či běloši se svými Filipínkami, případně dětmi. Nabral jsem si plný talíř jídla, plný talíř ovoce a začal jíst. Do toho nám hrála kapela. Cítil jsem se tam naprosto blbě, tohle nebylo pro mě. Opět jsem se však nechal přesvědčit doporučením od Wikitravel. Po jídle jsem vstal od stolu a šel se kochat plavbou na příď. Příroda kolem byla nádherná, lidé kolem to ani nevnímali. Ano, fotili jak zběsilí, ale beztak ani nevěděli co. Součástí bylo i pěvecké představení místních žen na břehu, které nám zahrály na ukulele. Hezky se to poslouchalo, dýško jsem nedal, pardon, bral jsem to jako součást celkové ceny. Na konci plavby jsme dojeli k jezu, který stál za to. Tajwanci s Číňany dali fotku za poplatek od číšníků, já si užíval přírody kolem. Cestou zpět číšník chodil kolem stolů s kasičkou a mě přešel, věděl, že nic nedám. Avšak abych nehanil, projížďka byla parádní, sledovat krajinu kolem, kde se palmy střídaly s ostatními stromy a do toho se uprostřed vinula klidná řeka, jsem si užíval. Člověk mohl postřehnout i pár chatek za stromy a samozřejmě všudypřítomné visící prádlo. Škoda že hrála ta hudba, tichá plavba by byla zajímavější. No a jídlo chutnalo královsky, přejedl jsem se samými dobrotami z Filipín. Dodatek - na přídi seděla turistka, co měla na tabletu nalepeno uživatelské jméno a heslo na western union. Pak ať se nediví, že je ty lidi okradou.

Z Loboc už jsme vyrazili ještě do Laoy, malé dědiny, kde nic není. Chtěli jsme cestou do Tagbilaranu ještě na chvíli vykydnout na pláži, ale všude se nacházely jen mangrovníkové porosty. Během večera v Tagbilaranu jsme se se Zebrou shodli, že se přemísťovat s krosnami nikam nechceme a raději budeme ještě 2 dny v Tagbilaranu a podnikneme spanilé jízdy, ať už na pláž či jinam, kde budeme relaxovat. Já se aspoň zbavím té rýmy, která se stále drží, a je to nepříjemné.

Z Boholu letíme 25. června do Manily, odkud se přesuneme nočním busem na sever do Banaue, místem s rýžovými terasami. Zde v horách strávíme 4 dny a pak, 1. července, letíme zase z Manily směr Singapur.

Motorku jsme si chtěli půjčit už dávno, na Palawanu to nemělo smysl, na Cebu jsme byli líní něco hledat, v Carmen se nenacházela žádná půjčovna, až v Tagbilaranu jsme našli půjčovnu Richard Motor Rental, kde jsme si půjčili skútr Honda za 400 pesos/den. Oficiálně potřebovali 2 doklady totožnosti a řidičský průkaz, ovšem na Filipínách mi jej půjčili i na pas a Zebřin řidičák. Motorku jsme si vzali na 2 dny, první den jsme se rozhodli prozkoumat ostrov Panglao, který je jen přes most od Tagbilaranu.

Jízda na skútru byla skutečně zážitek. Nejdřív jsem se bál provozu, ale Filipínci jezdí docela pomalu a aut zde mnoho není, takže při opatrnosti se člověk nemusí bát. Dobré je však znát alespoň základy "barmanského" přecházení silnice, lépe odhadnete rychlost jedoucích prostředků. Helmy to jistí. :)  První zastávkou na Panglau byla jeskyně Hinagdanan. Jednalo se o podzemní malou jeskyni s jezírkem, kde se dalo koupat. Koupání jsme vzdali, protože chtěli 100 pesos. Průvodce nám dělal sympatický klučina, který nám poradil, jak udělat lepší fotky na mobilu. Také nám řekl, že jeskyně byla objevena v 16. století a až do 19.století se do ní jen slaňovalo. Dnes už jsou zde vystaveny schůdky. Na konci prohlídky jsme zdrhli, ale nakonec jsem pustil chlupa a dal mu 50 pesos za jeho ochotu. Asi se ze mne stává dobrodinec. Posléze jsme se vydali na Alona beach, profláklá pláž na Panglau. Taky to tak vypadalo, všude se nacházely mega resorty s bazénem a samozřejmě soukromou pláží, takže najít nějakou, kam bychom se usadili, byla docela dřina. Nakonec jsme našli jednu mezi skalami, kde jsme vykydli na chvíli. Já si zapomněl vzít plavky, takže jsem chytal na kameni bronz.

Po pár minutách se na pláž dostavila 8členná rodina a pozvala nás na oběd. Respektive nám přinesly jídlo ze svých zásob - chutné nudle se slaninou,sladké brambory, toasty, kuře a banány. Na pití litr koly. Byli jsme naprosto odvařeni, protože takovou pohostinnost jsme na Filipínách nečekali. Pokecali jsme se strýcem od rodiny. Ptal se nás na náboženství, počasí, jazyky i platy v ČR. Mezitím si jeho 5 synovců a 2 neteře užívali pobyt v moři a na pláži. Rozloučili jsme se a pokračovali na skútru na vyhlášenou včelí farmu.

Farma se opět stala turistickou atrakcí, nacházel se tam obchod, prohlídka a dokonce resort s bazénem. V obchodě však prodávali skvělé medové pochutiny a jak jinak než s ochutnávkou. Co myslíte? Vyzkoušeli jsme od nápojů přes med po medové sušenky vše a nacpali si břicha. Ovšem Zebra si nakoupila, tak to zase tak blbě nevypadalo. Nakonec jsme za 30 pesos zhlédli prohlídku pro první třídu o včelách. Aspoň jsem si poprvé v životě podržel rámeček se včelami.

Poslední štace se stala vesnice Baclayan, která už byla na Boholu blízko Tagbilaranu. V Baclayanu postavili slavnou katedrálu, ta však spadla po zemětřesení. Nic extra na ní nebylo, jen muzeum, ale návštěvu jsme odmítli. Místo toho jsme sedli na večeři do BBQ restaurace, kde Zebru ošidili při placení o 10 pesos, než si toho všimla, žádala peníze po mně. Možná si říkáte, že 10 pesos je prd, ale jsou to 2 kousky pečiva či malý džus. Skoro celá snídaně.

Z Baclayan už se skútrem přejelo do Tagbilaranu,kde jsem si užil dopravní zácpy a zaparkoval před pizzerkou za 25 pesos neomezeně. Ovšem příště musíme najít jiné parkovací místo. Říkám, snídaně.

Mnoho turistů si vybere po cestování po Boholu jednodenní výlet dodávkou od cestovní kanceláře za 2000 pesos, kdy objedou celý ostrov, podívají se na památku 20 minut, naskočí a jedou dál. Rezek s Dvořákovou však nejsou žádní turisti, a proto vzali polorozpadlý autobus za 50 pesos do městečka Carmen, kde se nachází slavné Chocolate hills (hnědé kopečky pravidelného tvaru, kdy sami geologové neví, jak vznikly). Musíme si přece užít života s domorodci.

Do Carmen jsme přijeli společně s deštěm, který nás provázel celé dva dny, co jsme tam zůstali. Carmen je vesnice usazená v džungli. Hlavním centrem je autobusové nádraží, kolem kterého se nachází tržnice, spousta pekáren a obchodů a to je vše. Našli jsme žrádelnu s hrnci, jedinou, kde jsme dali výborný oběd i s polévkou a kávou. Čekali jsme, až trochu přejde déšť, ale mrholení vydrželo po celý den. Inu, rozhodli jsme se najít ubytování. Nejdříve jsme vyrazili na hostel, který jsem našel na booking, tam ale pán nechtěl slevit. Následně jsme nalezli zastrčený Carmen Inn, což byl velký barák a kolem probíhali stavební práce (zemětřesení poznamenalo celý ostrov, oprava z minula - proběhlo 15.srpna 2013). Dcera majitelů nám ukazala luxusní pokoj s vanou, u kterého jsem v duchu jásal a zaroveň si říkal, že ten mít nebudeme. Po vyslovení ceny, kterou ani nebudu říkat, jsme jej samozřejmě nevzali. Slečna nám nakonec ukázala nedodělaný kumbálek s 2 postelemi a nechutnou koupelnou společnou pro další obyvatele domu,o kterém prohodila, že se nám nebude líbit. Slečna však nevěděla, kde všude jsme spali, takže jsme brali všemi deseti. Byl za 500 pesos, ale Zebra to ukecala na 400 (ve smlouvání o ubytování a taxíků musím ještě zabrat, na trzích jsem však už drzý dost). Nepotřebovali jsme ani verandu, abychom měli výhled na zelené pole a kopce v dáli, stačilo jen vyjít ven. Společnost nám dělala psí rodina. Za slevu jsme však nedostali ani klíče, ani heslo na wifi.

Prošli jsme i vesnici, ale nenadchla nás natolik. Prolezli jsme rozmlácený kostel, ale nenašli žádného anděla, vyzkoušel jsem boty na trhu (jen za 380 pesos conversky), ale ani velikost 11 mi nebyla. Bota byla sice dlouhá dost, ale bohužel uzká. Holt na Filipínách je malé vše, horší než v Thajsku,i Barmě. Tady se nevlezu ani do té dodávky. Obešli jsme i vesnici kolem a viděli jejich nuzné příbytky zasazené do bezedné džungle. Někde visely i liány přímo nad silnicí.

I Chocolate hills jsme navštívili, ovšem tentokrát jsme věřili Wikitravel, ale ta měla naprosto mylné informace. Půjčit motorku se v Carmen nedalo, žádná společnost tu nebyla,pouze prodejci. Kopce byly dle ní vzdáleny 14 km, tak jsme vzali tricykl za 100 pesos, že to je slušná cena. Jeli jsme jen 5 km, takže jsme přeplatili s tím, že se platil vstup ještě 50 pesos. Mysleli jsme, že kolem kopců bude nějaký trek, že bychom se prošli (i přesto že mrholilo), jak psala wikitravel. Omyl, trek nebyl, jednalo se jen o vyhlídku, z které se dalo sledovat kopce v okolí. I přesto panoramata mě nadchly. Kopečky vyčnívaly docela smutně nad krajinou a opravdu vypadaly jak z čokolády. Zakaboněná obloha jejich smutnému vzhledu dodala ještě více na zřeteli. Některé z nich se trochu nahly nakřivo, poničilo je zemětřesení. Dle legendy o jejich vzniku žil obr, který se zamiloval do smrtelné ženy. Poté co zemřela, obr plakal a z jeho slz vznikly tyto kopce, které jsou připomínkou jeho smutku. Možná je na tom něco pravdy.

Zpět jsme se prošli, ušli jsme 4 km a kochali se krajinou,polemi, obydlími a mávali na vyjevené místní, kteří nechápali,kde se tam vzali 2 běloši. Procházka se povedla, objevili jsme i skryté samotné kopečky, kolem kterých se pásly krávy či rostla kukuřice. To turista nezažije.

Městečko Carmen však bylo rádo, že běloši je přišli navštívit. Neustále na nás pokřikovali, smáli se a snažili se nám vyhovět. Na oplátku jsme u nich nakoupili banány, manga, zmrzlinu,pečivo vodu, kafe, cigarety, hamburgery, deštník, šátek...bohužel ty boty mě mrzely.

Druhý den jsme opustili Carmen, i přesto že byli lidi hodně milí, jednalo se o strašný vidlákov, na Oslob to nemělo. Opět jsme stopli autobus v půlce silnice, aniž bychom museli na zastávku a vyrazili tentokrát za 60 pesos do "hlavního" města Boholu, Tagbilaranu.

Podařilo se nám ráno vykopat tak, abychom se stihli přepravit na Bohol ve slušném čase a museli jsme do Cebu autobusem, následně lodí do Tubigon a z něj busem do Carmen. Nejdřív jsme však musel při check-out oznámit skutečnost, že jsem ztratil klíč. Naštěstí jsme platil jen 100 pesos, takže nic hrozného. Následně jsme stopli bus na silnici (to zbožňuji, člověk nemusí chodit na žádnou zastávku) až do Cebu, klimatizovaný i s wifi. V Cebu jsme nasedli do taxíku a za 68 peso nás odvezl do přístavu. Zde jsme museli koupit lístky a zhrozili jsme se fronty, co se utvořila u okýnka, kde byla jediná možnost dostat lístek do Tubigon.

Inu fronta mizela pomalu, protože Filipínci hrozně zdržovali. Mezitím jsem zjistil, že loď do Tubigon jede až v 19 hodin a bylo teprve 12. U okýnka se obava vyplnila. Možnost byla jet ještě do Tagbilaranu (hlavní město Boholu), ale ten jel ve 14 a cesta trvala 5 hodin, nebo jet v 5 ráno druhý den do Tubigon. Odmítli jsme všechny možnosti a hledal jsem jiné okýnko, kde by se dal lístek koupit. Nakonec mi jeden člověk poradil společnost naproti. A měl pravdu, loď však jela za 30 minut. Rychle jsme tedy běželi,koupili lístky a nacpali se do minibusu, co odvážel cestující na molo. Samozřejmě panika, loď měla 1 hodinu a půl zpoždění a ještě nás jednou přemísťovali minibusem. Jedličkárna. Nakonec jsme dojeli do Tubigon asi v 15:30.

Tubigon je zašlé město, které se zotavuje ze zemětřesení, které Bohol zasáhlo v roce 2008. Uprostřed města se tyčí McDonald's, který se stal moderní budovou vedle rozpadlého obchodního a kulturního centra. Dal se s námi do řeči podvodníček Domingo, kterého se nám nedařilo setřást. Prozradil nám, že do Carmen už nejede žádný bus, takže jsme museli najít hostel. Furt nám říkal, jak pracuje pro turistickou kancelář, ale nebyl nám schopen doporučit žádný hotel. Než jsme přišli, co je zač, prozradili jsme mu, že chceme projet Bohol na motorce. Nabízel nám svoji i sebe jako průvodce. Nakonec jsme sami našli hostel za 600 pesos, přitom nás sledoval až k recepci. Nechtěli jsme ho posílat neslušně do patřičných mezí, člověk nikdy neví, jaké má známé. Když konečně odešel se vzkazem recepční, ať nám dá jeho číslo, recepční nás varovala, že mu nemáme věřit. Jedni turisti se nachytali, vzali jeho služby a platili pak 2000 pesos.

Hostel byl za danou cenu velmi luxusní, sice mimo centrum, zato měl zahradu, verandu, velkou koupelnu se sprchovým koutem, televizi a pohodlné postele. Wifi však byla jen v baru naproti od hotelu. Ten jsme navštívil na kafe, kde jsme potkali i majitele. Jednalo se o Američana, co si vzal Filipínku, a s kterou teď provozuje tento hostel. Doporučil nám pár lokalit, co vidět na Boholu. Pak se rozmluvil, jak po zemětřesení dávali celý resort dohromady a už je unavený. Jednalo se o starého člověka, asi 60 let.

Na Boholu jsme se rozhodli strávit asi 8 dnů. Je to na tenhle ostrov moc, ale peníze už docházejí a improvizovat na Filipínách s dopravou není ekonomicky výhodné. Noční busy nejsou, silnice nejsou moc rozvinuté, takže kolikrát se musíte vracet stejnou cestou. Naštěstí Bohol nabízí dostatek lokalit, ale opět špatně ekonomicky dostupných. Další destinací bude Carmen.

Oslob je malá vesnička na jihu ostrova Cebu, jež je turisty navštěvována především díky atrakci velrybích žraloků asi 18 km od ní. Ubytovali jsme se v bambusové chatce, asi 2 km od centra Oslob, která se nacházela na dvoře staveniště. Co bychom ale chtěli za 110 korun/osobu na noc. Do centra jsme se dostávali moderními tricykly jako místní. Ve vesnici se nachází kostel z 19. století, který pamatuje dobu kolonialistů a vypadá jako kostelíky z jihu Španělska. U něj se ještě rozprostírala citadela, která však v roce 2005 utrpěl požár a zůstaly z ní jen základy. Jinak se v Oslobu nic nenachází, ale opět jako jediní cizinci jsme si jej zamilovali. Našli jsme hrncovny, kde se naučili nám dávat rýži k obědu, aniž bychom jim museli říkat. Dále si nás zapamatovali v pekárně, cukrárně, na trhu, v obchodech a u tricyklů. Prošli jsme ves křížem krážem, došli na vyhlídku, viděli jatka "filipino style" a všude narazili na milé lidi, z nichž někteří se s námi dali do řeči a vítali nás s úsměvem na Filipínách.

Samozřejmě jsme sjeli i na podívanou na žraloky. Bohužel se jedná o ohraničený úsek sítěmi kousek od břehu, kdy loďky naženou na konec a rybáři hází do vody potravu, aby žraloci připluli. Když pominu ale tento efekt, šnorchlování s velrybími žraloky byl opravdu zážitek. Jedná se o obrovské ryby, u jednoho byla jeho zadní ploutev větší než já. Asi třikrát se mi stalo, že jsem sledoval jednoho,jak se krmí a přitom jen kousek ode mne proplul další, aniž bych si ho všiml. Docela adrenalin, když kolem vás propluje 3metrový žralok. Jednou jsem byl mezi čtyřmi najednou, člověk pak neví, kam má plout. Zvířata jsou to mírumilovná, ale nesmíte se jich dotýkat, jinak by mohla být agresivní. Takže opatrnost byla na místě, jejich huba by mě spolkla rychle (ale asi by se zadusili i přesto, že jsem pohubl). Plavání trvalo asi 30 minut, naštěstí se tam nacházeli jen Asiati, kteří pištěli u lodi, takže já, Zebra a ještě jedna Polka Kinga, co se k nám přidala, jsme v klidu plavali dál a užívali si žraloků nejvíce bez kopání do lidí. Měli jsme štěstí, zjistili jsme později, že za pár hodin tam nebylo kvůli lodím k hnutí.

Po skončení jsme dali sprchu, mé kraťase asi z loďky nasály hnusnou vodu a začaly smrdět tak, že si na nich ustlala kočka jako na brloh, když jsem si je položil na lavičku k sprchám. Musel jsem ji vyhánět, nedala se. Po žralocích jsme vyrazili všichni 3 na vodopády Tanawan, které byly asi 7 km od žraloků. Jedna motorka nás chtěla vzít za 150 peso/osobu, jsem mu řekl, že to stojí max 50. Urazil se a odjel. Svezli jsme se jeepney za 8 pesos k cestě na vodopád, odkud to bylo asi 3 km. Odtamtud jezdí motorky, co vás svezou až k vstupu na vodopád (ano byl zpoplatněn 20 pesos). Byl čas, ne moc velké vedro, tak jsme se rozhodli jít pěšky a trochu se zase hýbat. Cesta vedla neustále do prudkého kopce, takže za odměnu jsme dostali výhled na záliv kolem. Vodopád se nacházel uprostřed kopců a první pohled byl docela zklamání. Z dálky jsme viděli jen velký čůrek, ovšem zblízka to byl pohled pro bohy. Voda pomalu tekla po členitých skalách porostlých mechem a končila v průzračném modrém jezírku, které přinášelo chladivé osvěžení. Člověk by tam mohl strávit celý den. Rušivé elementy byly jen skupiny Asiatů, kteří se fotili u každé větve. Po odpočinku jsme vyrazili zase pešky zpět na hlavní silnici, tentokrát z prudkého kopce. Do Oslobu jsme si stopli autobus, plusem je, že zde vám bus zástaví opravdu kdekoliv. V Oslobu jsme dali oběd a rozloučili se s Kingou. Ta se šla procházet městem, my šli na kafe. Objevili jsme obchod, kde nám zalili kafe za 10 pesos a studený nápoj za 7,5 pesos (normální cena je 20 pesos). Dlouhou dobu jsme mysleli, jestli se nespletli.

Bohužel jsem zjistil, že jsem ztratil klíče od naší chatky na dvorku. Dostali jsme se do ní přes okno, ale musím oznámit tuto situaci (i když by se dalo zdrhnout), mají moje údaje. Poslední večer jsme vyrazili na večeři zase do Oslobu a chtěli jsme stopnout tricykl. Jel kolem nás jen jeden, co přepravoval prázdné sklenice a naznačil, že nás nemůže vzít. Načež na něj zařval jeden místní a přikázal mu, ať nás vezme - zadarmo. Začíná se nám tu líbit, ale opět se přemisťujeme, tentokrát na ostrov Bohol situovaný na jihovýchod od Cebu.

Filipínci jsou lidé milí a připadám si tady trochu jako v Barmě, ovšem jejich mentalita je jiná. Zatímco v Barmě si lidi na turisty a cestovatele ještě zvykají, Filipínci už jsou v tomto ohledu o kousek dál. Moc si vás nevšímají a když už, snaží se vás alespoň pozdravit klasickým "hello" a následným "where are you from?". Ovšem pletou si nás s Američany, těch je tady hodně. Pokud jde o Filipínce, pak jejich život je práce, rodina a obchod. V každé minivesnici najdete vždycky školu, protože dětí je všude plno, a obchody, které prodávají jedno a to samé. Například v Balabac mělo každé stavení obchod, v takové p*deli jsme nechápali,že se tam uživí.

Americký vliv je zde hodně znát, především v národním sportu. Všude, v každé malé vesnici, je basketbalové hřiště a když ne, tak minimálně tyč s železným kruhem. Basketbal se hraje všude a neustále. Není problém najít na tržišti basketbalové boty a nejvíce prodávány jsou dresy a sportovní kraťase. Zajímavé je však, že zrovna basketbal se stal národním sportem. S výškou Filipinců o průměru 170 cm je to hodně překvapující. Ohledně oblečení milují Filipínci také "second handy". Například v Puerto Princesa jsme našli mnoho obchodů s použitým a docela dost jetým zbožím - špinavé, děravé, flekaté. Ale zato hodně levné. Oblečení na trhu moc není, spíše jsou trhy plné jídla a všemožných druhů rýže.

Pokud jde o jídlo, rýže je samozřejmě základ. Slyšeli jsme od jedné Filipínky, že bez rýže by Filipínci nemohli žít. Je to vidět, tolik druhů rýže jsem neviděl v celé Asii, co se prodává. Z masa je nejoblíbenější pokrm vepřové, dále ryby a velmi málo kuřecí. To nabízejí vesměs jen s kostmi. Zato u vepřového si můžete vybrat od bůčku po játra a celého pašíka často udí přímo na ulici a porcují maso na deka. Pochutiny ze zabijačky jako máme v Česku tady však nenajdete. Z Ameriky zde určitě přišlo i pečivo. V každé dědině je minimálně jedna pekárna nabízející chutné pečivo za levnou cenu. Snídaně je tak pro nás rychle vyřešena. Pokud jde o restaurace, ty jsou zde jen pro turisty. Místní jí v "hrncovnách", na ulici postaví několik hrnců, vy si vyberete jídlo a dostanete malou porci na malý talířek. Když jsem si takhle objednal více jídla plus rýži, dostal jsem velký talíř s rýží a dva malé talířky s jídlem. Jestli se jim to chce mít, proč ne. Jídlo je levné a za 100 pesos se najíte dosyta. Voda je k jídlu zdarma. Bohužel je zde málo zeleniny, čerstvý salát například neseženete. Maximálně okurku.

Pokud jde o pití, pak takové pivo vyjde asi stejně jak v Čechách. Pije se tu Red horse (7%) či Pilsen, který ale chutná jak voda. Jinak tu není nic. Sehnat se dá levně i ovocný shake, který vyjde levněji než v Thajsku a chutná stejně a Filipínci do toho dávají více ovoce a méně ledu. Z ovoce se zde nejvíce prodávají manga, kokosy, ananasy a banány.

Jak Thajky si rády berou bělochy, pak Filipínky je mohou strčit do kapsy. Potkali jsme mnoho takových párů a nejen staré muže, ale i mladé. Filipínky mají výhodu, že umí lépe anglicky. Hodně chlapů si tak raději hledá ženy z Filipín než Thajska. A Filipínky jsou, myslím, hezčí. Zahlédli  jsme dokonce i opačný pár, ale to je rarita. Nepředpokládám, že by Američanky nebo Evropanky toužily po drobných Filipíncích. Ovšem pokud jde o postavu, jsou lidé z Filipín jak drobní, tak i tlustší. Vliv na to má zřejmě strava díky vepřovému masu a pečivu. Jinak jsou obě pohlaví velmi pracovité, furt něco dělají. A ženy perou...neustále. Prádlo visí všude. Muži zase ve vedru nosí vykasaná trika a ochlazují si pupky.

Na konec nesmím zapomenout na kohoutí zápasy, nad kterými by spílali ochránci zvířat. Kohouti tu pěstují v klecích nebo volně přivázané na provázku k noze. Každé stavení má kohouta a kdo nemá, je out. Zápasy jsou ve velkém vysílány v televizi a boj trvá obvykle pár minut, kdy se kohouti do sebe pustí a ten silnější toho slabšího udolá tak, že slabší padne jak mrtvola a nehne se. Ale i na vesnicích se vedou bitvy. Viděli jsme kluky jak proti sobě pouštěli kohouty, ale těm se moc nechtělo. Ještě je hoši musí dost vycvičit.