Třetí den v Cuscu jsme vstávali před 6.ranní, abychom si užili snídani s výhledem. Ještě jsme netušili, že to bude naše poslední snídaně. V 7 ráno už na nás čekal domluvený taxikář, říkejme mu Luis, který nás vzal na první zastávku Ollantaytambo (Olla), což je místo, které sloužilo jako rezidenční palác hlavniho inckého generála, jehož jméno jsem zapomněl. Trosky pevnosti se nachází nahoře nad kopci a okolo jsou velké farmářské terasy. Tento generál porazil Španěle tím, že zatopil údolí a oni nemohli pevnost dobýt.
Farmy jsou kaskádovité a vlastně se neví, proč Inkové tyto kaskády dělali. Teorie však říká, že každá kaskáda má jinou teplotu a tudíž každá plodina může mít jiné podmínky. V pevnosti se též opět nachází sluneční palác, tedy jeho zbytky, kde je 6 120 tunových balvanů a opět nikdo neví, jak je sakra dostali nahoru přes celé údolí. Opět se tam nacházeli i tajemné zdi z dokonalých bloků. V jedné zdi byly díry a když jste do nich zvolali, ozvala se velká ozvěna! Myslím, že když se křičelo do všech děr, rozléhal se hlas široko daleko a svolávali se farmáři k rituálům. Dali jsme si taky první výšlap na kopec, kde jsme se kochali výhledy na celé údolí a kopce. Dole jsme i spatřili vlak do Macu Picchu. Poté jsme ještě prošli trošku městečko, které je nejstarším městem v jižní Americe. Existuje legenda, že pod Olle a Macu Picchu existují tunely v horách, které města propojují. Nejsou dochovány, ale lidé říkají, že tam jsou. Údajně sloužili pro úniky před okupací či přesouvání materiálu.
Poté jsme si dali drink a vyrazili serpentinami na Moray, což jsou visuté políčka, kde, jak už jsem psal, Inkové měli různé plodiny na různých úrovních. Políčka vypadala jako obrovské avokado a prošli jsme to kolem dokola. Popravdě, moc mě to nenadchlo.
Pokračovali jsme dál, na solné doly Maras, kde se těží růžová sůl jako jedno ze 4 míst na světě. Před tím jsme chtěli na jídlo a taxikář nám doporučil dobrou restauraci (chápej, provizní). Ta byla zavřena. V městečku Helena viděla burrito, tak jsme si řekli, že ho dáme. Burrito bylo název obchodu. Dobře, zašli jsme do žrádelny a chtěli jsme něco malého.
Paní řekla, že máme to, co na tabuli, ukázali jsme na polévku, tak ji škrtla. A pak všechna jílda, ktera jsme chtěli, proškrtala. Naproti byla další žrádelna, tak jsme šli vyzkoušet polévku tam. Zrovna jedna paní polévku dostávala, tušili jsme výhru. Když jsme chlapci řekli, že ji chceme, oznámil, že není. Nakonec jsme se teda rozhodli koupit sušenky, evidentně pro cizince není polévka. Vydali jsme se naplněny sušenkami na solné doly. Ty nás nadchly. Kolem “kádí” teče říčka a korýtka jsou korigovaná kameny, takže ii nahodí tam, kde je potřeba.
U obchůdků jsme dokoupili čokolády se solí a sůl takovou. A to díky místní dívce, která nám udělala ochutnávku v angličtině. Uměla to prodat.
Předposlední zastávkou byla návštěva textilerie, kde jsme dostali přednášku o tom, jak se zpracovávají vlákna z lamy. I jak získávají barvy na vlákna. Postup mi připomínal návštěvu Maroka. Černou barvu například v obou zemích je z popela, zelená barva je z listů kukuřice a třeba červená z broučků, co používají i jako rtěnku. Já se rozhodl vyzkoušet svetr z almaky a nakonec jsem si jej i koupil a také čepici vyrobenou z vlákna mláděte almaky, která je jemnější a taky dražší.
Dana a Helenu spíš nadchla malá lama, kterou si tam krmili. Helena se dokonce vyfotila s malou holčičkou. Zážitků bylo dostatek a ještě jsme zvládli kostel vyrobený z hlíny, který byl v rekonstrukci, protože se vnitřně už téměř rozpadal, stropy praskaly a drevo se boulilo, kresby bledly a některé sochy byly zakryté. I přesto z něj vyzařovala strašně pozitivní energie a říkali jsme si, že je to asi nejhezčí kostel, co jsme navštívili.
Za celý den jsme toho stihli dost a taxikář nás nakonec vyšel na 300 soles (cca 1800 korun).
Dan rozhodl i přes naše protesty za dobré služby cenu zaokrouhlit. Pán nás za to zavezl až k hotelu.
Dostali jsme chuť na burgera, na pořádné maso, když jsme na oběd měli jen sušenky. Inu, hamburger donesli studený a slibující omáčky přinesli až těsně po dojezeni. Popravdě, služby v Peru evropské urovně zatím nedosahují. V restauraci jsme potkali i bandu Čechů, kteří nám řekli, že jedou na motorkách po celém Peru, prý víc jak 2 tisíce kilometrů.
