Snídani v hostelu jsem chtěl nejdřív sabotovat z důvodu opravdu chudé snídaně, ale nakonec jsem si toasty s marmaládou dal. Jídelnu, nebo co to bylo, navštívilo v tu dobu více lidí, kteří si chtěli toat ohřát v toustovači. Samozřejmě tím zdržovali a ve mně rostla agresivita z hladu. Pobavila mě partička 3 Francouzů, kteří zmateně hledali více věcí na jídlo, až pochopili, že tam není skoro nic. Stejně jako já první den.
Snídani jsem dal za 5 minut, sbalil se a šel na bus. Jel jsem v 10:30 a před tím jsem si chtěl dát párek v rohlíku, kde byla pobočka nemeckých wurst naproti. Bylo jak jinak zavřeno, takže jsem šel do pidi kavárny, kde měli hotdogy též a společně s čajem yuzu jsem se tím dojedl. Bus byl opět pohodlný a vyjelo se na čas...

Cesta však byla úmorná, zastavovali jsme asi ve 4 městech po cestě, odpočinek byl na dálnici, kde byl jen obchod, žádná žrádelna. Dalších 20 minut byla pauza v jednom městě asi 40 minut po výjezdu ze Sokcho (face palm). Sledoval jsem cestu, jak jedeme, a co mě nejvíc dorazilo, bylo že jsme kolikrát nejeli po dálnici, ale okresními cestami. Ty jsou sice taky dvouproudové, ale zdržují tam semafory. Cesta se natáhla už na 6 hodin a my jedeme mimo dálnici. Úplně jsem cítil tu zoufalost, když se podíváte na mapu a bus hned vedle na okresní cestě - dokonce dle mapy.cz byla bílá!!! Do Busanu jsem se dostal skoro za 7 hodin!
Nemohl jsem si dát ani sušenky, protože se v nich rozpustila čokoláda a byla to kaše. Třešnička na dortu byla, že jsme se dostali na nádraží na severu Busanu, které bylo vzdálené ještě 35 minut metrem do místa, kde bydlím. Do hostelu jsem se dostal tedy skoro za 8 hodin od výjezdu ze Sokcho. Rozbilo mě to opět můj plán. Mohl jsem jet 2,20 hodiny do Soulu a pak 3,5 hodiny vlakem do Busanu. Ten zastavuje 400 metrů od mého hotelu...no co už. Bydlím v hotelu Toyoko in, který má 23 pater, já dostal patro 20. Je docela luxusní, pokoj nemá ani skříňky, ale je tam i varná konvice, hezký výhled a hlavně záchod s vyhřívaným prkýnkem a sprškou!
A vanu! Večer jsem se šel ještě najíst do pravého centra (Semyojan cca 6 zastávek metra ode mě). A následně lehl do postele.

Druhý den začal snídaní. Hotel je sice velký, ale nevýhoda se ukázala, že je plný a neustále s obsazenými výtahy. Snídaně je ve 2.patře. Snídaně tentokrát překvapila - vesměs si můžete udělat svůj vlastní bibimpab,  rýže, koření, kimchi, různé byliny, zelenina, vývar, palačinky na špejli, prostě pravá korejská. Toasty též, ale opět jen s marmeládou. Jídelna plná lidů a u výtahu pak fronta. Já se nasnídal rychle, protože jsem toho chtěl dost vidět a měl jen jeden den. Naštěstí k tomu dopomohla i snídaně, která je jen do 9 hodin. Cestou na trek jsem právě strávil ve výtahu dlouhou chvíli, když z 20.patra jsme zastavovali v každém! patře až do jedničky. Myslel jsem, že mě omejou. První zastávka byla vzdálená hodinu cesty, jeden z nejhezčích chrámů v Koreji, Haedong (přijde mi, že všechno v Koreji je evidentně nej - sarkasmus). Cesta metrem a vlakovým metrem a busem. Chrám byl turistická atrakce, lidí plno, holt byla sobota, ale to jsem při plánování jaksi přehlédl. Nicméně nelitoval jsem, že jsem cestu absolvoval. Chrám byl nádherný, vestavěný ve skalách, kde se dalo pozorovat moře a myslím, že pro mnichy to musel být ráj. I přesto, že tam byl dav lidí, určitým způsobem, pokud nejste pravý turista, co chodí a mele, hučí a řve, tak na tom místě byla cítit zvláštní pozitivní energie a klid.
Zejména na mostu, odkud šlo vidět na moře, nebo na cestičce nad chrámem. Buď už jsem z túr tak vyklidněný, nebo mě do pozitivity hodil ten chrám. Co jsem opravdu obdivoval, byly detaily do chrámu vnořené, tu nápis, to soška. Dokonce jsem se i na tak malém místě dostal za nějakou budovu, kde byl výhled na velkého Budhu a nikdo tam nebyl. Dva Korejci si mě všimli a chtěli vyfotit...no proč ne. Asi bych tam strávil i delší dobu, ale musel jsem jít dál. Vybral jsem si cestičku podél skal, ale ta byla bohužel zase zavřená. To jsem si všiml hodně, že cesty jsou dost uzavřené,  evidentně Korejci dělají revizi cest. Odebral jsem se tedy na bus a rozhodl se jet na pláž Huande.

Využil jsem bus 1001, tyhle busy s čtyřmi čísly jsou oranžové a mají jen sedadla, žádný prostor na stání, musíte sedět. Když je plný, řidič vás nepustí. Je to taková dálková mhd, zastavuje normálně, ale jede spíše okolo metra...taková tramvaj :).
Na pláži Huande se konal "Starwars" den, takže bylo zřejmě na večer nachystané promítací plátno na pláži a mohli jste se podívat na lodě vytvořené z lega, nebo robota R2-D2. Byl tam i stánek, kde byly vystaveny všechny helmy, co se použili ve SW. A dech mi vyrazil socha z písku, kde byli vyobrazeni bojovníci ze SW. Pláž jsem prošel a byla opravdu rozlehlá, jenže na ní nikdo moc nebyl. A těch pár Korejců se jen čachtalo, neumí totiž moc plavat. To mě fascinuje, že Asiati mají super moře /oceán, ale neumí plavat. U pláže byla také příjemná stezka kolem pobřeží, která mě zavedla k busu. Mezi tím jsem si dal ledové kafe v zapadlé kavárně, což ve vedru bodlo.
Tentokrát jsem si vybral bus číslo 1016, který mě měl zavést rychlo jízdou po celém Busanu až k parku Songo. Měl jsem štěstí, v busu bylo místo na sezení a jakmile se zaplnil, řidič vždycky na zastávce řval na lidi, že je plno. Jednoho kluka i vyhodil, protože si neměl kam sednout. Projížďka byla kolem města, po 3 mostech a docela to byla vyhlídková jízda. Asi jsem už pochopil barvy busů. Oranžový je dálkový, kolem nádraží, zelený jezdí jen nějaký okruh v určité části, většinou malý okruh, modrý je klasický mhd. V určitých místech mají busy i svůj vlastní oddělených pruh, něco jako tramvaj uprostřed silnice, což pomáhá plynulosti pohybu. To je chytré. 

Cesta busem trvala cca hodinu, což bylo o 20 minut víc, než jsem čekal. Jsem si svou cestu docela vypočítal. Jak jsem byl v chrámu ještě na tom skvěle (snažil jsem se předbíhat lidi mimo cestu, nenápadně si stoupnul před busy, abych šel jako první a dělat veškeré věci, abych šetřil minuty), u Songo už jsem se dostával do "nultého" času. Šel jsem se svézt lanovkou nad mořem na druhý poloostrov, asi 10 minut.
Prostě jsem neodolal. Čekání ve frontě mi však zabralo dalších 20 minut a v parku, kde jsem šel na vyhlídku, už jsem se dostal do skluzu. Prošel jsem se v parku lesíčkem, kde z reproduktorů pouštěli zvuky ptáků!!! A úplně vyhlídku jsem vzdal, abych stíhal další věci. Vydal se nazpátek, sjel lanovkou zpět a busem 26 se vydal do hotelu. Chtěl jsem ještě navštívit známý rybí trh, ale to už jsem nechal být. Cestou jsem viděl známé "korejské Santorini", což jsou domky napasované na sebe v kopci, ale vzhledově nic moc. A hlavně, to byl zase krpál, což mě odradilo. Dojel jsem do hotelu a dal si pauzu.

Ale den ještě nekončil, vydal jsem se opět na Seomyeon čtvrť dát si jídlo, následně vyjet na chrám Samgwang sa, který je přes noc ozářen světly. V první řadě jsem si musel vybrat další hotovost, protože mi docházely peníze na T money card (tzv.litacka pro celou Koreu).
Nevím, zda jsem o tom psal, ale dobíjet se dá jen hotově!!! Chápete to?! První bankomat mi nevzal kartu a už jsem byl hladový a opět agresivní. Hledal jsem další, prodíral jsem se veselými lidmi a ti mě štvali ještě víc. Nakonec jsem našel jeden bankomat v uličce a doufal, že mi nevyskenují kartu a neokradou...ale zjistil jsem, že jsem milionář, na účtě jsem měl zůstatek 1,9 milionu wonů 😄 Dlouho jsem neměl bibimpab, ale v té změti restaurací a lidí se nedalo nic vybrat a najít. Asi jsem si to vymanifestoval, protože jsem se podíval na google mapy a najednou se objevila restaurace s názvem bibimpab a pak zmizla...nakonec jsem ji našel znovu a vydal se tam. A byl to ten nejlepší bibimpab, co jsem v Koreji zatím jedl. Mohlo se tedy jít na poslední místo tohoto nabitého dne, Samgwangsan.

Cesta byla poblíž, takže jsem šel na zelený bus (už víte význam) a tam už se tvořila fronta.
Pár lidí to vzdalo a vzalo si taxi. Jak byli blahoví, že se tam dostanou dřív. Bus přijel docela malý a narvalo se nás tam tolik, že jsem si připadal jak v dobytčáku. Na mou výšku ani nebyl stavěný. Bus jel asi půlku cesty normálně a pak zácpa. Po asi 30 minutách v této hrůze jsme dojeli asi 3 zastávky od chrámu a pár lidí vypadlo a rozhodlo se jít pěšky a já též. A dobře jsme udělali. Řada aut stála až ke chrámu. Doprava totálně zkolabovala, že to museli řídit policisté. Šílenost. Takže ti, co si vzali taxika, dle mého, stáli ještě ve frontě. Holt někdy i pěšky je to rychlejší. Samozřejmě cesta byla taky ucpaná lidmi, někdy se objevil i kočárek. Lidi mě už tak vytáčeli, že jsem je obcházel na silnici, beztak byla ucpaná. Vztek se rozplynul, jak jsem dorazil do Samg chrámu. Byl rozlehlý a celý ozářený. Byli tam i sochy svítících draků, kteří chrlili dokonce oheň!
Některá děcka se toho i bála. Prošel jsem si celý chrám a byl ozářen taky. U jedné stúpy chodil mnich dokola, zpíval a pár lidí šlo i za ním. Vzpomněl jsem si na klášter v Thajsku, jsme takto chodili všichni večer podél jezírka. Ono chrám Samg mi nostalgicky připomněl klášter v Thajsku, kde jsem strávil 10 dní. Všude svítily zelené, červené, modré, červené, žluté, růžové a bílé lampiony. Asi to nemá cenu moc popisovat, bylo to opět dechberoucí a vrchol dne. Pak už jen sejít dolů na modrý bus, který mě odvezl až k hotelu. Náročný den.

Snad jste dočetli až do konce, po dlouhé době dlouhý příspěvek. Věřím, že aspoň 5 lidí to přečte celé.