Noc ve stanu nebyla vůbec chladná, deky a náš dech to vyhřály. Jen během noci jsem se párkrát probudil a musel jsem se dodýchat, Dan se dokonce jednou probudil, že dýchat nemohl. Spát ve 4200 není jen tak. Ráno padla mlha a sněhová hora, která na nás měla dohlížet při cestě na vrchol Salkantay pass, zmizela.
Psychicky jsem se na to připravoval a byl jsem nervózní, že to neujdu. Když jsem si vzpomněl, jak jsem den před tím trpěl do 4200 m.n.m., tak teď šlo o vyšší výšku. Po snídani, která opět mile překvapila, jsme dostali mandarinku a sušenky na cestu a vyrazilo se na vrchol hory. A já našel styl, jaký mně vyhovoval, šlo u toho dýchat a skoro jsem se nenamáhal. Jenže to byl zombie styl, nahoru jsem šel opravdu extrémně pomalu. Tipl bych tak 0,2 metry za sekundu. Můj mozek byl zmatený, protože já chtěl jít rychleji, já s ním ale hrál hru, kdy jsem silou vůle tuto pomalou chůzi udržoval. Soustředil jsem se tak na zombie styl a tím mi přišlo, že nevykládám žádnou energii a tudíž se mi i lépe dýchalo. Tenhle styl způsobil, že jsem byl úplně poslední a neustále mě někdo předbíhal. Ale zase jsem šel pravidelně. Opět jak řekl náš průvodce Roberto, this is not competition. Jeden týpek, který mě přebíhal pravidelně, šel rychleji, pak si sedl a pak zase šel.
Naprosto nejdebilnější styl. Má pomalá chůze způsobila, že když jsem došel odpočívající skupinu, ta se zvedla, aniž bych si já odpočinul. Říkal jsem si, že je mi to jedno, ať nestihnu oběd, ale já tu horu prostě vyjdu. Výšlap byl fakt dlouhý a bohužel kvůli mlze nebyl žádný výhled, naštěstí ale bylo teplo a nepršelo. Cesta dospěla do hezkého kamenitého údolí, kde nám druhý průvodce Jesus řekl, že už je to kousek. V tom momentu jsem si říkal, že to není možné, že se přece má jít ještě tak 2 hodiny! Zombie styl způsobil, že mi mozek vypnul. Byli jsme ve 4480 metrech. Vyšková nemoc nepůsobila a já ji nehodlal podpořit zrychlením. A poslední výšlap už byl fakt kousek. A když jsem dorazil, nebyl jsem zadýchaný, nebolely mě nohy, přišlo mi jako bych nešel sotva nic.
Přitom jsem ušel 3 km s převýšením 400 metrů na 4600 m.n.m. Bohužel na vrcholu byla mlha, takže nebylo vidět nic. Přesto jsme byli šťastní, že jsme to dali a vyfotili se u tabule, která hlásila 4650 m.n.m. Nosiči nám dali čaj z koky a nebyl čas na dlouhý odpočinek a šlo se dolů.
Následovalo asi 15 km sestupu z 4650 na 2900. Další brutál. První část sestupu byla z hory dolů, v mlze, mezi kameny a někdy jste museli uhýbat koníkům, kteří nám nosili věci. Bylo mi jich líto, prý takto chodí tam a zpět dokud nepojdou. Koníci jdou v kuse a kolikrát jim fakt musíte rychle uhnout, protože už se mi stalo, že do mě žduchly. A mezi těmi skalisky to bylo kolikrát o hubu, nejen s koňmi. Cestičkou totiž protékal potůček.
Párkrát jsem se ocitl mezi skalisky sám a v mlze to vypadalo děsivě. Člověk sestupuje a najednou se před ním z mlhy vyvalí balvan jako kráva, dokonce i kosti tam ležely. Čím více jsme šli dolů, tím více mlha ustupovala, teplota stoupala a krajina se měnila. Najednou se krajina rozprostřela a já si připadal mezi zelenými kopci jak na Islandu. Oběd byl pod horou. Museli jsme čekat na jednoho Taiwance, který prostě neviděl cestu, tak se zastavil a čekal. Nenapadlo ho jít s davem lidí, prostě neviděl nikoho z naší skupiny. On v podstatě byl celý mimo, i já se svou zombie chůzí jsem ho předběhl a to si dokonce objednal 5 dní. Po obědě jsme vyrazili opět na další sestup. Průvodci říkali, že pujdeme dolů 4 hodiny!!! Já tomu nechtěl věřit, přišlo mi to strašně dlouho. A dlouho se to fakt šlo. Helena se odpojila, já s Danem kecali a odpočívali, až jsme skončili daleko za skupinou. Nicméně heslo “this is not competition” jsem ctil. Cesta dolů byla jak kamenitá, tak hliněná, ale hlavně opravdu nekonečná. Moje kolena držela, tímto chci poděkovat svému trenérovi Adamovi, že se mnou dělá hlavně nohy, protože tento trek nohy stále drží. Nicméně po nějaké době už začaly bolet lýtka a palce u nohou. S Danem jsme už trpěli a kopec nekončil.
Jednou nás málem srazili i koně ze srázu, tedy Dana, který stál u kraje a narazili jsme zrovna na skupiny koňů, co šli proti sobě. Jako byl to děsivý zážitek, když se kůň hledající cestu pryč vrhne na vás. Naštěstí se zastavil. Ještě musím napsat,že cesta vedla podél řeky Salkantay, která nám burácela do cesty a vytvářela podkres pro šlapání. Když se konečně objevily první stany, tak jsem zajásal, byly ale daleko. Šli jsme ještě 20 minut, než jsme konečně došli do shluku kempů, kde už na nás čekal Jesus a Wiliam. Jesus nám řekl, že kemp je vzdálený ještě 1 km a nasadil brutální tempo nakonec. Naštěstí už byla rovinka a nějak jsme to dali. Dnes jsme ušli 18 km!!! Moje přední stehna trpěla, když jsem měl vyjít schody do naší chatky. Chatka mě moc nenadchla, internet byl za 10 soles (60 korun) a teplá sprcha též. To jsme nehodlali akceptovat a na vydobytky civilizace jsme se rozhodli ještě počkat. Na večeři jsem došel v bolestech.
Naštěstí večeře opět byla skvělá, dostali jsme i dezert - hrušku, která vypadala měkce, ale při prvním kousnutí byste si na ní vylámali zuby. Náš kuchař vaří skvěle, ale přijde mi, že se snaží vytvářet evropské pokrmy, které mu moc nesedí. Chuťově skvělé, ale prezentace pokulhává. Dokonce nosí i modrý mundur. Dnes nám byli všichni představeni, co se o nás starají. Bylo roztomilé, jak se styděli. Poté jsme se už odebrali do našich chatek a šli spát. Tentokrát hvězdy nehrály orchestr jako včera a přes noc, ač bylo tepleji, mi byla větší zima.
Ráno jsme zaspali, protože portýři, co nám nosili vodu, nevěděli, kde máme chatku, takže nám nedonesli čaj a nevzbudili nás. Naštěstí snídani jsme stihli, byl dort! Po snídani jsme portýrům dali dýško, protože koníci už nám nosit věci nebudou, už se pojede autem. Dnes nás čekala dle pruvodců pohodová cesta a 8 lidí se na obědě oddělí, protože mají 5denní trek. My 3 a ještě 2 kluci z Británie půjdeme po obědě s Robertem do Aguas Caliente, což je městečko pod Macu Picchu (MP). Cesta pohodová byla, sice jsme šli pár prudkých výšlapů, ale rychle skončili. Začala mě už dost bolet kolena a únava se projevovala. Už jsme šli vesměs okolo 2 tisíc nad mořem a teplota stoupla na kraťase a tričko.
Cesta vedla podél řeky Salkantas a opět burácela celou dobu. Výhledy byly ale opět nádherné a počasí nám přálo. Dorazili jsme na místo, kde nás už čekal autobus, který nás přepravil na místo oběda. Cesta busem byl opět adrenalin, protože některé úseky při pohledu z okna na sráz byly šílené. Nejhorší bylo, když bud projížděl minimůstek pod vodopádem, kdy to vypadalo, že se na něj ani nevleze. Jsem zavřel oči, protože na to jsem neměl. Helena a Dan byli vysmátí, myslím, že jejich pud sebezáchovy je nastaven daleko za mým. Dokodrcali jsme se na místo oběda, kde jsme si udělali kávu z místních bobulí - Roberto ukázal, jak se sbírá, fermentuje, suší a následně vysušené bobule jsme 12 minut pražili, pak je namleli a poté uvařili. Káva byla hodně kyselá, ale celkem chutná. Pak jsme nafasovali modré mundury s tím, že budeme vařit.
Kuchaři odhodili kameny z ohniště, přinesli suroviny a my všichni je postupně na to ohniště nosili a kuchaři na to nahazovali zpět ty rozžhavené kameny. Vaření hadra. Bylo to ale docela vtipné. Po 20 minutách už jsme to jídlo jedli a bylo vynikající, zejména kuřecí maso, ananas batáty. Věděli jste, že v Peru je až 300 druhů brambor? Po obědě jsme se rozloučili s 5denní skupinou a autem vyrazili směr Hydroelectrica, odkud se pak jde pěšky podél kolejí do Agus Caliente.
Do Hydroelectricy jsme dojeli busem a ta hodina byla utrpení, nedalo se zaspat, protože to neustále házelo a do toho tam hrála šílená odrhovačka pořád dokola. Po příjezdu jsme hodili naše bágly do vlaku a vyrazili pěšky podél kolejí do Agus. Cesta byla sice po rovince, ale 10 km ne moc rovným terénem.
Nicméně stálo to za to, procházeli jsme džunglí, kdy mi na mysl přišly vzpomínky na klášter v Thajsku před 10 lety. Ani nevím proč. Kolem byla už hory a jedna z nich už byla Macu Picchu. V podstatě jsme ji odcházeli celou dobu. Těch 10 km ale bylo už znát. Ke konci už jsem mlel z posledního, protože mi došla voda. A byla pouze 1 pauza na zmrzlinu, jinak se pořád jen šlo. Když jsme konečně do Agus dorazili a šli pro věci na vlak, tak jsem chytil z únavy rapla, že mě štve, že nejsou žádné pauzy a takto jsem si “není to soutěž” nepředstavoval. Helena a Dan si samozřejmě dělali ze mě srandu. Nicméně hotel, v kterém jsme byli, mě hodil do klidu. Sprcha, záchod, pohodlná postel! Jak málo stačí ke štěstí. Ještě jsme měli večeři v restauraci, kde jsme se dověděli, že kvůli dešti zavřeli horu Huyana Pichu, kde jsme měli lístek a mohli si projít i část města.
Mrzelo mě to, protože jsme měli tím pádem jen terasy, což je sice nejlepší na výhled, ale neprojdeme si z mesta nic. No…náladu mi to zkazilo tak, že jsem neměl ani sílu jít na večerní procházku a nechal jsem Dana a Helenu o samotě a šel spát.
Salkantay trek vesměs skončil. Byly to náročné 3 dny a myslím, že pro mě to stačilo. Baví mě chodit po horách, výšlapy i sestupy, kochání výhledy. Na druhou stranu, nejsem horal, který by tohle chtěl dělat v kuse třeba týden a ještě si nosit všechno na zádech. Rád jsem to zažil, ale stačilo. Možná třeba ještě někdy, ale vím určitě, že už ne ve 4 tisících metrech.
Cesta byla rozdělena na 3 části, první byla celkem rovina, druhá mírné stoupání a třetí výšlap na výhled. Už první část pro mě byla docela šílená, hrozně foukalo a byl jsem celý od sněhu. Musím pochválit naši OMG firemní bundu, která držela a bylo v ní teplo. Fakt je kvalitní. U prvního check pointu už na mě doléhala krize a blbě se mi šlo. Druhá část už byla poněkud horší, počasí se nezměnilo, všude byl sníh, šlo se hůř a v půlce jsem to chtěl už skoro vzdát. Průvodce mě potkal a řekl, ať si dám na čas.
Musím napsat, že Helena a Dan už byli daleko přede mnou. Já se hecl a do druhého stanoviště došel. Když jsem ale viděl ten výšlap s tím, že barvy stejně vidět nebudou, rozhodl jsem se jít zpět. Ono popravdě jsem byl ve výšce kolem 4900 metrů. Vyšková nemoc se začala projevovat. Když jsem šel dolů, bylo mi paradoxně stále hůře, bylo mi jak kdybych měl šílenou kocovinu, chtělo se mi zvracet a bolela mě hlava. Sotva jsem došel do našeho busu, kde jsem si sednul a trpěl. Hodil jsem do sebe prášek z Cusca. Nemohl jsem ani zavřít oči, protože hlava se neskutečně točila. Dan a Helena dosáhli vrcholu, ale stejně nic neviděli. Hory byly zasněžené. Vyfotili se aspoň s lamami. Odjíždělo se z hor dříve, měli jsme i oběd, ale já toho nedokázal moc pozřít. A druhý den už nám měl začít ten trek. Trošku mě to vyděsilo, jestli to vůbec zvládnu. 3 dny v horách ve výšce kolem 4 tisíc. Na tento trek jsme měli po výletu briefing, kde nám bylo řečeno jak to bude probíhat.
Obdrželi jsme bágly na věci, které nám budou nosit koně. Dostali jsme plánek a já a Dan jsme byli nervózní, jak vyjdeme ten nejvyšší bod ve 4650 metrech nad mořem. No, už není cesty zpět.
Druhý den nastal den D, Salkantay trek na 4 dny s ukončením na Macu Pichcu. Opět se vstávalo ve 4 ráno, takže opět jsme neměli snídani. Ale aspoň nám ji dali později. V naší skupině je 12 lidí, z toho 7 lidí jelo na 5 dní, my 3 a ještě 2 Briti šli na 4 dny. První den začínal v městě Challacancha ve 3600 metrech, kde začal náš trek. Šlo se docela hezky až do 3880 metrů, kde jsme dostali oběd vařený přímo přiděleným kuchařem. Jídlo bylo čerstvé a výborné.
Po obědě nastal první pořádný výšlap, taková odbočka na jezero Humantay, které je ve 4250 metrech. A výšlap to byl brutální. Průvodce Roberto řekl: “This is not competition”...Šlo se opravdu pomalu a chytal jsem výškovku tím, že se mi nedařilo dodýchávat, takže se mi stávalo, že jsem tam popadal dech. Průvodce Jesus (který mimochodem jako Ježíš trochu vypadá, ale s krátkými vlasy) nám dával žvýkat koka listy, ale z nich se mi zvedal kufr.
Zase tam byla místa, kde jsem si říkal “už za zatáčkou” a tam byl jen další výšlap. Jezero však za ten výšlap stálo. Začalo trošku poprchávat a déšť aspoň roztrhal mlhu a ukázal nádherné hory. Ty se odrážely v jezeru jako zrcadlo. Výhledy skutečně dechberoucí. Začalo více poprchávat a muselo se sejít dolů na místo, kde jsme měli oběd. Pončo se hodilo, ale uvědomil jsem si, že jsem si vzal 4 trička, ale měl jsem jen jedny kalhoty. Takže jsem doufal, že nebudou příliš mokré, naštěstí při příchodu vysvitlo samozřejmě slunce. Pak nastal výšlap k našemu prvnímu kempu Sanratampa, který byl ve výšce 4200 metrech. A to byl teprve záhul. Údýchavat ten výšlap bylo strašné, v půlce cesty jsem se dokonce modlil k Bohu, ať mi dá sílu. Fyzicky jsem byl ok, ale dechem to šlo ztuha. Nejkrásnější však byly výhledy kolem. Krásné zelené hory a uprostřed zasněžený obrovský štít.
Kemp jsme měli přímo v horách s tím perfektním výhledem. Helena ukázala jaký je terminátor. Byla ve svém živlu a dokonce jí obdivovali i průvodci. Její rychlost je šokovala. Dokonce jí vždycky řekli, kde má čekat. Dan to zvládal lépe než já, ale taky musel se zastavovat, aby popadal dech.
Večer v kempu jsme dostali luxusní stan, kde nám dali dvě deky a zahřívací lahev. Spacák jsme si museli dokoupit. Večeře byla opět luxusní, dostali jsme jak zajímavá místní jídla, tak “evropské” jídla z peruánských surovin - pizza, špagety. Jediný problém je, že kuchař moc nesolil. Varovali nás před zimou -3 stupně, ale díky mému marockému přehozu jsem se cítil jako v teplé bavlnce. A po setmění ty hvězdy, ty byly naprosto luxusní.
Byla vidět i mléčná dráha a takhle jsem hvězdy naposled obdivoval na palubě Olzy na otevřeném oceánu před 10 lety.
První den treku jsme zvládli, další den nás však čekal výšlap na Salkantay pass ve výšce 4650 metrů. Já a Dan jsme z toho nervózní už pár dnů. A teď to nastalo.