Následoval brutální výšlap nahoru. Nejdříve po vysokých kamenných schodech, kde jsem cestou potkával evidentně mladé fotbalisty na výletě, z nichž někteří mě i zdravili, potkal jsem i omladinu, která si pouštěla hudbu (k-pop) a zpívali si. Dnešní mládež je fakt na přes držku.
Cestou jsem potkal i japonský pár, kde ženská na chlapa furt něco hulákala. Oba byli nabalení jak kdyby šli na severní pól. To je taky zajímavost - venku 25 stupňů a spousta asijských návštěvníků kalhoty a černé mikiny a docela tlusté. Bych se v tom uvařil. Mám teorii, že Asiati mají jinou termoregulaci a je jim pořád zima. Po kamenných schodech nastal mordor schodů železných. A nekončících. Tím, že se skály tyčily nad stromy, tak vyšší úseky už byly na slunci. A ty jen jdeš, díváš se nahoru a nevidíš konce. Předbíhal jsem se s mladým Asiatem, který vypadal, že vypustí duši. Narazil jsem i na starého pána (tipuji tak 70 let), který odpočíval sezením na schodech. Klobouk ale dolů, že se nahoru vydal. Já trpěl, ale paradoxně se mi šlo dobře. Když jsem konečně vyšel nahoru, opět jsem si vychutnával nádherných výhledů. Ty mě neustále uchvacují. Skály se tyčily ve výšce 820 metrů. Chvíli jsem poseděl, pokochal se, dal si sušenky a vydal se opět dolů.
A zabrat dostaly jak kolena, tak přední strana lýtek zase. Někde u kamenných schodů nad klášterem jsem teprve potkal ten geek pár, tak jsem si říkal, že po železných schodech asi půjdou dlouho. Následně jsem viděl korejskou rodinu, kde otec do ženy a syna furt něco hustil a mával rukama, že jsem měl pocit, že jim ukazuje, jak správně jít dolů. Když jsem procházel kolem nich, tak mi přišlo, že  říká: " Z něj si vemte příklad, jak svižně jde dolů." Uprostřed cesty na kamenných schodech u kamenné vyhlídky jsem narazil na tu ukrajinskou rodinu, zmíním, že tam byl jen otec a děti - syn kolem 10, holka tak 13 a furt dělala něco na mobilu. Otec ji požádal, ať jí ten mobil dá a soustředí se na cestu. Začal řev, že mobil nedá a otec byl docela klidný. Když jsem si uvědomil, co je čeká, tipl jsem si, že dcera se naštve a sejde dolů sama, bez mobilu...ach ta puberta. U chrámu jsem si odpočinul, napil se s pitítka ledové vody a před modlitebnou jsem si i trochu zameditoval.
Pak se vydal na cestu dolů, poradil evropskému páru cestu a poslední vtipné postavičky jsem potkal na začátku výšlapu, kde šel korejský pár s deštníky!!! Kluk v černém docela šel, holka padla na schod, vyčerpaná a s deštníkem, tedy slunečníkem, na zem a asi se slovy, že je to vyčerpávající. Myslím si, že ti na vrchol nedošli. Jejich absurdní oblečení společně se slunečníky mě rozesmály. Při posledním kilometru do centra parku jsem si najednou uvědomil klid v hlavě, totální vyklidnění. Ty výšlapy a i sešlapy vám hodí hlavu do klidu, mozek se musí totiž soustředit jen na tu chůzí. Vzpomněl jsem si na klášter a meditaci v chůzi a bylo to zase to samé. Už chápu, proč mniši stavěli ty chrámy v kopcích, protože tím výšlapem vesměs taky meditovali. S parkem jsem se loučil se strašně nostalgickou náladou. Nechtěl jsem odjet, chtěl jsem si jej užívat dál. 

Odpoledne už jen chill, protože jsem si namohl trochu levé koleno. Vydal jsem se ale na korejský pavilonek u moře, kde jsem si chtěl dát kafe a zákusek. Šel jsem ulicí, kde byly prodejny mořských zvířat. Na kraby byl smutný pohled. Byli naházení na sobě,  v některých kadích se nemohli ani hnout. Ryby plavaly jak bez duše. Je to sice čerstvé...ale. Kavárnu jsem našel a nebyl v ní nikdo.
Objednal jsem si capuccino, protože už dvakrát se mi stalo, že normální kafe působí dlouho a nemůžu usnout, a zmrzlinový shaker, o kterém jsem si myslel, že je zmrzlina. Výhled z kavárny byl na moře a ten pavilonek. Docela fajn. A co se nestalo, při pití z brčka mi část fialového shakeru mrskla na kalhoty a mikinu. Šel jsem to umýt na záchod, kde netekla teplá voda a nakonec jsem to ubrouskem, vodou a nehtem nějak vyčistil. Opravdu, tragéd. Světě div se, po uschnutí nejde vidět nic. Pak už cesta na pavilonek, kde byl nádherný výhled na moře a nebýt uřvaných Korejců, co se furt fotili, byl by tam i klid. Pak jsem se vydal do hostelu a na ulicích zase nikdo nebyl. Přitom mi přijde, že je to docela velké město, ale na korejské poměry asi díra.

Co se týče zatím mého dojmu z Koreji, přijde mi to takový mišmaš Japonska a Číny. Čína je taková svá, mírně chaotická, Japonsko je zase kultivované, upravené, má řád. Korea je něco mezi, ale co mi přijde, tak je taková nudná. Nějak se nedokážu naladít na jejich notu. Korejci jsou odtažití, ale milí. Prý jsou stejní rasisti jako Japonci. Japonci ale víc hrají tu ochotu, Číňani mi zase přišli, že projevují víc emoce a jsou "uprimnější". Pokud jde o přírodu a jídlo, tak z toho jsem nadšen. V tomto ohledu Korea nasadila laťku hodně vysoko. Na jejich kulturu se zatím nalaďuji pomalu, je to možná i tím, že jsou dle mého nudní. 

Zítra mě čeká další velkoměsto, další památky a život v ulicích - Busan.