První výlet byl do města Lagos, které je vzdálené asi 60 km od Fara a jede tam vlak podél pobřeží. Vymyslel jsem si úplně skvělý výlet, že z Lagosu pojedu busem do Luzu, cca 10 km a následně pěšky 10,4 km podél pobřeží po modré stezce zpět na nádraží a odtud vlakem zpět do Fara. Vlak z Fara jsem dal na 9 hodin a zpět na 18:20, takže jsem měl dostatek času na celodenní výlet s kochaním se i jídlem. Inu, člověk plánuje, osud hatí...v Portugalsku už měsíc probíhá stávka železničářů, takže ten vlak na 9 ráno zrušili. Vy mě znáte, tak víte, že jsem plánovač a nemám rád, když se plán rozpadá a musí se měnit. Malé změny zvládám, ale větší ne. Byl jsem úplně rozhozen a neměl záložní plán. Další vlak jel až v 10:20, což jsem ještě dokázal zkousnout. Koupil jsem lístek a tentokrát po té hodině a 20 minut vyjel. Jaké bylo mé rozčarování, když průvodčí řekl, že v jednom městě se bude čekat hodinu a 15 minut na vlak z Lisabonu! To jsem myslel, že mě jebne. Hlava začala šrotovat a musel jsem plán překopávat. Ono ujít 10 km není hrozné, ale přesvědčil jsem se, že ve 35 stupních to neujdete jako v 25. Čuměl jsem na mapu a podařilo se mi zkrátit trasu o 4 km a rozhodl jsem se, že na místo Praia Moro, kde jsem začínal, dojedu uberem. Ten stál 7 euro. Sice to bylo cca 6 km, ale akceptoval jsem to. Inu po hodině, kdy přijel vlak z Lisabonu, cestující přistoupili, jsme vyrazili směr Lagos. Vlak se crcal dlouho a ani nedojel na čas. Dokonce jsem si pro jistotu koupil ještě lístek na 20:16, kdybych ten v šest nestíhal. Do Lagosu jsme dojeli po více než 3 hodinách a to cesta trvá cca 1hodinu 40 minut. To jsem taky nepochopil, že 60 km jede vlak tak dlouho. To i naše České dráhy jedou rychleji. Inu v Lagosu, jelikož plný vlak byl cizinců, se zvedla cena Uberu na 11 eur. Byl jsem v šoku, ale chtěl jsem na ten výlet jít. Takže jsem to zaplatil. Uber mě dovezl na startovní bod...ano, tady to byl přesně moment, kdy jsem si říkal, že jsem to auto rušil. Ale pak bych neměl zážitek. Člověk na tom musí najít i to pozitivní. Vydal jsem se postupně po modré kolem pobřeží a neustále jsem byl ohromován žlutými piskovcovými skálami, modrým mořem a krajinou kolem. Chodil jsem podél vyšlapaných cestiček, ač jsem pak narazil na dřevěnou stezku. Tou jsem nešel, kolem se klikatily původní cesty, takže jsem chodil po nich. Některé končily u srazů a já se stále jen kochal. Skály evidentně pořád padají, takže jsem i narazil na cesty, které byly propadlé, viděl jsem i hluboké díry směřující až do oceánu. Ta dřevěná stezka tam byla vytvořena evidentně kvůli bezpečí, ale postupně jsem viděl i lidi chodit po těch vyšlapaných. V jednom úseku, kdy už jsem byl skoro u města, jsem se dokonce ztratil mezi skalami. Chodil jsem po chodnících, některé byly zarostlé, někde byly prudké schody na zlomení nohy, někde jsem musel vylézt...vzpomněl jsem si na Krétu. Bylo to docela adrenalinové, takže ke konci po těch 5 km a vedru jsem posledních pár metrů ušel na tom dřevěném chodníku. Nicméně vycházka to byla úžasná podél skal a prvních pár kilometrů skoro nikdo kolem, všichni až u města, kde se samozřejmě váleli na pláži. Já musel přidat do kroku, abych stihl vlak v těch půl sedmé. Ještě jsem si ale stačil v jedné restauraci na rohu ulice dát grilovanou výtečnou rybu douromu. Byla skvělá, jen příloha mohla být větší - málo zeleniny. Poslední zakončení dne a pak už jen necelé 2 km k nádraží podél naplavky. Lagos bude zřejmě takové typické přímořské město aka Chorvatsko apod. Nicméně ty skály na stezce byly strašně podobné těm na Sicílii. Vlak měl jak jinak zpoždění 25 minut, ale aspoň že jel a nečekal hodinu na přípoj. Já už se jen kochal z vlaku pomerančovníky a rozjímal. To třeba v autě nezažiješ. 

Druhý den jsem měl zaplacený organizovaný výlet. Doufal jsem v dobrou skupinu, abychom si zase pokecali. Tentokrát však se nestalo. Jeli se mnou dva páry - jeden z Francie (holka odměřená, kluk jasný podpantoflák), druhý z Kolumbie (ty jsem odhadl na první dobrou díky seriálu Narcos, že budou z Kolumbie, měli úplně typické obličeje). Pak přišly 3 holky - Polka, Němka a opět typická Američanka (takový ten styl z těch seriálů pro mladé Queen of Highschool)...všechny 3 byly hrozné netykavky. Zkusil jsem navázat kontakt na všechny,  ale nesetkalo se to s úspěchem. Polka byla nadšená z našeho průvodce Eduarda a nedivil bych se, kdyby něco pak bylo...pak jsem přemýšlel nad tím, že být průvodcem je dobrá práce. Pokud je hezký,  vtipný a zajímavý,  přijde mu nějaká kočka a tu může v klidu sbalit. Američanka se skamaradila s Němkou a pobavila, když se jí ptala, odkud přesně je. Němka byla z Hannoveru a Američanka nevěděla, kde Hannover je...ale tak, ono to není zase tak známé město,  to by nevěděl ani leckterý Evropan. Inu jeli jsme nejdříve se podívat do jeskyně Benagil, velmi známé s dírou nahoře. Nejdřív nám Eduardo ukázal ji z vrchu,  abychom se podívali dolů a pak se šlo na paddleboardy! Já nejdříve myslel, že dostaneme ty velké, na kterých se jezdí ve stoje, čehož jsem se děsil,  ale nakonec to byly ty menší, které se používají při tréninku na surf. Inu, dostali jsme i ploutve a bylo docela vtipné se na tom udržet. Mně to poprvé sklouzávalo a ploutve mi vadily, ale světe div se, nějak jsem plaval dopředu dobře. K jeskyni to bylo asi 100 metrů podél skály a vpravo od nás byly třeba i větší lodě, což taky nebylo moc vtipné. V jeskyni mě při oslavě, že jsem to dal, spáchla vlna. Jinak zapomněl jsem napsat, že jsem si zapomněl plavky, takže jsem si místo nic vzal trenýrky s banánkama. :D V jeskyni jsme udělali pár fotek a kochali se tím, co příroda dokázala udělat. Eduardo se holedbal, že rád fotí a dělá videa, ale s fotkami to ještě moc neumí. Mě vyfotil, ale některé fotky byly tmavé a některé špatně osvětlené. Ono stačí se jen naučit ťuknout na displej, aby si vzal foťák světlo odněkud a pak to dělá jiné fotky...no nic. Ještě že se to dá upravit. Opět jsem udělal pózy já, protože fotka musí vyprávět příběh, a hecoval kolumbijský pár k nějakým pozám, protože to prostředí k tomu vyzývalo...inu, oba páry si udělaly fotky aka dva solné sloupy vedle sebe. Oči navrch hlavy. Pak jsme se z jeskyně přesunuli zpět na pláž a autem se pak vydali na pláž Marinha, která je jednou ze 100 nejkrásnějších pláží na světě. Tam jsme dostali hodinu rozchod a já se dokonce po 10 dnech v Porugalsku okoupal v moři. Pláž je krásná, zejména skaliska kolem. Na pláži mě to bavilo 15 minut, vylezl jsem z vody a šel jsem si koupit párek v rohlíku. Prodavači mě varovali, ať si dám pozor na racky, že kradou lidem jídlo. Takže jsem párek snědl rychle v koutě...pak jsem se převlékl z plavek a to jsem možná neměl dělat. Myslel jsem si, že už se koupat nebudeme, protože poslední úsek byla chůze po skalách.

Vydali jsme se na Carvoeiro, kde jsou kolem opět skály a dá se jimi opět procházet. Tyhle měly i díry a dokonce pidi jezírko, kam se dalo vlézt a dívat se na oceán. Někteří si v tom udělali fotku. Já když viděl ty dvě ježovky tam, bál jsem se, aby si tam někdo nepropíchl nohu. Já tam fotku neudělal, neměl jsem už své plavky. Já udělal fotku jakože lezu po skále, nebo když jsem se vlezl do díry. Bohužel Eduardo to vyfotil zase blbě, že nebylo právě vidět moře. Ruka je focena zeshora, vyšla by lépe z boku - ruka z díry do nebe...no nic. Prošli jsme skály, bylo to tam fakt pěkné, na některých úsecích docela nebezpečně uzké nad srázem. Poslední zastávka pak byla u skály, kde se dalo skočit ze 3 různě vysokých míst. První asi metr a půl,  druhý tak 5, třetí tak 8-11 metrů. Já docela litoval, že nemám ty plavky, ale když jsem viděl moře dole a ty skály, asi jsem byl i rád. Eduardo se divil, že neskáču. Pak už se vyrazilo zpět do Fara, museli jsme spěchat, ač jsem nechápal proč a Eduardo hrozně hnal. Přitom dle objednávky jsme měli 7,5 hodiny a dojeli jsme o půl hodiny do Fara dříve. Tady jsem si pak říkal, že jsem rád, že jsem to auto nakonec neměl a vozil se. Parkoviště u těch míst byla plná,  auta se neustále někomu nebo něčemu vyhýbala. Parkovací místo sotva pohledat. A s mou nervozitou jezdit kolem parkoviště, řešit věci. Dále jsem nevěděl kde co všechno je. U Benagilu bych nevěděl co objednat. Přitom lidi, co byli na lodích ani nevylezli z lodi, jen dojeli mírně k břehu a pak loď odjela. Jestli tohle stálo 20 euro, tak to jsou vyhozené peníze...Eduardo říkal, že jeskyně už je vratká, tím jak lodě burácí, hrozí, že vibrace poškodí vnitřek a jeskyně se sesune...je možné, že za rok, dva už bude zakázáno do jeskyně chodit. Tak to jsem ještě vychytal. Stejně jak oblouk na Maltě na Gozo, který jsem viděl a teď už není,  sesunul se do moře. Výlet stál za to, jen mě mrzelo, že osazenstvo bylo strohé a nezajímavé. Mohli jsme udělat zajímavé fotky s příběhem. Já si ještě dal večeři v restauraci poblíž mého bydliště a byl jsem nadšen. Měl jsem už 2 dny chuť na rýži...dal jsem si steak a paní mi říkala, že nemají teď brambory, že to bude s rýží. Já jsem byl tak nadšen, že jsem jí málem řekl, že na ni mám chuť. Jsem si tu rýži přivolal. A porce byla velká a chutná a to dokonce za 8 eur jen. Bych čekal 12 a více. Tak jsem si dal ještě dezert s tím, že bude malý koláček Molotof...přinesla kus dortu! Tak jsem to do sebe naházel a paní přislíbil, že napíšu recenzi na tripadvisor, protože jsem si opravdu pochutnal. Inu Faro je docela fajn, ale pořád na Lisabon nemá.