Opět v Puerto Princesa, opět v našem hostelu, kde už nás znají a pokoj máme zase stejný. Zítra odlétáme na ostrov Cebu, kde bychom měli strávit společně s ostrovem Bohol asi 10 dní. Zatím se můžete pokochat fotkami z El Nida, jelikož internet fakčí.
Z Puerto Princesa jsme se vydali na sever Palawanu, do oblasti El Nido, kde se nachází spousta ostrovů a je sídlem mnoha ekosystémů, například 8 druhů lesů či fauna a flóra žijící pouze na tomto místě. Jeli jsme sem opět dodávkou, která nás odchytla přímo v tricyklu, kterým jsme jeli na nádraží. Řidič nám dal cenu 400 pesos (platí se 500 i více) a řekl nám, ať to neříkáme spolucestujícím (v oblasti levných cen se na nás může spolehnout). Cesta trvala asi 5 hodin a už při ní jsme se kochali krásnou krajinou kolem. Také dvakrát pršelo, dešťová sezona se začíná hlásit o slovo.
Krajina El Nida nás nadchla, město je přilepeno k majestátním horám a jeho centrum ústí do zálivu, odkud jde vidět na hornaté ostrovy. Samostatná vesnice El Nido nás však znechutila, stala se turistickou, kolem jsou jen hostely a cestovní kanceláře. Podařilo se nám najít i hrnco-žrádelny, ale poskrovnu. Samozřejmě vše je předražené, v jednom obchodě chtěli vodu za 50 pesos (stojí normálně 30). Podařilo se nám najít hostel za 600 pesos na noc, což v této turistické destinaci je přímo zázrak. Ovšem nefungovala v něm wifi, a tak jsme na další dvě noci našli jiný. Snažili jsme se zase srazit cenu na 600, ale Zebra udolala jen 700 a kafe zdarma. Wifi byla lepší, ale se signálem je problém v celé vesnici. Holt tolik hostelů jeden přijímač neutáhne. Vesnici jsme prošli během odpoledne a nezbývalo nic jiného než si objednat zase výlet, tentokrát k ostrovům. Možná si říkáte proč to nezkusit na vlastní pěst, ale opět byl zádrhel v lodi. Jsme jen 2 a na loď tentokrát byla potřeba 10 lidí. Privátní výlety stály 5 tisíc pesos! Rozhodli jsme se proto pro "skupinový" výlet.
Výlety tu nabízí každý třetí barák, jsou rozděleny na A až D a stojí 1200 až 1400 pesos/osoba. Nám se podařilo najít však agenturu, co to nabízela za 800. Plus se ještě musel zaplatit vládní poplatek 200 pesos za "environmental". Inu výlet obsahoval pronájem lodi, šnorchl, oběd, ručník a vodu. A se Zebrou jsme se nakonec shodli pozitivně na tom, že jsme udělali dobře, že jsme chlupa pustili. Byl to zážitek. Vybrali jsme si nakonec "Tour A".
První místo, které jsme navštívili, byla Malá laguna, do které jsme museli doplavat, nebo si půjčit kajak za 350 pesos. My a ještě 2 Poláci jsme se rozhodli pro plavání. Vzali jsme šnorchl a pozorovali přitom korály pod námi. Ty bohužel v důsledku turismu už odumírali, takže jsme toho moc neviděli, jen pár ryb okusovalo korálovité zbytky. Jedna z nich mě dokonce kousla do nohy! Laguna však byla nadherná, klidná, uzavřena mezi skalami. Druhým místem se stala Shimizu pláž, kde už se dalo pozorovat v moři mnohem více. A zážitek opět jak z National Geographics - při šnorchlování kolem mne plavaly ryby různých tvarů a barev, v korálech se skrývaly obří modré hvězdice, na nich se usídlily malé kytky a trochu jsem si připadal jak v akváriu. Nadešel čas oběda a posádka nám přímo na lodi ugrilovala vepřové, kuřecí, rybu, krevety + jako zákusek ovoce ve formě melounu a ananasu. Oběd se jim podařil na jedničku a jíst na pláži v obklopení moře a ostrovů...nemám komentáře. Po obědě jsme se vrhli do skryté laguny, kam se lezlo průrvou ve skále. Z ní se mi nechtělo, bohužel se tam však nenalézal žádný plácek na odpočinek. Tentokrát jsem neplaval a procházel se po pláži a hledal mušle. Jednu šeredu jsem našel, ale průvodce mi řekl, že ji nesmím brát, tak letěla přes palubu. Předposlední štace byla Velká laguna, před jejímž vstupem jsme mohli šnorchlovat. Zdejší záliv překonal všechny předešlé - korále ještě nebyly tolik poničeny a člověk si mohl užívat podmořského života. Ryby kolem mne ani neuplavávaly, některé ze zvědavosti připlavaly až ke mně a prohlížely si mne svýma tupýma očima. Ryb se tam nacházelo mnoho, malé, velké, tlusté, tenké, zářící všemi barvami. Poznal jsem jen jedinou - neonku. Kolem korálů to žilo. Bohužel kvůli turismu korály odumírají i zde a bůh ví, jak dlouho ještě vydrží. Na poslední zastávku si pro nás připravili obyčejnou pláž, kde se dalo posedět. Přihnal se déšť, takže jsme jej přečkali v dřevěném srubu a po hodině odjeli zpět do El Nida.
Na Filipínách jsme na mobilu začali sledovat pátou řadu Game of thrones. Vybrali jsme si však zemi, kde internet je pomalý jak ADSL za našich mladých let. Stahujeme přes torrenty. Jelikož internet v hostelu je tak akorát na čtení mailů, rozhodli jsme se stáhnout 8. díl od netu z drahé kavárny, kde jsme dříve získali heslo (obětoval jsem 70 pesos za kafe, ale tehdy netu byla potřebana k získání hesla ke stažení 7.dílu a koupi letenky na Cebu). Dovnitř jsme tentokrát nešli, dávat 58 pesos za 330 ml koly jsme pokládali za krádež. A tak jsme stáli asi hodinu a půl venku a tahali 8.díl. Za to čekání to ale stálo, kdo viděl, pak mi dá za pravdu, že se jednalo o jeden z nejlepších dílů ever.
El Nido opustíme zítra, další lokalita bude ostrov Cebu, kam letíme. Letíme z Puerto Princesa, takže nás čeká cesta zpět z El Nida dodávkou či busem. Bohužel nevýhoda Filipín a jejich ostrovů je ve špatném přemísťování mezi místy. Nejlepší je tak využít letadlo, které vyjde nejrychleji, časově nejvýhodněji a víceméně i za stejnou cenu, kdyby se spočetli veškeré přívozy a dodávky. Letenka do Cebu vyšla na 2300 pesos (1400 korun).
I přes ilegalitu jsme se mohli volně pohybovat po Puerto Princesa a protože probíhal víkend, rozhodli jsme se prozkoumat město a okolí. V hostelu jsme si taky mastňácky objednali výlet na Podzemní řeku, jeden ze sedmi přírodních divů světa, o čemž rozhodla anketa na internetu v letech 2009 až 2011. Podařilo se nám zkrouhnout cenu o 100 pesos a celkově výlet vyšel na 1400 pesos na osobu, zdá se to moc, ale na vlastní pěst to nevyjde o moc levněji. Dostali jsme milého průvodce Brandona po celou cestu, který se mě ptal, jestli můžeme vycházet ven, když sněží. Docela úsměvný dotaz. Taky mi prozradil, že letos je počasí úplně jiné, než normálně (to už tvrdil i Rasputin na základě větru). Podzemní řeka se nacházela v národním parku plného překrásných hor a dechberoucí džungle. Vše doplňovalo průzračné modré moře. Samotná Podzemní řeka je 8,5 km dlouhá, ale zpřístupněno je pouze 1,5 km. Posadili nás do loděk a vydali se do útrob hory. Cestou nás provázeli pištící netopýři a tiše kapající voda. Dostával jsem standhalitidu tím, jak jsme projížděli kolem stalaktitů různorodých tvarů. Nejhezčí zážitek nastal při dosažení nitra hory, kde strop se nacházel až 10 metrů nad námi. Taková zatopená skalní hala. Vše trvalo přinejmenším 40 minut a užíval jsem si každou chvíli. Skály ozařovalo jen světlo z lodě. Uvnitř skály se nacházelo hodně loděk, ale náš kormidelník byl docela pomalý a předjely nás, takže chvíli jsme se kochali i tichem (pokud převozník nemluvil) s němými stalaktity kolem.
Po tomto skvělém zážitku nám všem vyhládlo a čekal nás oběd. Znám tyhle výlety a tudíž jsem očekával malý oběd. Ovšem Filipínci se ještě mají co učit. Oběd byl ve formě bufetu, takže Rezek naklusal a jeho talíř se nakupil hromadou jídla. Samozřejmě jsem si šel i přidat. Výlet se vyplatil, tím že jsme dva, tak je nás málo na objednání celé lodě k jeskyni, která veze min.6 lidí, za 1200 pesos. Tudíž 200 pesos loď, 800 pesos cesta, 150 pesos oběd tohoto kalibru. Přeplatili jsme 250 pesos (140 korun). Zážitek k nezaplacení.
Puerto Princesa je prý znám jako nejkrásnější přístav v JV Asii. I my se přesvědčili, že město má něco do sebe. Není špinavé, lidé jsou příjemní (dokonce i řidiči tricyklů) a člověk se zde cítí dobře. Objevili jsme kousek od hostelu žrádelny ve formě hrnců na ulici, jejichž obsah nabízel pestrobarevnou škálu jídel, od masa po zeleninu. Hodně lidí říká, že filipínská kuchyně není dobrá, nicméně jídlo chutnalo skvěle a jen za 30 pesos (25 pesos zelenina). My si dávali vždycky 2 porce, jedna je malá + rýže. K tomu vymačkaný džus z manga či ananasu, třetinka za 10 pesos! Na jídle se v Asii nešetří. Našli jsme i pekárnu plnou levného pečiva na snídani. Město jsme obešli křížem krážem, poseděli u modré katedrály, prošli promenádu u přístavu, proběhli veřejným trhem plný surovin. Puerto Princesa je krásné místo, ale je na čase jít dál.
V pondělí ráno, než jsme se dostali z postele k ranní kávě, už psali z ambasády, zda už máme potřebné razítko v pase. Ambasáda volala na orgány v Balabac, kde měli potřebné dokumenty od Rasputina (ten jim je dodal 1.6., když si ho vyhmátla stráž na ulici v Balabac). Vydali jsme se tedy na imigrační, kde už čekal oficír a usmíval se jak milius. Ještě než nám dal razítko, volala znovu ambasáda, zda už je všechno vyřešeno. Posléze jsme dostali konečně razítko vstupu do pasu a dědkova kletba byla zrušena. Smůla je, že máme viza jen do 1.7. (včetně) a plánem bylo doletět do Singapuru až 4.7. Štěstí však je, že jsme vypadli, kdybychom nedejbože čekali na správný vítr a přijeli třeba 8.7., ztratili bychom celý týden, protože vstup se počítal od vstupu na Balabac.
Razítko v pase jsme oslavili mastnou večeří - krokodýlím sisigem a vepřovým barbecue v Tiki baru, který nám poradil voják na Balabac. Musím napsat, že jídlo bylo výborné a nejen maso, ale také rýže a salát. Na chuť nám jen nepřišlo pivo. Takže na dobré pivo si budeme ještě počkat. Do jídla nám hrála živá kapela se spoře oděnými zpěvačkami a jejich zpěv oslovil snad jen zájezd turistů z Tajwanu.
Filipíny jsou krásná země a Palawan je dle mnohých nejkrásnějším ostrovem ze 7 tisíc ostrovů, které Filipíny mají. A pověsti nejsou daleko od pravdy, naopak. Krajina kolem okouzluje svými zářivými barvami, zejména několika odstíny zelené od stromů přes louky po rýžová pole. Moře je průzračné a společně s krajinou vytváří ráj na zemi. Do krajiny zasahují jen chudá stavení z bambusu a palmových listů, které vypadají jakoby do ní patřily odjakživa. Myslel jsem, že Borneo nemůže nic překonat, ale Filipíny to dokázaly (ovšem ne ve všem).
P.S. Pro představu - 1 peso je cca 0,5 koruny
Opustili jsme opilého Rasputina na cestě a jako první se vydali k námořníkům, kam jsme se rozhodli nechat věci, protože jsme s nimi nechtěli chodit po celém Balabacu. Už nás zase tlačily na zádech, ovšem po extempore s Rasputinem to byl příjemný pocit, být zase v pohybu, hnout se dál. Námořníci nám ochotně věci pohlídali a my šli zařídit vše potřebné k tomu, abychom mohli odjet v 6 ráno ferry (pro neznalé přívoz) do Rio Tube nacházejícím se na jihu Palawanu. První jsem vyměnil 50 usd a dostal 2000 pesos (kurz 40 php/usd není moc dobrý, normální je cca 44), ale nedalo se svítit, peníze jsme potřebovali. Poté jsme navštívili policii, kde byly samé policajtky, ale místo toho, aby nám poskytly informace, tak si nás fotily pro webové stránky, že i Balabac je zde pro turisty. Zde a i na pobřežní stráži nám oznámili, že nepotřebujeme žádné dokumenty a můžeme směle do Porta Princesa, kde se ohlasíme na imigračním a dostaneme razítko. Splněno, pak už jen nakoupit jídlo na zítřek (banány za 40 pesos, sušenky, pečivo) a jít někam přespat. Místní nám poradili, že je dobré dojít alespoň 2 hodiny před odjezdem, že místa na ferry jsou brzy obsazena.
Vyzvedli jsme krosny u námořníků, Rasputin už neseděl s pivem u člunu, zřejmě už klopil pivo ve vesnici. Jeden z námořníků nám poradil, abychom nechodili spát k majáku, co jsme chtěli, kvůli hadům, ale můžeme na pláž, kde jsou opuštěné dřevěné budky. Ty jsme našli a zabivakovali jsme. Mně se tam líbilo, ale Zebra byla nesvá a spíš chtěla k majáku. Než jsme se zvedli, přijel na kole námořník, že velitel nám dává pokoj na základně. Neodmítli jsme. Dostali jsme "pokoj" pro námořníky - 4 palandy, stůl a židle. I sprcha byla vojenská u záchodu. Nám to ale stačilo - po 20 dnech konečně normální sprcha a hlavně střecha nad hlavou! Už jsme se nemuseli schovávat před deštěm. Ještě před spaním jsme pokecali u piva s námořníky na hlídce a pak šli spát. Noc však byla hrozná, budilo nás chrápání od vedle a strašné vedro,větrák totiž vypnul, jelikož vypla elektřina o půlnoci v celém Balabacu. Ve 4 už jsme naklusali k odvozu a k ferry nás dovezla noční hlídka. Zapsali jsme se, vyčkali nástupu a v 6 ráno vypluli pryč z Balabac. Míjeli jsme loď Olzu, kde jsme si všimli pokuřujícího Rasputina. Mám pocit, že nás též zahlédl, ale kdo ví.
Cesta do Rio Tube byla strašná, ale trvala jen necelé 4 hodiny, bylo nám řečeno, že trvá i 6 hodin. V Rio Tube jsme se dostali čtyřkolkou na terminál a objednali shuttle bus (dodávka) do PP. Tam jsme přijeli po 15.hodině. A přivítalo nás nádraží ala Barma style. Hromada naháněčů, ovšem jeden z nich nám radil co a jak - kolik stojí hostely, jak je to s výlety do podzemní řeky apod. To jsem nezažil, ale bohužel jsme ho odkopli, Zebře se nezdál (zřejmě kvůli jeho chrupu). Chytli jsme dalšího a za 100 pesos (usmlouváno ze 150 s tím, že my víme, že je to méně) a vyjeli na imigrační získat to razítko do pasu, ať nechodíme po Filipínách ilegálně. Imigrační zavíralo v 17.hodin, dorazili jsme 30 minut před zavírací dobou. Mysleli jsme, že to bude formalita, bohužel.
Zebra, jejíž angličtina je přece jen lepší po cestování na Novém Zélandu, vysvětlila ve dveřích, že jsme přijeli na lodi a ferry pak do PP a chceme se ohlásit. Paní vykřikla, že odbavit nás může jen kapitán lodi. V té chvíli se v mé hlavě ozvalo "A je zle". A bylo. Přišel za námi úředník a řekl nám, jaké dokumenty potřebuje od lodi a že my se nemůžeme jen tak odbavit, pokud jsme přijeli lodí a jak to, že nemáme žádné dokumenty. Vysvětlili jsme mu, že na Balabacu nám řekli, že stačí jen dojít do PP, na to on pověděl,že tam mají pobočku (nemají). Pak přišel nějaký oficír a vysvětlil nám, že potřebuje dokumenty, jinak nás neodbaví, načež odešel. Úředník byl celkem rozumný, nebyl přísný a naštěstí nám dal čas na to, ať získáme dokumenty a sepsal nám jaké. My sklesle jen sledovali, jak se plní A4 nápisy, co máme dělat. Snažili jsme se mu také říct, ať zavolá velitelovi námořníků do Balabac, že nás zná. Úředník tak připsal, že potřebujeme jeho svědectví. Omg. Dokumenty máme sehnat do pondělí, na čež Zebra reagovala, že je víkend a asi to nestihneme. Hrozí nám tak situace, že budeme muset tam, odkud jsme přijeli. Ovšem do Kudat se dostaneme jen letadlem, což ovšem bez razítka v pase nejde. Úředník nás nakonec propustil a naštěstí nás nezadrželi. Aspoň pochopil, že opravdu nejsme uprchlíci.
Z imigračního jsme šli úplně vyšťaveni. Nedostatek spánku, dlouhá cesta, vedro, hlad a imigrační. Museli jsme však najít ještě kam složit hlavu. Našel jsem pár hostelů, z nichž jeden byl poblíž. Vzali jsme čtyřkolku za 20 pesos (poradila nám místní) a vyrazili. Hostel měl plno, takže řidič nám doporučoval další, levný. Neměl jsem sílu odporovat, tak se vyjelo. Bylo to kousek od hlavní ulice a pokoj vyšel na 900 pesos (cca 500 korun). Čekal jsem mnohem více, a tak jsme to se Zebrou vzali. Večer jsme dali pivo Red horse (7 % alkoholu, jeden litr za 85 pesos), protože to chtělo spláchnout.
V sobotu jsme se také snažili napsat velitelovi z Balabacu, ale mobil hlásil neustále chybu, Rasputin používá filipínské číslo, které nám nedal. Takže jsme zavolali na ambasádu. Tam nám řekli, že se na to v pondělí podívají a mělo by to dopadnout dobře s tím, že asi zaplatíme pokutu. Snad ne moc mastnou. Inu, víkend nám umožnil 2 dny cesty. V hostelu zůstáváme ještě 2 noci, máme jiný pokoj za 600 pesos (usmlouváno ze 700) a dali jsme na neděli výlet na Podzemní řeku, jeden z 10 přírodních divů světa. Když už nám hrozí deportace, tak aspoň využít všechny volné dny.
Po adrenalinové plavbě zpět na Balabac jsme dva dny strávili docela poklidně, avšak naše mysl už pomalu nezvládá Rasputina a tuto dlouhou plavbu. Vyvrcholení nahromaděného vzteku se dostavilo.
Den 10: Bylo důležité nalézt mechanika, který by opravil nefunkční motor. Vzali jsme Rasputina k pobočce námořnictva, kterou jsme objevili při túře minule. Tam se nás ujal velitel a slíbil pomoc mechanika, bohužel až další den, protože se mechanik nacházel mimo Balabac. Velitel nám vyprávěl, jak vede security pro VIP a snaží se vychovat pravé bodyguardy plus dělá kurzy pro bohaté lidi, jak se chovat v případě únosu. Jih Filipín je totiž okupován teroristy a filipínská vláda nemá nad ostrovy Mindanao a města na něm velkou kontrolu. Po návštěvě jsme opustili Rasputina a zevlili několik úmorných hodin u rozpadlého majáku. V šest byl sraz s Rasputinem u člunu, nicméně odliv byl kvůli úplňku tak prudký, že jsme museli všichni 3 čekat aspoň 2,5 hodiny, než se zvedne voda. Toto čekání bylo vykoupeno očistcem v podobě Rasputinově tlachání o hovnech. Ty kecy, co z něj šly, byly zkouškou naší trpělivosti. Zkritizoval Čechy, že nemají hrdost, ženy jsou podřadné, má telepatické schopnosti se ženou, my nemáme žádný ideál, obdivoval prdel Balabac a že tu chce už zůstat, poněvadž zde cítí pozitivní spirity. Jediné, co jsme mu dali za pravdu bylo, když řekl, ať napíšeme jaký je to ču**k. Stalo se. Rasputin také řekl, že pokud bude vát severovýchodní vítr, plujeme zpět do Kudat. Na to jsme 3krát řekli, že zpět nejedeme, on by tam klidně plul. Už jsme strávili s dědkem hodně času, abychom jeli zpět. A z Balabac jede ferry do Rio Tube, odkud pak po silnici do Porta Princessa. Dohodli jsme se pak se Zebrou, že pokud nevyplujeme pozítří, bereme ferry a plujeme do PP sami. Čas už fakt běží proti nám.
Den 11: Mechanik od námořnictva dorazil kolem osmé ranní a nastartoval motor. Rasputin ho vyděsil při uvítání, když na něj mluvil v otrhaných slipech (ty snašíme se Zebrou těžce). Mechanik Harry nás překvapil tím, že má kamarády Jakuba a Borise ze Slovenska. Po jeho odchodu jsme opět zevlili. Nuda se na mně začíná projevovat v příšerné únavě. Mrdá nám v hlavě no. K večeru jsme zase vyrazili do nudné vesnice, Rasputin šel koupit baterky, protože své má odvařeny. Brzo na to myslel. Zebra chtěla směnit australské dolary, abychom měli nějaké peníze, ale nechtěli je. Jen US, za něj nám potutelně dávali 40 pesos, což se nám zdá málo. Ferry do Rio Tube (jih Palawanu) stojí 350 pesos, odtamtud share taxi za dalších 350 do PP. Stále jsme se rozhodovali, ale naše rozhodnutí se změnilo večer.
Kolem páté jsme zašli k namornikům na pokec, těsně před tím dědek řekl, že bude potřeba koupit nové baterky a do PP se dostanem až tak za 4 dny. Řekl jsem mu, že s tímto nesouhlasíme a strhla se hádka. Vše, co jsme v sobě drželi, šlo ven. Nejhorší bylo, že se vše dělo za přítomnosti velitele námořnictva. Dědek na nás řval, že jsme somráci a nezodpovědní smradi a bereme plavbu jen jako hru. Dle něj jsme byli neschopní a neměl nás vůbec brát. Na to jsme kontrovali, jak jsme se dřeli a v něm jsme se též zklamali. Neřvali jsme tak jak on, protože byl zase opilý. Vyvrcholilo to tím, že nás 4krát vyhnal z lodi, z čehož jednou velmi drsně tak, že jsem na něj zařval, ať na nás neřve. Museli jsme se velitelovi omlouvat, bylo to trapné.
Jinak velitel byl velmi milý člověk, nabídl nám, že se postará o naši bezpečnost na Balabac a pokud pojedeme ferry, pak v Rio Tube nám poskytne odpovědného člověka, který nám poradí jak do PP. Velitel měl 2 rodiny, ale jeho hlavní manželkou je jeho práce. Pozval nás i na jídlo a po neustálých Rasputinových výlevech nás začal chápat. Vysvětlili jsme nu situaci s jeho pitím a že už to opravdu nezvládáme. Pak jsme vypadli, neb Rasputin už nemohl ani chodit. Dostali jsme se na loď a Rasputin pak celou noc zpíval české songy a my nemohli spát. Ovšem rozhodnutí padlo, jedeme ferry.
Den 12: Rasputin byl ožralý už od rána a furt mrmlal, že vane špatný vítr a můžeme vyplout po koupi baterek jen do Kudat. Zebra mu s klidem oznámila, že jsme se rozhodli vzít ferry a jet pryč od něj a on může jet s námořníky. Souhlasil. Po půl hodině jeho zpitý mozek zapomněl, co jsme dohodli, a začal zase s Kudatem a že to do PP nezvládneme. Ať to zvažíme a večer mu řekneme. Už jsme balili věci a museli jsme mu ještě 2krát říkat, že je rozhodnuto. Vybíjel si na nás ještě poslední kousky hněvu při cestě člunem na břeh , ať nic nezapomeneme, že už nás na loď nevezme. Nevadilo. Ve 14:30 jsme podali Rasputinovi, který s flaškou piva klesl na břehu na zem, ruku a popřáli mu hodně štěstí. Naše cesty se tak po 22 dnech rozdělili. Nelituji nakonec, že jsem do toho šel, taková zkušenost je k nezaplacení. Rasputin je v podstatě hodný člověk, jeho mozek však ovládl mocný Démon - alkohol. Bohužel jsme jej museli jemu nechat napospas, jelikož strhával i nás.
Konec
Po šesti dnech vesměs strávených jen na lodi jsme se konečně dostali do civilizace. A ostuda na sebe nenechala dlouho čekat.
Den 7: Ráno jsme zvlhli rosou, není to moc příjemného, ale pořád lepší než zmoknout. Vyrazili jsme k hlavní osadě Balabac, kde je civilizace. Cestou jsme napnuli plachty, ač vítr vál hodně chcípácky, jeli jsme necelé 2 uzle za hodinu, což je cca 3 km/hod. Naštěstí osada se nacházela blízko a pomalou cestu jsme si užívali výhled na Balabac po naší pravé straně. Do zátoky, kde se osada ala "hlavní město" nachází, jsme dorazili kolem 15.hodiny. Než jsme vyšli na břeh, stihl nás Rasputin zkritizovat za jídlo, že jsme koupili málo zásob a moc jím! (viz 1.část) V tuto chvíli moje ponorka přerostla v odpor. Vesnice Balabac nás přivítala zírajícími lidmi a mnoha obchody, co barák, to obchod. Opět jsme se ocitli v Barmě, rozpadající se chýše na kůlech na vodě, zvědaví a chudí lidé...Rasputin se snažil vermomocí nalézt směnárnu, aby věděl, kolik můžu dostat za 50 ringit, o kterých jsem mu řekl, že mi zbylo. Samozřejmě jsme mu zatajili, že máme australské i americké dolary. Bychom pak museli ten diesel koupit za naše. Nakonec směna proběhla s jedním místním, který mi za to dal 588 pesos (1 ringit = 11 pesos), ne nejlepší kurz, ale ne nejhorší. Domluvil se s ním i diesel a ten koupí dědek za své, protože 1 litr stojí 40 pesos. My si za směněné peníze koupili propriety na dochucení rýže a kafe. Večer jsme ještě kecali, protože slunce zapadá po půl sedmé a my obvykle chodili spát kolem osmé, pak ale vstáváme ve 4 a nemůžeme usnout. Zabalili jsme to po deváté za zvuků nedalekého karaoke.
Den 8: Domluva byla taková, že pokud bude vát příznivý vítr, jede se dál. Bohužel Aiolos nám nebyl nakloněn a bylo skoro bezvětří. Musel se jít tedy koupit tolik propíraný diesel. Dědek koupil 40 litrů do barelů a protože bylo místo příliš vzdálené od lodě, se Zebrou jsme je naložili na člun a pak pádlovali asi 1,5 km k lodi. Já nezvyklý na takovou námahu jsem zase cítil bolest v rukou, ale nakonec jsem díky meditačnímu procesu uklidnil mysl a bolest zmizela. Jo, klášter mi docela chybí :).
Dědek zůstal na břehu a my si na lodi udělali vajíčka a brambory, které jsme skryli před několika dny. Dobře jsme udělali, protože jsme se chtěli dojíst v nějaké žrádelně, ale v celém Balabacu žádná nebyla. Spokojili jsme se s pečivem od místních za pozorování malých dětí. Pak jsme zabíjeli čas procházkou kolem dědiny. Nicméně moc k vidění toho nebylo, zde fakt chcípl pes.
V šest hodin večer jsme měli sraz u člunu a Rasputin přišel tentokrát řádně navalen. Šel klikatě a svah ke člunu sjel na zadku. Místní kolem jen šokováni sledovali tuto postavičku. My se Zebrou stáli opodál a čekali, až sleze. Pak ulehnul a museli jsme jej budit. Na člun se jakž takž dostal, párkrát se sesunul do vody. Obával jsem se, že ho budem muset vytáhnout na loď, ale naštěstí se tak nestalo. Na lodi jsme pak prežili jak jeho monolog, tak jeho samomluvu. Zbývají 2 až 3 dny.
Den 9: Tento den byl hodně dlouhý a začal už v 5 ráno. Vzbudil nás déšť, takže jsme se z paluby šli schovat a čekali, až přejde. Najednou se ze zádě ozval plouživý zvuk, pády krámů a vyvalil se naprosto ožralý Rasputin a mrmlal, ať držíme kurz 80 stupňů. Viděli jsme Démona alkoholu v plné síle. Poslali jsme ho spát, že je noc. Očekávali jsme, že se nevypluje. Omyl, vypluli jsme v půl desáté, Rasputin se z toho vyspal.
Jeli jsme na motor, takže loď jela docela rychle, počasí nám přálo, dul bohužel východní vítr přímo proti nám, ale zvládali jsme 4 uzle i díky dobrým proudům. Po 16 mílích motor zaburácel a vypadl. Konec. Rasputin napnul plachty a zavelel otočit směr zpět na Balabac. Štěstí že vál dobrý vítr, udržovali jsme kurz a jeli necelé 3 uzle. Já ze začátku zesmutněl, protože cíl se zase vzdálil, ale nakonec jsem se uklidnil. Rasputin se bál, že vítr nevydrží, ale my se Zebrou věřili. A on vydržel a drží stále. Do cíle jsme dopluli těsně po setmění. Měli jsme obrovské štěstí, že byl vítr. Bez něj nevím, co bychom dělali. Z otevřeného moře jde docela hrůza.
Pokračování příště....
Dodatek ze života na lodi: Nebyl bych to já, kdybych nenapsal o zachodových příhodách a ani teď neudělám výjimku. Na malou se chodí přes zábradlí, čůrání probíhá na závětrné straně. Velká potřeba se provádí na kýblu. To jsme se Zebrou však zamítli, považovali jsme to za nejvyšší level v ciganském způsobu života a hlavně bez soukromí. Světe div se, má střeva vydržela po 3 dny. Bohužel 4.den už to nešlo a došlo i na kýbl. Rasputin a Zebra seděli v kokpitu a já si hověl na přídi na kýblu. Bylo to hrozné, zlaté soukromí mezi 4 zdmi. Zebra to vydržela až na ostrov. Ovšem poslední level pokořen, nadlevel je snad jen praní v zachodové míse.
Vypluli jsme konečně v neděli 24. května po 10 dnech. Málem bych napsal, jak jsme nevypluli, protože kapitán Rasputin se večer před vyplutím opil a druhý den měl potřebu se vykecávat, když přijel na "návštěvu" Australan Glen. Naštěstí jsme však odjistili lana, vytáhli kotvu, nastartovali motor a konečně vyjeli.
Den 1: Cesta ubíhala dlouho, Rasputin nás rovnou dal ke kormidlu, takže udržet kurz byl docela záhul na první zátah, ale dařilo se. Kormidlování potřebuje plné soustředění, je to sice trochu nuda a člověk u toho usíná, ale jakmile mu jede loď mimo, o zábavu je postaráno. S kormidlováním jsme se se Zebrou střídali a zkoušeli jsme to za motoru i plachet. Jeli jsme proti větru, ale i tak se loď sunula rychle kupředu ku ostrovu Balabang patřící ještě Malajsii. Bohužel jsme vypluli příliš pozdě (kvůli dědkovi), a tak jsme museli jet chvíli v noci. U kormidla jsem začal zmatkovat a musela mě vystřídat Zebra, která má lepší koncentraci. Zakotvili jsme těsně před Balabangem kvůli mělkým vodám. Vzdáleni kilometr od ostrova.
Den 2: Rasputin měl kocovinu a řekl, že nemůže v tomto stavu plachtit. Dle něj byl nemocen, ale den předem vypil asi 4 piva a vykouřil krabičku cigaret. Takže z prohlídky ostrova nic nebylo. Seděli jsme na lodi zatímco Rasputin buď spal nebo kouřil.
Den 3: Ráno jsme popojeli asi 2 km s tím, že jedeme na lepší kotviště. Opět to však zhatila mělká voda, takže se hodila kotva, Rasputin řekl, že už je 12 hodin a už se nikam nepluje. My jsme se nepodívali na hodiny, bylo přitom 9! Opět jsme strávili den na lodi nicneděláním, poněvadž na člunu se kvůli proudům na ostrov jet nedalo. Odpoledne se prohnala přeháňka, takže jsme dali na palubě sprchu, Rasputin chytal vodu a Zebra si ještě střihla na palubě za deště jógu. Deštík byl příjemný a za hodinku už nás sušilo slunce. Ono kotvili jsme na místě mezi Balabangem a ještě ostrovem Bangi. Kolem nich procházela v noci fronta bouřek, takže v noci jsem se probudil a na palubě sledoval všude kolem řádící bouře a my byli přímo uprostřed. Pro mě nepopsatelný zážitek - strach a fascinace v jednom.
Den 4: Ráno jsme vstali brzo a popojeli další cca 3 km. Opět jsme se nedostali moc blízko ke břehu, ale tentokrát už za příhodných podmínek jsme mohli dát člun. Stihl nás déšť a podmínky se zhoršily, takže jsme museli vyčkat rána. Třetí den jsme tak zase strávili na palubě. To už jsem byl psychicky i fyzicky vyčerpán. Takhle jsme si plavbu nepředstavoval. Proč nemůžeme plout celý den a najít jiné místo? Rasputin je totiž lenoch a nechce se mu. Plusem jen bylo, že se za námi vydali "mořští cigáni" z ostrova Bangi prodávat nám ryby. Další National geographics, tentokrát ze života lidí. Tito lidi zde žijí od nepaměti, pendlují denně na moři v malých barkách a loví ryby. Ty pak prodávají v Kudatu nebo na filipínském ostrově Balabac. Rasputin si od jedněch koupil rybu a samozřejmě tím přivolal další, takže jsme museli odhánět smutně asi 4 lodě.
Den 5: Dnes jsme se vydali na člunu na ostrov. Měl jsem strach, abychom to zvládli a člun by proudy neodnesly na širé moře, ale vítr i proud byly klidní, takže pádlování vyšlo. Ostrov nás překvapil haldy odpadků a opuštěností. Narazili jsme na odpočinkový tábor sea gipsies, prozkoumali jsme několik km pláže, ale žádnou stezku na opuštěnou pevnost, o které jsme tolik slyšeli, jsme nenašli. Pevnost též nikde, tipuji, že ji domorodci rozebrali. Našli jsme ale obrovské mušle, které jsme si vsak s sebou nevzali, jelikož by neprošly asi celní kontrolou. Zpět na loď nás při pádlování trochu zlobil proud, ale dalo se.
Den 6: Kapitán za nás rozhodl, že plujeme na Filipíny, ač nám tvrdil, že bude ještě debata dle toho, jak se cítíme. Chtěl jsem se vrátit, protože jsem nechtěl riskovat cestu s tímto neschopným dementem. Dědek však řekl, že do cíle se dostaneme během 4 dnů, což jsem se rozhodl akceptovat. A tak se vyrazilo směr sever. Úžina mezi malajským Balabangem a filipínským Balabacem je přezdívána jako neklidná a bouřná. My ji museli projet na diesel, protože bylo bezvětří a voda jak olej. Opět jsme kormidlovali a byl to větší voser než poprvé. Sedět na prdeli a 3 hodiny čumět na kormidlo a udržovat směr je hotová nuda. Avšak musím se pochválit, protože se mi dařilo kurz držet celou dobu, co jsem byl za kormidlem, aniž bych s ním moc hnul. Zakotvili jsme u rybářské vesničky v zátoce olejových palem.
Dodatek ze života na lodi: Čtvrtý den nám dědek oznámil, že dochází jídlo. Jistě, protože nám řekl, aby jsme koupili jídlo jen sobě. Tak jsme učinili a on samozřejmě vyjídal naše zásoby, protože o jídle se prostě dělíme. O tom, že dochází jídlo nám řekl, kdy už vyžral celou ovesnou kaši a naše vajíčka. Snědl jich 17 ze 30 a pak nám tvrdil, že jich bylo jen 7. Když mu říkám, že na lodi je ještě 5 kg rýže, což by mohlo vydržet při 250g denně na osobu 6,5 dne, kontruje tím, že neumí rýži vařit! Narazili jsme tak na jádro pudla, chlapeček by rád vajíčka, oves, zeleninku apod. Pak nám ještě řekne po 6 dnech, že jsme měli koupit 3krát více zásob! On prý moc nejí (tajně večeří v době, kdy my spíme), ale bojí se o nás (my na té rýži s cibulí vydržíme). Dědek chce prostě, abychom mu nakoupili výběrové potraviny, aby nemusel jíst suchou rýži, a pak mu ještě uvařili vybrané pokrmy. Zmrd.
Pokračování příště.
