Únava se minimálně na mně začíná projevovat a už není odbouratelná bohužel ani vůlí. Jenže ještě zbývají dva dny a přece je neproležíme na bytě. Nejdřív bych ale chtěl uvést na pravou míru, jak je to s placením v Japonsku. Téměř nikde nešla použít karta a museli jsme platit hotovostí. V 80 % případů, ať už šlo o restaurace, vstupy či jiné náležitosti. Dokonce v hostelu jsem málem platil 75 tisíc jenů, ale zařídil jsem, aby mi to strhli z účtu, tolik bankovek jsme u sebe neměli ani všichni dohromady. Přitom na FB ve skupině mi lidi, co žijí v Japonsku, psali, že platba kartou není problém. Bohužel je. Zjistili jsme nakonec, že Japonci zřejmě neakceptují platby mezinárodní kartou kvůli velkým poplatkům, ale je to spíše naše domněnka. Takže kdo se chystá do Japonska, hotovost s sebou.
Předposlední den jsme vyrazili se podívat na 15 metrů vysokého Budhu do Kamakury. Bylo parno a paprsky hnusně pálily do očí, takže mžourání očí ještě více podporovalo únavu. Budha seděl velmi klidně na svém piadestalu a dokonce se dalo jít do nitra sochy, kde byl jak jinak než japonsky popsáno, jak sochu stavěly pomocí 3 vrstev, aby odolala zemětřesení. Kolem Kamakury byly i svatyně, ale ty nabízely zejména krásy japonské flóry bez sakur, takže na to jsme se vybodli a vyrazili na pláž. Písčitá pláž byla jedním slovem odporná. Kolem to páchlo rybinou, pár zdechlin jsme i viděli, všude hnus ze shnilých řas a do toho si tam hrálo pár rodin v písku. O kousek dál však na pláži stálo pár stanů, tak jsem se vydali podívat se, co se děje.
Jednalo se o soutěž v havajských tancích. Bylo tam podium, na němž děvčata tancovala, a další stánky s jídlem a oblečením. Tak jsme si sedli, že se podíváme. Jelikož jsme opět byli jediní mezinárodní diváci, všimla si nás i moderátorka, která na nás začala cosi říkat japonsky, tak jsme se jen přiblble usmívali. Podívali jsme se na představení pár dam, které byly rozdělené dle věku, a musím napsat, že Japonci neprojevují emoce. Tleskali pořád stejně a my si to užívali a chtěli jsme trochu více tleskat či volat bravo, ale v závislosti na klid kolem jsme to neudělali. Jen jednou, u pár dam kolem 30, které fakt pěkně tančili, jsme tleskali déle než ostatní.
Ten jsme trochu minuli a vlekli jsme se kolem pobřeží. Nakonec jsme narazili na festival Greenland, kde hrály kapely a opět se tam vyskytovalo plno lidí. Překvapilo nás, že i Japonci mají "czech style". Někteří nechtěli platit vstup, tak na jednu stage hleděli přes nízký plot. Originální. U přístavu Yokohama se nachází také čínská čtvrť, kde jsme se setkali jak s otravným lákáním do restaurací, kterých tam bylo plno, tak dokonce s mírným smlouváním, kdy nás jeden číšník tahal na neomezenou konzumaci jídla a piva a snížil dokonce cenu. Jídlo ale bylo divné, takže jsme nevyužili (neomezená konzumace piva byla k jídlu). Zřejmě jsme opravdu už totál unaveni, když ani to pivo nás nenadchlo. Nakonec jsme si dali v nějaké restauraci obyč jídlo, kde se překvapivě dalo platit kartou! (Číňani jsou o krok napřed).
Poslední den byl vyhlášen jako volný, ale polovinu dne jsme stejně nakonec měli stejný program. Naposledy jsme tak skončili v Tokiu, abychom si jej užili i z další stránky. Nejdříve jsme vyjeli na vysokou zmrzlinu, která se skládal z 8 kopečků, já si dal jen ze 4, hoši 8 a měla asi tak půl metru. Ve stejném obchoďálu jsme objevili nejlepší "kleště" (pekárnu) s čerstvým a chutným pečivem. Poté jsme se přemístili do kavárny se sovami. Japonci jsou typičtí netypickými kavárnami, zejména se zvířaty, takže tu máte kočky, sovy, tučňáky, ježky nebo také s arkádovými hrami, roboty apod. My zvolili sovy. Dáte si kafe a pak si jdete hladit na půl hodiny sovy. Byl to zvláštní zážitek, sovy byly krotké a hladit se nechaly, dokonce jsme je mohli držet na ruce. Vše stálo 1500 jenů. O sovy se ale starali dobře, nevypadaly špatně a sovy ani nebyly vystrašené či neudržované.
Největší zážitkem byla návštěva čtvrti Akahabara, kde se nachází jak obchody s elektronikou, tak manga shopy. Japonci dokonce mezi 10. a 18.hodinou uzavřou silnici, aby tam mohli chodit lidi a přecházet v klidu z jedné ulice do druhé. Nacházejí se zde i domy s hrami, kde člověk může hrát automaty s těmi posuvnými háky, nebo normální arkádové hry (dá-li se to tak ještě nazvat). Já s Mirkem (Luboš zvolil raději park) jsme dali souboj ve street fighteru (či na ten způsob) a dvakrát jsem Mirka zknockoutoval. Pak jsem hrál s počítačem a pařil až do 7.levelu, kde mou mečovou vílu zabila nějaká rudovlasá pipka. Mirek se mi ztratil, tak jsem procházel ulice sám. Prošel jsem si šílené obchody, viděl mnoho mnoho manga časopisů a dvd, zahrál si ještě pár her a automatů a poté, co došly drobné, jsem našel Mirka, setkali se s Lubošem a vydali se na poslední sushi. Trochu mě mrzelo, že jsem nevyužil více času na to paření, aspoň večer, když to máme hned u bytu. Ale asi bych moc utratil. Jenže ten zážitek se musí zažít. Jinak automaty s háky mají Japonci hodně vychytané a nepodařilo se mi vyhrát nic, i když mi to docela jde (znalí vědí). Poslední večeři jsme opět dali v sushi Uebo, kde jsem si dal do nosu zejména krevetky jako před 3 dny a pak už se odebrali jen na byt sbalit. Tedy úplně posledním zážitkem byla ta tolik propíraná křižovatka Shibuya. Minule jsme ji navštívili za deště, tentokrát v nedělní špičce a opravdu - ty davy když se spojí je zážitek. Ti lidi jdou, stejným tempem a nikdy se nesrazí. Tepali jak živý organismum.
Navštívit Japonsko byl můj sen a splnil se mi i s úroky. Za mě jedna z nejkrásnějších destinací, kam se musím vrátit, protože mnoho jsme toho nestihli. Ale já jsem spokojen i s tím "málem". Užil jsem si lidi, chrámy, města, jídlo, dopravu, přírodu i zábavu. A nejvíc mi bude chybět, a budete se možná divit, vlaková doprava. Ta je zde na tak skvělé úrovni, že se jí nevyrovná žádná na světě. Vlaky jsou čisté, spolehlivé, přesné, rychlé a dostanete se s nimi kamkoliv. Japonsko je ráj a já se sem vrátím a doufám, že brzo.
