Lisabon jsem si prošel v podstatě natřikrát. Poprvé trasu kolem hlavních památek v centru, podruhé staré město, když jsem se vrátil ze Sintry, potřetí v mém odpočinkovém dnu, kdy jsem vyrazil do Belému.

Poprvé jsem šel od náměstí Martim Munez směrem k hradu, abych prošel vyhlídky. První věc, co mě překvapila, byly eskalátory nahoru! Vyjel jsem po nich a hned vedle byly schody, po kterých se loudal pán, co měl problém s nohami. Inu, eskalátor dolů ale nebyl. To Portugalci nedomysleli. Procházel jsem se uličkami kolem hradu a opět byly okachličkované a některé budovy měly oprýskanou omítku. Do hradu jsem nešel, opět se vytvářela fronta a už se mi nechtělo zase platit vstup. Spíš jsem vyrazil se prodírat ulicemi, což zbožňuji. Bohužel staré město jsem minul a vzal jsem to směrem na východ podél kolejí kudy jezdí slavná 28. Tou tramvají jsem nejel, nějak jsem za celé 3 dny k tomu nedospěl. Interiér však má stejný jako tramvaj v Miláně, kterou jsem se projel. Nevím, co všichni vidí na 28, protože stejné typy tramvají jezdí i 12, 10 a další tady. Je možné, že 28 projíždí hlavní památky,  něco jako naše 22 v Praze. Navštívil jsem katedrálu Sé, došel na hlavní náměstí s vítězným obloukem, prošel ulice hlavní strasse Baixa, ale stále mě to město nějak nechytlo. Nedokázal jsem se na něj naladit. Na jednu stranu tam byla hezká místa, ale přišlo mi, že jsou skrytá v chaosu okolí. U Baixa je ten známý výtah, co vás vyveze nahoru, kde byla opět fronta, takže jsem si vylezl schody a dorazil jsem k rozpadlé katedrále, která byla zničena v 18.století obrovským zemětřesením. Popravdě ji nikdy neopravili, dočetl jsem se někde, že to bylo kvůli tomu, aby ty ruiny připomínaly devastaci toho zemětřesení. Dovnitř se platil vstup, teď je to muzeum. Ale já nešel. Raději jsem se vydal dalšími ulicemi a tentokrát už jsem se na město napojil. Procházel jsem uličkami křížem krážem,  z kopce, do kopce, využíval jsem schody. Narazil jsem dokonce na ulici, kde jezdí ta slavná lanovka! To jsem ani nevěděl, že tam je. Prošel jsem si ulice a skončil u Time Out Market, což byla velká budova plná stánků s jídlem, kde jsem si tedy dal hamburgera s creme brule. Prežral jsem se a šel to rozchodit mezi ulice. Navštívil jsem jak kýčovitě slavnou Růžovou ulici, tak nenaštevovanou Zelenou ulici (ta mě dostala, jeden obchod byl tak zarostlý rostlinami, že nešel vidět vchod, byly zde i prodejny výrobků z marihuany). Vydal jsem se do dvou doporučených parků. V jednom menším, který se nacházel pod viaduktem, se konaly nějaké trhy s výrobky, v druhém, velkém Emanuela II., jsem očekával zelené bludiště z fotek, ale bylo odstraněno. Kochal jsem se tak jen obrovskou vlajkou. Dokonce jsem se dostal i na druhou konečnou 28, která stála u kostela, který jsem navštívil, ale byl připraven na svatbu, tak jsem rychle zmizel. Pak už jsem se vydal po hlavní směrem k hostelu. První den jsem si Lisabon nakonec užil. Popravdě, nejvíc mě bavila cesta ulicemi, obdivoval jsem domy, které měly různé tvary z barevných kachel, různé okenice, balkonky. Dále jací lidi tam byli. Najednou mě Lisabon pohltil. Popravdě, kostely mě nenadchly vůbec. Vnitřek nemá tu správnou atmosféru. Ani jeden ji neměl, co jsem navštívil. Z kostely Lisabon pohořel.

Druhá prochajda byla po návratu ze Sintry, kdy jsem se rozhodl tentokrát projít staré město, část Alfama. Už z výhledů bylo jasné, že to budou opět typické přístavní ulice, uzké s mnoha schody a zakoutími. Těšil jsem se na klid a rozjímání. Ani ve snu by mě nenapadlo, co místní z těch ulic udělali. Doslova je znásilnili. Když jsem sešel jednou ulicí z náměstí dolů, kde byl okraj starého města, uslyšel jsem randál. Poté, co jsem vešel do další ulice, nevěřil jsem vlastním očím. Na skoro všech schodech byly provizorní bary, na každé volném místě byly stoly, dokonce níže, kde jsem si chtěl dle map.cz napustit vodu, byl dalsi velký provizorní bar a uprostřed schodů stoly, kde vřískali turisti a do toho hulákala nějaká hudba. Tohle pokračovalo v dalších ulicích,  bary, stoly, girlandy s pivem Superbock...byla to hrůza. Fontánky byly zaházené sudy, do některých ulic se nedalo jít.  Nevím,  zda to bylo provizorní, protože se něco slavilo, ale bylo to děsné. Otrávený a smutný jsem přišel k hospodě, kde jsem si chtěl dát jídlo (byla na doporučení). Otevírala až za 2 hodiny a byla jedna z nejdražších tam. To jsem nehodlal akceptovat a šel se ještě podívat na Pantheon. Tam už ulice nebyly znásilněné bary a dalo se tam v klidu jít. Už ale nebyly tak hezké. Pantheon byl krásný,  obešel jsem jej dokola a ještě jsem o kus dál stihl bleší trh. Což byla veteš neskutečná. Lidi to měli rozložené i na chodníku na zemi. Říkal jsem si, že bych mohl nalézt nějaký "poklad z půdy", ale tentokrát ne. V Athénách to aspoň za něco stálo, tohle byly odpadky. Únava mě přemohla a šel jsem na hostel. Dokonce jsem si uvědomil, že jsem si spálil lýtka.  Ja si totiž nohy nemažu :D

Poslední den v Lisabonu jsem si dal odpočinkový a to doslova. Zaspal jsem,protože jsem si vypnul budík. Pak si šel dát brunch do podniku Curva. Jméno mě zaujalo, recenze též a vzal jsem to přes vyhlídku. Ve městě bylo tentokrát takové dusno, že už to nešlo moc vydržet. Díky procházení ulicemi už se v Lisabonu cítím jak doma. To město mě začalo bavit. V Curvě jsem si dal brunch a k němu citronovou limonádu a vyzkoušel jsem koltejl Porto gin...inu, udělal jsem blbost. Brunch byl vynikající, ale bylo zde moc kyselého, takže jak jsem šel na Belém, začaly mi křeče v žaludku.  Belém, a to je další nedomyslenost, je vzdálen cca 9 km od centra a nejezdí tam metro! Hlavně že má Lisabon 4 linky metra, ale do Belému nejezdí nic....musíte tramvají, která měla výuku, takže jel bus. Překvapivě označen jako tramvaj. Na konečné je obrovský klášter Jeromitů a pak ta Belemská věž. U kláštera byla zase fronta, takže jsem šel na věž.  Křeč se zhoršila, tak jsem si lehl v jednom parčíku na lavičku a asi 40 minut tam ležel v poloze plodu. Nikdo se ani nezeptal, zda jsem v pořádku! Křeče trochu ustoupily, tak jsem šel k věži. A ta mě nemile překvapila, jak byla malinká! Ja si ji pamatuji jak kluk z Her bez hranic, kde mi přišla hrozně velká a ona je opravdu prťavá. Okolo ní se dalo čachtat v moři, tak jsem tam vlezl. A křeče hned přešly. Namočil jsem si i hlavu a čepici a dostal novou krev do žil. Parno totiž bylo nesnesitelné. Věž i pomník moreplavců je u přístavu na bílém chodníku, takže tam muselo být aspoň 40. Já se polomokrý vydal ještě do kláštera, kde fronta opadla, a jsem rád, že jsem nakonec vyrazil. Uvnitř to bylo úžasné (viz fotka). Trošku jsem tam i vykydnul na zemi a kochal se průčelím. Křeče se vrátily, takže jsem se vydal směrem do hostelu a tím se s Lisabonem rozloučil. 

Lisabon mě dostal až později. Je to moderni, turistické město jako každé jiné, ale když člověk odejde mimo turistická místa, je to město, které se snaží modernizovat, ale musí doladit detaily. Když srovnám Lisabon s městy na jihu, není tak chaotický, ale není ani tak uspořádaný jak města na západě. Po nějaké době jsem se tam ale citil jak doma.