Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Noc ve stanu nebyla vůbec chladná, deky a náš dech to vyhřály. Jen během noci jsem se párkrát probudil a musel jsem se dodýchat, Dan se dokonce jednou probudil, že dýchat nemohl. Spát ve 4200 není jen tak. Ráno padla mlha a sněhová hora, která na nás měla dohlížet při cestě na vrchol Salkantay pass, zmizela.

Psychicky jsem se na to připravoval a byl jsem nervózní, že to neujdu. Když jsem si vzpomněl, jak jsem den před tím trpěl do 4200 m.n.m., tak teď šlo o vyšší výšku. Po snídani, která opět mile překvapila, jsme dostali mandarinku a sušenky na cestu a vyrazilo se na vrchol hory. A já našel styl, jaký mně vyhovoval, šlo u toho dýchat a skoro jsem se nenamáhal. Jenže to byl zombie styl, nahoru jsem šel opravdu extrémně pomalu. Tipl bych tak 0,2 metry za sekundu. Můj mozek byl zmatený, protože já chtěl jít rychleji, já s ním ale hrál hru, kdy jsem silou vůle tuto pomalou chůzi udržoval. Soustředil jsem se tak na zombie styl a tím mi přišlo, že nevykládám žádnou energii a tudíž se mi i lépe dýchalo. Tenhle styl způsobil, že jsem byl úplně poslední a neustále mě někdo předbíhal. Ale zase jsem šel pravidelně. Opět jak řekl náš průvodce Roberto, this is not competition. Jeden týpek, který mě přebíhal pravidelně, šel rychleji, pak si sedl a pak zase šel.
Naprosto nejdebilnější styl. Má pomalá chůze způsobila, že když jsem došel odpočívající skupinu, ta se zvedla, aniž bych si já odpočinul. Říkal jsem si, že je mi to jedno, ať nestihnu oběd, ale já tu horu prostě vyjdu. Výšlap byl fakt dlouhý a bohužel kvůli mlze nebyl žádný výhled, naštěstí ale bylo teplo a nepršelo. Cesta dospěla do hezkého kamenitého údolí, kde nám druhý průvodce Jesus řekl, že už je to kousek. V tom momentu jsem si říkal, že to není možné, že se přece má jít ještě tak 2 hodiny! Zombie styl způsobil, že mi mozek vypnul. Byli jsme ve 4480 metrech. Vyšková nemoc nepůsobila a já ji nehodlal podpořit zrychlením. A poslední výšlap už byl fakt kousek. A když jsem dorazil, nebyl jsem zadýchaný, nebolely mě nohy, přišlo mi jako bych nešel sotva nic.
Přitom jsem ušel 3 km s převýšením 400 metrů na 4600 m.n.m. Bohužel na vrcholu byla mlha, takže nebylo vidět nic. Přesto jsme byli šťastní, že jsme to dali a vyfotili se u tabule, která hlásila 4650 m.n.m. Nosiči nám dali čaj z koky a nebyl čas na dlouhý odpočinek a šlo se dolů.

Následovalo asi 15 km sestupu z 4650 na 2900. Další brutál. První část sestupu byla z hory dolů, v mlze, mezi kameny a někdy jste museli uhýbat koníkům, kteří nám nosili věci. Bylo mi jich líto, prý takto chodí tam a zpět dokud nepojdou. Koníci jdou v kuse a kolikrát jim fakt musíte rychle uhnout, protože už se mi stalo, že do mě žduchly. A mezi těmi skalisky to bylo kolikrát o hubu, nejen s koňmi. Cestičkou totiž protékal potůček.

Párkrát jsem se ocitl mezi skalisky sám a v mlze to vypadalo děsivě. Člověk sestupuje a najednou se před ním z mlhy vyvalí balvan jako kráva, dokonce i kosti tam ležely. Čím více jsme šli dolů, tím více mlha ustupovala, teplota stoupala a krajina se měnila. Najednou se krajina rozprostřela a já si připadal mezi zelenými kopci jak na Islandu. Oběd byl pod horou. Museli jsme čekat na jednoho Taiwance, který prostě neviděl cestu, tak se zastavil a čekal. Nenapadlo ho jít s davem lidí, prostě neviděl nikoho z naší skupiny. On v podstatě byl celý mimo, i já se svou zombie chůzí jsem ho předběhl a to si dokonce objednal 5 dní. Po obědě jsme vyrazili opět na další sestup. Průvodci říkali, že pujdeme dolů 4 hodiny!!! Já tomu nechtěl věřit, přišlo mi to strašně dlouho. A dlouho se to fakt šlo. Helena se odpojila, já s Danem kecali a odpočívali, až jsme skončili daleko za skupinou. Nicméně heslo “this is not competition” jsem ctil. Cesta dolů byla jak kamenitá, tak hliněná, ale hlavně opravdu nekonečná. Moje kolena držela, tímto chci poděkovat svému trenérovi Adamovi, že se mnou dělá hlavně nohy, protože tento trek nohy stále drží. Nicméně po nějaké době už začaly bolet lýtka a palce u nohou. S Danem jsme už trpěli a kopec nekončil.
Jednou nás málem srazili i koně ze srázu, tedy Dana, který stál u kraje a narazili jsme zrovna na skupiny koňů, co šli proti sobě. Jako byl to děsivý zážitek, když se kůň hledající cestu pryč vrhne na vás. Naštěstí se zastavil. Ještě musím napsat,že cesta vedla podél řeky Salkantay, která nám burácela do cesty a vytvářela podkres pro šlapání. Když se konečně objevily první stany, tak jsem zajásal, byly ale daleko. Šli jsme ještě 20 minut, než jsme konečně došli do shluku kempů, kde už na nás čekal Jesus a Wiliam. Jesus nám řekl, že kemp je vzdálený ještě 1 km a nasadil brutální tempo nakonec. Naštěstí už byla rovinka a nějak jsme to dali. Dnes jsme ušli 18 km!!! Moje přední stehna trpěla, když jsem měl vyjít schody do naší chatky. Chatka mě moc nenadchla, internet byl za 10 soles (60 korun) a teplá sprcha též. To jsme nehodlali akceptovat a na vydobytky civilizace jsme se rozhodli ještě počkat. Na večeři jsem došel v bolestech.
Naštěstí večeře opět byla skvělá, dostali jsme i dezert - hrušku, která vypadala měkce, ale při prvním kousnutí byste si na ní vylámali zuby. Náš kuchař vaří skvěle, ale přijde mi, že se snaží vytvářet evropské pokrmy, které mu moc nesedí. Chuťově skvělé, ale prezentace pokulhává. Dokonce nosí i modrý mundur. Dnes nám byli všichni představeni, co se o nás starají. Bylo roztomilé, jak se styděli. Poté jsme se už odebrali do našich chatek a šli spát. Tentokrát hvězdy nehrály orchestr jako včera a přes noc, ač bylo tepleji, mi byla větší zima.

Ráno jsme zaspali, protože portýři, co nám nosili vodu, nevěděli, kde máme chatku, takže nám nedonesli čaj a nevzbudili nás. Naštěstí snídani jsme stihli, byl dort! Po snídani jsme portýrům dali dýško, protože koníci už nám nosit věci nebudou, už se pojede autem. Dnes nás čekala dle pruvodců pohodová cesta a 8 lidí se na obědě oddělí, protože mají 5denní trek. My 3 a ještě 2 kluci z Británie půjdeme po obědě s Robertem do Aguas Caliente, což je městečko pod Macu Picchu (MP). Cesta pohodová byla, sice jsme šli pár prudkých výšlapů, ale rychle skončili. Začala mě už dost bolet kolena a únava se projevovala. Už jsme šli vesměs okolo 2 tisíc nad mořem a teplota stoupla na kraťase a tričko.

Cesta vedla podél řeky Salkantas a opět burácela celou dobu. Výhledy byly ale opět nádherné a počasí nám přálo. Dorazili jsme na místo, kde nás už čekal autobus, který nás přepravil na místo oběda. Cesta busem byl opět adrenalin, protože některé úseky při pohledu z okna na sráz byly šílené. Nejhorší bylo, když bud projížděl minimůstek pod vodopádem, kdy to vypadalo, že se na něj ani nevleze. Jsem zavřel oči, protože na to jsem neměl. Helena a Dan byli vysmátí, myslím, že jejich pud sebezáchovy je nastaven daleko za mým. Dokodrcali jsme se na místo oběda, kde jsme si udělali kávu z místních bobulí - Roberto ukázal, jak se sbírá, fermentuje, suší a následně vysušené bobule jsme 12 minut pražili, pak je namleli a poté uvařili. Káva byla hodně kyselá, ale celkem chutná. Pak jsme nafasovali modré mundury s tím, že budeme vařit.
Kuchaři odhodili kameny z ohniště, přinesli suroviny a my všichni je postupně na to ohniště nosili a kuchaři na to nahazovali zpět ty rozžhavené kameny. Vaření hadra. Bylo to ale docela vtipné. Po 20 minutách už jsme to jídlo jedli a bylo vynikající, zejména kuřecí maso, ananas batáty. Věděli jste, že v Peru je až 300 druhů brambor? Po obědě jsme se rozloučili s 5denní skupinou a autem vyrazili směr Hydroelectrica, odkud se pak jde pěšky podél kolejí do Agus Caliente.

Do Hydroelectricy jsme dojeli busem a ta hodina byla utrpení, nedalo se zaspat, protože to neustále házelo a do toho tam hrála šílená odrhovačka pořád dokola. Po příjezdu jsme hodili naše bágly do vlaku a vyrazili pěšky podél kolejí do Agus. Cesta byla sice po rovince, ale 10 km ne moc rovným terénem.

Nicméně stálo to za to, procházeli jsme džunglí, kdy mi na mysl přišly vzpomínky na klášter v Thajsku před 10 lety. Ani nevím proč. Kolem byla už hory a jedna z nich už byla Macu Picchu. V podstatě jsme ji odcházeli celou dobu. Těch 10 km ale bylo už znát. Ke konci už jsem mlel z posledního, protože mi došla voda. A byla pouze 1 pauza na zmrzlinu, jinak se pořád jen šlo. Když jsme konečně do Agus dorazili a šli pro věci na vlak, tak jsem chytil z únavy rapla, že mě štve, že nejsou žádné pauzy a takto jsem si “není to soutěž” nepředstavoval. Helena a Dan si samozřejmě dělali ze mě srandu. Nicméně hotel, v kterém jsme byli, mě hodil do klidu. Sprcha, záchod, pohodlná postel! Jak málo stačí ke štěstí. Ještě jsme měli večeři v restauraci, kde jsme se dověděli, že kvůli dešti zavřeli horu Huyana Pichu, kde jsme měli lístek a mohli si projít i část města.
Mrzelo mě to, protože jsme měli tím pádem jen terasy, což je sice nejlepší na výhled, ale neprojdeme si z mesta nic. No…náladu mi to zkazilo tak, že jsem neměl ani sílu jít na večerní procházku a nechal jsem Dana a Helenu o samotě a šel spát. 

Salkantay trek vesměs skončil. Byly to náročné 3 dny a myslím, že pro mě to stačilo. Baví mě chodit po horách, výšlapy i sestupy, kochání výhledy. Na druhou stranu, nejsem horal, který by tohle chtěl dělat v kuse třeba týden a ještě si nosit všechno na zádech. Rád jsem to zažil, ale stačilo. Možná třeba ještě někdy, ale vím určitě, že už ne ve 4 tisících metrech. 

Druhý den nastal den D, Salkantay trek na 4 dny s ukončením na Macu Pichcu. Opět se vstávalo ve 4 ráno, takže opět jsme neměli snídani. Ale aspoň nám ji dali později. V naší skupině je 12 lidí, z toho 7 lidí jelo na 5 dní, my 3 a ještě 2 Briti šli na 4 dny. První den začínal v městě Challacancha ve 3600 metrech, kde začal náš trek. Šlo se docela hezky až do 3880 metrů, kde jsme dostali oběd vařený přímo přiděleným kuchařem. Jídlo bylo čerstvé a výborné.

Po obědě nastal první pořádný výšlap, taková odbočka na jezero Humantay, které je ve 4250 metrech. A výšlap to byl brutální. Průvodce Roberto řekl: “This is not competition”...Šlo se opravdu pomalu a chytal jsem výškovku tím, že se mi nedařilo dodýchávat, takže se mi stávalo, že jsem tam popadal dech. Průvodce Jesus (který mimochodem jako Ježíš trochu vypadá, ale s krátkými vlasy) nám dával žvýkat koka listy, ale z nich se mi zvedal kufr.
Zase tam byla místa, kde jsem si říkal “už za zatáčkou” a tam byl jen další výšlap. Jezero však za ten výšlap stálo. Začalo trošku poprchávat a déšť aspoň roztrhal mlhu a ukázal nádherné hory. Ty se odrážely v jezeru jako zrcadlo. Výhledy skutečně dechberoucí. Začalo více poprchávat a muselo se sejít dolů na místo, kde jsme měli oběd. Pončo se hodilo, ale uvědomil jsem si, že jsem si vzal 4 trička, ale měl jsem jen jedny kalhoty. Takže jsem doufal, že nebudou příliš mokré, naštěstí při příchodu vysvitlo samozřejmě slunce. Pak nastal výšlap k našemu prvnímu kempu Sanratampa, který byl ve výšce 4200 metrech. A to byl teprve záhul. Údýchavat ten výšlap bylo strašné, v půlce cesty jsem se dokonce modlil k Bohu, ať mi dá sílu. Fyzicky jsem byl ok, ale dechem to šlo ztuha. Nejkrásnější však byly výhledy kolem. Krásné zelené hory a uprostřed zasněžený obrovský štít.
Kemp jsme měli přímo v horách s tím perfektním výhledem. Helena ukázala jaký je terminátor. Byla ve svém živlu a dokonce jí obdivovali i průvodci. Její rychlost je šokovala. Dokonce jí vždycky řekli, kde má čekat. Dan to zvládal lépe než já, ale taky musel se zastavovat, aby popadal dech. 

Večer v kempu jsme dostali luxusní stan, kde nám dali dvě deky a zahřívací lahev. Spacák jsme si museli dokoupit. Večeře byla opět luxusní, dostali jsme jak zajímavá místní jídla, tak “evropské” jídla z peruánských surovin - pizza, špagety. Jediný problém je, že kuchař moc nesolil. Varovali nás před zimou -3 stupně, ale díky mému marockému přehozu jsem se cítil jako v teplé bavlnce. A po setmění ty hvězdy, ty byly naprosto luxusní.

Byla vidět i mléčná dráha a takhle jsem hvězdy naposled obdivoval na palubě Olzy na otevřeném oceánu před 10 lety.

První den treku jsme zvládli, další den nás však čekal výšlap na Salkantay pass ve výšce 4650 metrů. Já a Dan jsme z toho nervózní už pár dnů. A teď to nastalo.

 Třetí den v Cuscu jsme vstávali před 6.ranní, abychom si užili snídani s výhledem. Ještě jsme netušili, že to bude naše poslední snídaně. V 7 ráno už na nás čekal domluvený taxikář, říkejme mu Luis, který nás vzal na první zastávku Ollantaytambo (Olla), což je místo, které sloužilo jako rezidenční palác hlavniho inckého generála, jehož jméno jsem zapomněl. Trosky pevnosti se nachází nahoře nad kopci a okolo jsou velké farmářské terasy. Tento generál porazil Španěle tím, že zatopil údolí a oni nemohli pevnost dobýt.

Farmy jsou kaskádovité a vlastně se neví, proč Inkové tyto kaskády dělali. Teorie však říká, že každá kaskáda má jinou teplotu a tudíž každá plodina může mít jiné podmínky. V pevnosti se též opět nachází sluneční palác, tedy jeho zbytky, kde je 6 120 tunových balvanů a opět nikdo neví, jak je sakra dostali nahoru přes celé údolí. Opět se tam nacházeli i tajemné zdi z dokonalých bloků. V jedné zdi byly díry a když jste do nich zvolali, ozvala se velká ozvěna! Myslím, že když se křičelo do všech děr, rozléhal se hlas široko daleko a svolávali se farmáři k rituálům. Dali jsme si taky první výšlap na kopec, kde jsme se kochali výhledy na celé údolí a kopce. Dole jsme i spatřili vlak do Macu Picchu. Poté jsme ještě prošli trošku městečko, které je nejstarším městem v jižní Americe. Existuje legenda, že pod Olle a Macu Picchu existují tunely v horách, které města propojují. Nejsou dochovány, ale lidé říkají, že tam jsou. Údajně sloužili pro úniky před okupací či přesouvání materiálu.
Poté jsme si dali drink a vyrazili serpentinami na Moray, což jsou visuté políčka, kde, jak už jsem psal, Inkové měli různé plodiny na různých úrovních. Políčka vypadala jako obrovské avokado a prošli jsme to kolem dokola. Popravdě, moc mě to nenadchlo. 

Pokračovali jsme dál, na solné doly Maras, kde se těží růžová sůl jako jedno ze 4 míst na světě. Před tím jsme chtěli na jídlo a taxikář nám doporučil dobrou restauraci (chápej, provizní). Ta byla zavřena. V městečku Helena viděla burrito, tak jsme si řekli, že ho dáme. Burrito bylo název obchodu. Dobře, zašli jsme do žrádelny a chtěli jsme něco malého.

Paní řekla, že máme to, co na tabuli, ukázali jsme na polévku, tak ji škrtla. A pak všechna jílda, ktera jsme chtěli, proškrtala. Naproti byla další žrádelna, tak jsme šli vyzkoušet polévku tam. Zrovna jedna paní polévku dostávala, tušili jsme výhru. Když jsme chlapci řekli, že ji chceme, oznámil, že není. Nakonec jsme se teda rozhodli koupit sušenky, evidentně pro cizince není polévka. Vydali jsme se naplněny sušenkami na solné doly. Ty nás nadchly. Kolem “kádí” teče říčka a korýtka jsou korigovaná kameny, takže ii nahodí tam, kde je potřeba.
U obchůdků jsme dokoupili čokolády se solí a sůl takovou. A to díky místní dívce, která nám udělala ochutnávku v angličtině. Uměla to prodat. 

Předposlední zastávkou byla návštěva textilerie, kde jsme dostali přednášku o tom, jak se zpracovávají vlákna z lamy. I jak získávají barvy na vlákna. Postup mi připomínal návštěvu Maroka. Černou barvu například v obou zemích je z popela, zelená barva je z listů kukuřice a třeba červená z broučků, co používají i jako rtěnku. Já se rozhodl vyzkoušet svetr z almaky a nakonec jsem si jej i koupil a také čepici vyrobenou z vlákna mláděte almaky, která je jemnější a taky dražší.

Dana a Helenu spíš nadchla malá lama, kterou si tam krmili. Helena se dokonce vyfotila s malou holčičkou. Zážitků bylo dostatek a ještě jsme zvládli kostel vyrobený z hlíny, který byl v rekonstrukci, protože se vnitřně už téměř rozpadal, stropy praskaly a drevo se boulilo, kresby bledly a některé sochy byly zakryté. I přesto z něj vyzařovala strašně pozitivní energie a říkali jsme si, že je to asi nejhezčí kostel, co jsme navštívili. 

Za celý den jsme toho stihli dost a taxikář nás nakonec vyšel na 300 soles (cca 1800 korun).

Dan rozhodl i přes naše protesty za dobré služby cenu zaokrouhlit. Pán nás za to zavezl až k hotelu.

Dostali jsme chuť na burgera, na pořádné maso, když jsme na oběd měli jen sušenky. Inu, hamburger donesli studený a slibující omáčky přinesli až těsně po dojezeni. Popravdě, služby v Peru evropské urovně zatím nedosahují. V restauraci jsme potkali i bandu Čechů, kteří nám řekli, že jedou na motorkách po celém Peru, prý víc jak 2 tisíce kilometrů.

 První den v Cuscu jsme pojali jako odpočinkový. Dobrou náladu jsme chytali už u snídaně, kde bylo ovoce co hrdlo na jednu porci ráčí. Nejlepší byl však výhled na probouzejicí se město a kopce kolem. Taková peruánská Florencie. Po snídani jsme si dali opět koka čaj a vydali se na procházku. Cusco bylo hlavním městem incké říše a moderní město bylo postaveno na ruinách starého města. Centrum má ještě nádech koloniálního prostředí.

Kolem jsou domečky s balkonky, podloubí a velké náměstí, kterému dominují 1 katedrála a velký kostel. Katedrála byla zavřena, tak jsme zašli do kostela. Oltář zde byl strašně masivní a pokrytý zlatem, popravdě to na mě působilo jak pěst na oko. Hezké však byly vyřezávané sošky okolo. Dokonce jsme se mohli pokochat i výhledem na náměstí. 

Po kostele jsme konečně našli pobočku na čipy a napotřetí se nám podařilo získat čip za 10 gb za 40 sol (240 kč) na 30 dní. Pak ještě následovala koupě lístku obsahující vstupy na různé atrakce, abychom ušetřili na vstupech.

Kdo se sem vydá, určitě doporučuji, po 3 vstupech už se nám to vyplatilo. Prošli jsme tím třeba pidi muzeum, kde byly ukázány i mumie. Tam mě mimojiné zaujal postoj inků k dualitě, že vše má svou protiváhu. Takový jing a jang v čínské kultuře…zajímavé, že měli podobné myšlenky jako kultura tisíce kilometrů vzdálená…náhoda?
Nemyslím si. Navštívili jsme i kostel, který byl postaven u zdi, jež jsou vytvořeny z bloků kamenů, které jsou precizně na milimetry naskládány na sebe. Ale ne jako cihly, nicméně jako “tetris”, některé bloky mají výstupky a naopak některé prohlubně a do sebe zapadají. Jak to vytvořili? Nástroje se nikdy nenalezli…inu záhada. 

Poté jsme zašli na kafe do lama kavárny, která se nacházela na místě hipster oblasti. Kolem prodávali své výrobky nejen místní, ale člověk si mohl všimnout i bělochů s dredy či hippie oblečení prodávající bižuterie. Uličky byly malebné, uzounké a chyběl do toho ještě odér trávy. Uličky byly hodně do kopce, což se vymykalo trochu našemu plánu pohodového dne. Ale našli jsme market, kde jsme se pořádně nabládli a jako zákusek si dali ovocný fresh. Tohle jim tu závidím, ten nadbytek ovoce, které je docela levné a všude dostupné.

Jelikož jsme měli čas (ten tu nějakým zvláštním způsobem plyne jinak), tak jsme se nakonec rozhodli vydat i na inckou pevnost Saqsaywaman. Ta pochází z 15.století a byla právě vystavena z těch velkých bloků. Ční se v kopci nad městem, kam jsme si vzali taxíka. A jelikož jsme druhý den chtěli taxíka na den, domluvili jsme s ním, že by nás druhý den vozil. Sám dělal své vlastní tour, ale Dan mu řekl, že to chceme jinak než ostatní turisti. Cena byla 280 soles, chtěl jsem to srazit na 250, ale nesouhlasil. Nakonec ale snížil cenu na 270 sol (cca 1800 korun na celý den). Udělali jsme průzkum a z hotelů jsou taxiky až na 400 sol. Pevnost Saq byla majestátní, dochovaly se však jen dolní patra. Nejhezčí na tom byla sluneční brána, vsadím se, že při pohledu při slunovratu bylo uprostřed vidět přímo slunce. Prošli jsme ji a kochali se výhledem na Cusco. Poté jsme se vydali na pidi výšlap k soše Krista a pak už pěšky dolů do centra. Při cestě jsme narazili na restauraci, kde jsme si dali kafe a drink a při jejich vychutnání jsme se kochali jak jinak výhledem a západem slunce. Postupně se rozsvěcovali světýlka, ale také klesala teplota. Vyrazili jsme do hotelu a Cusco a alkohol nám zvyšovali náš zen. 

V Cuscu prodávají hezké svetry z alpaky, jsem se rozhodl, že jeden nebo dva si taky pořídím. Narazili jsme na zapadlý obchod, kde měla postarší paní (bába) dobré svetry a pár jsem jich zkusil.

Stál 90 sol. Zatím jsem si řekl, že se rozmyslím (případně najdu jiný obchod). Při večerní cestě na hotel jsme narazili na obchod, kde svetry měl za 30 (to jsem později ale zjistil, že to bude syntetika, z normální alpaky začínají ceny produktů od 60 sol, pak ještě mládě, to je až od 100 sol dál). No stejně jsem byl příliš vysoký na ten svetr, byl malý. 

Večer jsme se rozhodli zajít na místní jídlo, jelikož jsme toho moc nesnědli. Našli jsme od našeho hostelu menší náměstí, kde jsme byli svědky průvodu, kde nesli ukřižovaného Krista a za ním obrovskou sochu Pany Marrie v černém hábitu. Ten hábit, jak jsem to viděl zezadu, byl skutečně děsivý. Do toho k tomu ponuře hráli a atmosféra ani nebyla smutná spíš děsivě ponurá. Restaurace byla poněkud zaplivaná, ale jídlo docela stálo za to. Zejména opět porce jak pro slony. Dan si dal nějaké vepřové, já kuřecí vývar (takové peruanské bumbo nambo) a Helena měla chuť na kukuřici se sýrem.

Očekávala kukuřici a na ní rozteklý sýr. Jaké bylo její rozčarování, když jí přinesli kukuřici a vedle 3 kusy sýra. Nevypadala spokojeně. Její otřesný zážitek dorazila návštěva toalety, kde netekla voda a škoda slov to psát…

Takto skončil odpočinkový den v Cuscu, který vůbec nebyl příliš odpočinkový a viděli jsme to, co jsme měli na 2 dny. Vyšková nemoc se zatím příliš neprojevuje, pijeme koka čaj a cucáme bonbony. Jen mám problém se někdy dodechnout kvůli řídkému vzduchu.

Během 24 hodin jsme prošli centrum Limy, přeletěli do Cusca a ještě viděli i centrum Cusca.

Jsme tu 2 dny, přijde mi, ale že už je to skoro týden!!!

Odlet byl v 6 ráno z Prahy, jeli jsme taxíkem tak, že ve 3:15 jsem byl vyzvedáván já jako první. Schválně jsem si sedl dozadu, abych si nemusel povídat, ale jak už to u českých řidičů, kteří vás vezou na letiště, bývá, zeptají se a zavedou hovor. I tentokrát nebyla výjimka. No, na letiště jsme dorazili kolem 4 ranní, dali kafe, odbavili se, v 5:40 už seděli všichni v letadle, proběhla instruktáž…a…nic.

Venku totiž byla mlha. A mlha hustá, že by se dala krájet. A jelikož pražské letiště opravuje hlavní ranvej, vedlejší není stavěná na slabou viditelnost, tak jsme stáli. A stále seděli v tom letadle. Po hodině nám KLM nabídli sendvič, po 2 hodinách nám nabídli pití a kapitán stále nevěděl, jak to bude. Bylo 8 hodin, dostávali jsme zprávu, že pražské letiště opět přerušilo odlety i přílety kvůli mlze…pražské letiště si evidentně nenastavilo na vedlejší ranveji “mlhovky” než začalo opravovat hlavní ranvej. Proč? Je překvapující, že lidé poslušně seděli a čekali i po uplynutí 3 hodin. Po 9:30, kdy mlha mírně opadla, jsme stále neletěli a v Amsterdamu už probíhal nástup do letadla do Limy. Vzlétli jsme v 10:10, po 4 hodinách v letadle na jednom místě. 

Během letu jsme dostávali informace o tom, kdo kam zmeškal let, komu byl přebookován a kdo si má zajít na přepážku. Více jak polovina lidí v Amsterdamu přestupovala! Jak poletíme my, jsme se dověděli těsně před přiletem, šoupli nás na let do Panama city a odtud do Limy. Trošku výzva byla, že jsme na zařízení měli hodinu a půl.

Nasadili jsme pekelné tempo, museli jsme přes imigrační a běželi na přepážku se online odbavit. Bohužel nám to nebralo pasy, aby nám to vytisklo boardig pass. Tak jsme museli jít na přepážku taky. Zbývalo 40 minut do odletu a paní na přepážce nechápala a zjišťovala, proč nám boarding pass nejde vytisknout. Nakonec se zjistilo, že je to tím, že začal nástup do letadla a že máme jít k bráně, kde nám passy vytisknou. Tam už lezli lidi do letadla. Museli jsme předběhnout a podařilo se. Do letadla jsme se dostali. Rovnou nám vytiskli i passy na cestu do Limy z Panamy. A stihl jsem i navléknout kompresní ponožky, takže jsem tam chvíli pobíhal bos. 

I přes šílené peripetie jsme nakonec vychytali docela dobrá místa. Já s Danem jsme měli místa v Economy comfort, takže prostor na nohy dobrý, Helena byla u východu, takže prostor na nohy luxusní. Ja seděl na 4, vlevo ode mne byla paní z Dánska, co měla rodinu vedle a dostávali lepší jídlo dřív. Inu, já zažil trapas, když jsem si objednal červené víno a samozřejmě, podařilo se mi jej shodit na tu paní. Naštěstí většina skončila na zemi a jen malá část na jejích stehnech. Ale byl to trapas, a to si vemte, že vedle ní máte sedět dalsich 8 hodin. Vzala to sportovně, ale musel jsem jí slíbit, že už si červené neobjednám. Vpravo ode mě seděli 2 Češi, manželé 65+, což byli typičtí burani. Bavili se jak v hospodě spolu a manžel svou ženu oslovoval “vole”. Takže jsem si vyslechl, že je vadná, vole…že vole by jedl a že by kouřil a vole padalo neustále. Romantika hadra. Helena měla mezi sebou řidiče nějakého týpka, co se rozhodl cestovat po Panamě a Mexiku a je v business a do Prahy se chystají s ním na podzim. Jasný drogový dealer. Dan měl lid asi jediný milé. Po 11 hodinách jsme přistáli v Panamě a vydali se hledat bránu do Limy. Potkali jsme taky Čechy, kteří letěli do Limy s námi a z toho páru (asi 55) se vyklubala laborantka z Uherského Hradiště! Zná i otce…svět je malý, opravdu. Tento pár ještě pomohl k tomu, že jsme našli správnou bránu. 

Když jsme přiletěli do Panamy, vydali jsme se asi 500 metrů k bráně, která hlásila Limu v náš čas. Těmto Moravákům nevytiskli boarding v Amsterdamu, takže poprosili, aby jim to vytiskli. Tam jsme se dověděli, že to popletli a brána správná je poblíž té, odkud jsme přiletěli. Takže jsme se vraceli těch 500 metrů zpátky!! Tam už jsme vyčkali na let a po 3 hodinách letu jsme úspěšně přistáli v Limě. A překvapivě přistála i naše zavazadla.

Jsme se totiž báli, že je nedostanem. Já byl tak nadšený, že jsem svou krosnu objímal jak znovu nalezené dítě. Pak jsme ještě měli peripetie s nalezením našeho taxíku. Taxikář nám totiž posílal hlasové zprávy ve španělštině, kterým jsme sotva rozuměli. Nakonec jsme ho nějakým způsobem nalezli. Pomohli nám k tomu znalosti italských číslovek. Tak jsme nalezli taxi u brány číslo 7. Taxikář se se mnou chtěl bavit, ale nešlo to. V Asii aspoň znají některá slova anglicky, tady vůbec. Takže primodoro peru, primodoro america…hostel…po 31 hodinách jsme se konečně ubytovali a ulehli ke spánku. Měli jsme do Peru dorazit v 15:25 jejich času, dorazili jsme v 1:30 jejich času. 

Plusem tohoto všeho bylo, že nemám jetlag. Vstávání ve 2:30, 18 hodin v letadle a 5 hodin na letišti jaksi úplně rozbilo nějaký systém, kdy jsem absolutně netušil kolik je hodin.