Už jsem se trochu rozchodil, tak jsem si řekl, že dneska si dám i větší výšlap a delší trasu. Vybral jsem si okolí města La Orotava, které se nachází přímo nad Puertem (města vesměs rozděluje dálnice) a město je také známé svými domy s balkony z 16. až 17.století. Rozhodl jsem se tak město do mého výletu doplnit. Opět jsem po snídani vyšel na svou oblíbenou zastávku Puerto Botánico, odkud jsem tentokrát ulovil autobus 345 do města Aquamansa. Bus jel neustále do kopce, serpentiny se moc nekonaly a během asi 30 minut jsem se dostal z 350 m.n.m. až do 1100 m.n.m. První výšlap měl být docela prudký, měl jsem se dostat na 1450 m.n.m. na docela krátké cestě. Inu, v městečku jsem vystoupil a zamířil jsem cestou, kterou udával ukazatel a psychicky byl připraven na pořádný výšlap.

Dostal jsem se do borovicového lesa, který mě opět uhranul. Člověk se kochal borovicemi, spadlými šiškami (jedna se mi zalíbila, tak jsem si ji zval, uvažuji nad jejím propašováním do Čech) a vůbec si neuvědomoval, že stále jdu po rovině a cesta se jaksi nezvedá. Nakonec jsem asi po 400 metrech přišel na nějakou vyhlídku, v protisměru potkal skupinu postarších Němců vybavenou na výšlap, a pak si na vyhlídce uvědomil, že jsem šel celou dobu špatně! Naštěstí jsem neušel tolik, takže jsem se opět tím krásným lesem vrátil zpátky a vydal se na opačnou stranu. Cesta totiž vedla kus po silnici, což jsem poprvé na mapě přehlédl. Z cesty se pak sešlo do pidi rokliny, odkud určitě musela téct před miliony lety voda, a následně jsem dohnal odpočívající skupinu těch Němců u křižovatky. Tam začal výšlap. Nejdříve se šlo lesem, obloha se zatáhla a uvnitř lesa bylo docela šero, ale šlo se klidně. Stoupání nebylo tak zlé, spíše příjemné a docela mně chybělo cvrlikání ptactva. Kolem bylo opět ticho. Na konci první části jsem potkal 2 Němky, jež jedna byla zabraná do hovoru, takže si mě ani nevšimla a když jsem procházel jak duch kolem ní, tak se nehorázně vylekala, div že nespadla....Nemá kecat. Na konci první části jsem si trošku odpočinul a najednou se všude vyrojilo mnoho lidí, až jsem to nechápal, kde se vzali. Je fakt, že jsem byl na "hlavní" křižovatce asi 4 stezek, ale i tak. Šel jsem tedy na výšlap, jež se nazýval "Cesta vody" a dle mapy.cz sliboval dva vodopády. 

Inu, tentokrát začal ten pravý výšlap. Nejhorší byly schody, které někdy člověk musel vyjít, ale jinak jsem se dostal do hladiny alfa a vlastně ani nevnímal, že jdu nahoru. Šlo se samo, tak to mám rád. Šel jsem opět kolem žlebu, který byl už hodně zanesený jehličím, takže tipuji, že voda tudy tekla před x stovkami let. Žleb ale vedl podél cestičky až nahoru, takže někdy ta voda tudy téct musela. Uvažoval jsem nad srážkami, ale to by žleb nebyl zanesen, nebo nad ledovcem, který postupně roztál. Nepředpokládám, že lávový ostrov má podzemní vodu...nebo ano? Musím si to najít. po cestě jsem totiž narazil i na pozůstatky kamenných studen, kde musela být voda uskladněna. Dávno ale ne, protože "sklady" byly z betonu, rozbité, ale zachovalé. Nikde samozřejmě nebyly žádné informace o tom, hlavně že člověk jde stezkou vody. Nemusím ani vlastně psát, že vodopády už dávno vyschly, zůstaly jen pozůstatky koryt od nich. Na vrcholu, na konci výšlapu, jsem opět narazil na lidi, zase zničehonic! Jeden německý pár jsem zmátl, protože jsem vyšel mimo stezku a hledal vodopád, chodil jsem kolem kopce jak blbec a Němka to zmateně sledovala na mobilu, kudy jít. Já jim neporadil, odešel jsem opět dolů druhým směrem (jednalo se o okruh). Tam jsem opět viděl pozůstatky žlebů, studen a vodopádů. Dle toho tam ale muselo téct vody dost...ale odkud? Záhada!

Poté, co jsem slezl okruh "Cesty vody" jsem se vydal po červené na další okruh. Byla to velká cesta, takže turistů dost - tzv. Santiago de Tenerife. Stezka byla příjemná, dokonce jsem dorazil k odpočívadlu, kde mezi stromy byly stoly a židle, záchod kolem a hřiště, naprosto dokonalé místo na piknik, i na divoko by se tam dalo spát. Samozřejmě kousek od toho bylo obrovské parkoviště, takže jsem se vydal pryč. Opět jsem pokračoval po červené a dostal se do lesa, kde zase nikdo nebyl. Tentokrát začal hodně foukat vítr a les byl docela ponurý, stromy zase vrzaly a vydávaly divné zvuky a jak byl vichr a šero, tentokrát se nešlo hezky jako v Carmen, tentokrát jsem se docela bál. Stromy vrzaly víc, některé vydávaly křupavé zvuky, takže to vypadalo, jak kdyby se něco ozývalo v keřích. Do toho lesem vedla obrovská roura, která vypadala jak mrtvá anakonda. Byl jsem rád, že jsem se dostal na konec, na silnici, kde jsem opět narazil na dva cyklisty. Neskutečné. Výletníky potkáte buď na začátku, nebo na konci cesty, uprostřed sporadicky - nový Murphyho zákon.

Na silnici už stezka bohužel pokračovala až do Orveta po silnici velmi prudce dolů, a to skoro 4 km. Nejdřív jsem si říkal, že to bude na pohodu, ovšem nebylo. Cesta dolů byla skutečně prudká, z 1000 m.n.m, jsem se měl dostat na 500 m.n.m. Procházel jsem i vesnicemi v kopci a nechápal jsem, že tam někdo může žít. Kolena a lýtka mě začaly hrozně bolet a když člověk viděl ten prudký kopec pod sebou, vyhrkly mi dokonce slzy. Bylo to nekonečné a nemohl jsem to ani seběhnout, protože jsem se bál, že se nezastavím, spadnu a rozbiju si hubu. Šel jsem bokem, nohy křížem a cesta nekončila. Do toho mě neustále lekali štěkající psi, lidi tam ani nebyli, kdo by taky chodil takhle z/do kopce. Hrůza skončila, když jsem se dostal konečně na kraj města Orveta a musel jsem si tam sednout na lavičku, protože jsem zapomněl, co to je chodit po rovině. Orveto je taky v kopcích postavené, ale dá se tam celkem normálně chodit. 

Město jsem si jakž takž prošel, spíše jsem navštívil ty hlavní památky, a to dům s balkony, baziliku a prošel si opět pěknými uličkami. Na hlavním náměstí měli obrovský betlém, který by strčil všechny do kapsy. Předpokládám, že byl postaven na schodech radnice, aspoň tak mi to připadalo. Následně jsem se dobelhal na autobusové nádraží, abych se vydal do hotelu. Ulovil jsem bus 353, o kterém nevěděl ani Google, zřejmě nějaký posilující spoj. Do zlaté klece jsem přišel s vypětím všech sil. Já totiž neobědvám, když jsem na túrách, dávám si jen malou svačinu, a dnešní slez mě úplně vyčerpal. Nechápal jsem, že sešlap může být horší než výšlap.

Zlatá klec mě začíná už vyčerpávat. Jídlo musím pochválit, ale jinak to tu je takové prázdné, nijaké. A to i přes to, že jsou tady lidi. Dále mi docela vadí, že hotel je vlastně přístupný pouze z jedné strany, jinak hotel obklopují zahrady a domy. Zastávku mám vzdálenou kilometr, a to ještě od ní nejezdí všechny busy. Naštěstí ale ty hlavní, co jsem potřeboval, odtud jely. Centrum Puerta je odtud 3 kilometry, proto ani nechodím večer se projít, protože není kam. A večer se chce člověk spíše trajdat, ne jít na další 6km túru. Obchod tu taky není, takže si člověk nemůže ani nic koupit. Musím napsat, že lokalita hotelu je skutečně špatná. Je to asi proto, že tím aspoň hotel dosáhne toho, že lidi v kleci zůstanou. Akorát nevím, co z toho ten hotel má, když mají třeba lidi AI koupeny i s jídlem? Možná je to pro ty, co to nemají? Nebo pak rodina nakoupí výlety za nehorázné sumy?