Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Bydlíme tentokrát v apartmánu s 2 ložnicemi, takže bude opět praní. Jediná nevýhoda je blízkost kolejí, takže když projíždí vlak, je to docela randál. Po uložení věcí jsme se přemístili na Matsushima, kde jsou ostrůvky a oblibená kratochvíle vyletní lodě kolem těch ostrůvků. Než jsme se však dostali na místo, totálně nás zmátly vlaky. Z naší zastávky jedou 2-3 linky a jedna jede jinou trasou, další nezastavuje na konečné a pouze 1 z těch 3 jede až na místo. Takže jsme v panice vystoupili na další zastávce s tím, že jsme pak zjistili, že jsme seděli ve správném vlaku, takže jsme jej nechali ujet. Počkali jsme na další, který nás ale dovezl o zastávku zase dál, než jsme vystupovali. Tam naštěstí stál vlak, který jel zpět a hupsli jsme do něj. Opravdu anabáze s těmi vlaky.

Na místě jsme si od naháněče koupili lístek na loď, který stál 1000 yenů. To byla docela nízká cena na takovou turistickou past. Já ten lístek ztratil, takže jsem ho kupoval znovu. Na loď se ale nahnalo hodně asijských turistů a my tam, myslím, byli mezi nima jediní běloši. Projížďka byla docela příjemná, ale vesměs jsme ji mohli vynechat. Ostrůvky byly malebné, složené z pískovce a podobné struktury skal jsou i v Evropě, zejména v Portugalsku. Inu, vydali jsme se pak na skrytý polostrov, který byl vzdálený pár desítek metrů od hlavního proudu. A opět se potvrdilo, že člověk by měl prozkoumat i odlehlé části turistických pastí. Někdy se dá nalézt skvost a tady byl. Ostrůvek Oishima byl malý, rostly na něm borovice, byly tam vyhlídky a svatyně a celý působil takovým jemným dojmem.

Člověk cítil příjemný klid. Ostrov byl spojen červeným malým mostem a kousek dál byly betonové schody jako odpočívadla u moře. Toho využila Hanka a okoupala se. Pak už jsme se vydali unavení na naše ubytko. Já s Hankou jsme ještě navštívili večer schovanou malou restauraci se sobo nudlemi a rukama nohama jsme domluvili sobo nudle s kuřetem, Hanka to dokonce kreslila na papír. Hospůdka byla domácí, protože vevnitř byli místní a čile s majiteli konverzovali. Dokonce se na nás dívali a ptali se majitelů, kdo jsme. Nudle byly výtečné a vývar, ten skoro překonal vývar z Naruko Onsen.

Druhý den nás čekal tolik obávaný výšlap na k chrámu Yamadera, který jsem zde našel a určitě ho chtěl navštívit. Cesta ze Sendai trvala něco málo přes hodinu a člověk se mohl pokochat krásnou vyhlídkovou jizdou. K chrámu Yamadera vede 1015 schodů a tento výšlap má pomoci k tomu, aby se lidé v myšlenkách zbavili světských a marnivých věcí. Něco podobného jsem zažil v Meteoře, kde také jsou kláštery postaveny na vrcholcích skal a když tam jdete, meditujete.

Ono popravdě chůze do kopce po nějaké době právě vyvolá tu unávu, kdy člověk vypne myšlenky, aby šetřil energii a jen jde. Pocit k nezaplacení. Rozdělil bych cestu na dvě půlky, první vedla lesem, kolem se nacházely skryté lampy, sochy a schody se stáčely mezi stromy. Nádherná podívaná. Druhá půlka začala po hlavní bráně, kde už na skalách byly části jednotlivých budov chrámu a výhledy kolem byly dechberoucí. Cítil jsem opět pocit, že jsem maličký a chci létat. Schody ani nebyly tak náročné, překvapivě jsme to vyšli docela rychle a 1015 schodů uběhlo jak nic. Na vrcholku jsme se pokochali výhledy a dali tam koupený oběd z obchodu 7/11…koupil jsem si sushi a výtečné. Tento obchod by se měl otevřít i u nás. Pak už jsme vyrazili směr dolů. Zjistili jsme, že zde byl i slavný básník Bašō, který nás tady na severu provází dost. Dokonce v Yamadeře vytvořil svůj nejhezčí verš haiku o cikádách. Navštívili jsme i muzeum, nicméně vše bylo v japonštině. Zjistili jsme, že žil v 17.století, cestoval po Japonsku 3 měsíce a zdokonalil právě verše haiku, ty by měly být dle slabik 5-7-5 a už se snažíme veršovat i naši cestu Japonskem. Na poslední příspěvek plánuji báseň Haiku k mé cestě po Japonskem. Těšte se. Vyrazili jsme pak do Sendai, kde jsem chtěl ještě navštívit 5.největší sochu na světě. Žádný vlak ani metro k ní ale nejezdí a google mapy mi neukazují autobusy, takže se mi nechtělo už hledat cestu k busu, tak jsme se rozhodli navštívit mauzoleum slavného šoguna… a jeho nasledovníků. Museli jsme z vlaku přestoupit na metro a dostat se tam v Sendai mohlo konkurovat přestupu v Tokyu. Šli jsme snad půl kilometru. Takže kdo si bude stěžovat na Můstek a podobně dlouhé přestupy, zajeďte si do Japonska. Od metra jsme museli pěšky asi 1,5 km a překvapilo nás jak je v Sendai klid. Pak jsme si uvědomili, že je sobota. Mauzoleum bylo umístěné v hustém lese na kopci, což bylo jak pěst na oko, že člověk jde velkoměstem a najednou se ocitne uprostřed lesa. Na místě se nachází mauzolea 3, z nichž 1 je obrovské a zbylé 2 jemu podobné a menší. Líbilo se mi, že byla obložena černým dřevem a vyzdobena jemnými barvami a zlatem. Vypadala majestátně a zároveň nebyla tak okázalá. Pak už jsme se vydali domů, protože přišel hlad a 1015 schodů se projevilo na nohách.
Měl jsem na sobě poprvé trekové boty a tlačil mě můj zahojený zlomený palec. Než jsme vykydli závisle na wifi doma, zašli jsme se najíst do yakumi restaurace, která byla o něco dražší, než jsme byli zvyklí. Posadili nás ale ke stolům, kde jsme seděli jakoby v díře a stůl byl na úrovni nohou (asi pro cizince, co nejsou zvyklí sedět v tureckém sedu u stolu). Dokonce jsme se museli i vyzout. Trošku jsme se rozjeli, dali si specialitu telecí jazyk, kuřecí jatýrka, nakladanou okurku, gonza knedlíčky a matcha zmrzlinu a k tomu pořádný tuplák piva (už chápu, proč stálo 1015 jenů). Večeře opět byla opulentní (toto slovo používám teď nějak často) a s plným žaludkem jsme se vydali domů.

Myslel jsem, že v Sendai nic není, nakonec mě ale překvapil a okolí toho může dost nabídnout. Není tak turistický, protože bělochů jsme viděli poskrovnu. Je zde ale krásná příroda, super onseny, nádherné  chrámy a poblíž sídlí dokonce palírna známé značky whiskey Nikka. Možná jsme měli jeden vyměnit za Sendai před Naruko Onsen, ale bohužel jsem netušil, že Naruka sláva už pominula. 

Na další 3 noci jsme skončili v “lázeňském” městě Naruko Onsen, který je vyhlášen jako jeden z nejlepších míst na termální prameny, nachází se jich tady několik. Inu, myslel jsem, že to bude skvělý odpočinek, nicméně věhlas tohoto místa byl před 40 až 50 lety. Abyste pochopili, v 70.až 80.letech byl boom v lyžování a dále podniky dělaly firemní zájezdy pro své zaměstnance (podobně jako u nás). Vyrostly zde v celé oblasti betonové hotely a dokonce i ski areály. V 90.letech a na začátku tisíciletí přišla krize, lyžování už nebylo in, podniky osekaly náklady, takže ani do Naruko Onsen nebylo ušetřeno. Z městečka se tak stalo město duchů. A dokonce okolí, které je v horách, nebylo ušetřeno přírodními katastrofami. Je tu slavná soutěska, kolem které se dalo dřív procházet, ale zničilo ji zemětřesení. V našem socialistickém hotelu jsme měli ale velmi skvělou snídani a po ní jsme se rozhodli jít navštívit právě tu soutěsku.

Na začátku jsme nevěděli historii tohoto místa, takže jsme procházeli kolem opuštěných budov, nacházeli opuštěné hotely a domy a byli jsme v šoku, že kolem nejsou skoro žádní lidi. Na soutěsku to bylo asi 4 km, ale loudali jsme se, jelikož jsme prozkoumávali tiché ulice a zarostlé domky. Pak jsme konečně došli k soutěsce, tedy k jejímu jednomu konci, který ale byl zaterasen, tak jsme šli podél silnice, sešli z ní a narazili na palouček, odkud jsme viděli varování na medvědy. Dokonce na jedné fotografii byl vyfocen. Dostali jsme docela strach, ale nakonec jsme vyšli prudký kopec k silnici a pokračovali ještě kopcem nahoru dál, po nějaké silnici….kdyby na hlavní silnici nejezdila auta, fakt to tam vypadalo jak po apokalypse. Oprýskané značky, vybledlé nápisy. Když jsme vyšli na kopec, kde mělo být muzeum panenek kokashi (mimochodem, toto údolí je jejich domovem, tady vznikly. Panenky kokashi jsou tradiční hračkou v Japonsku), první, co jsme uviděli, byla zavřená a zdevastovaná hospoda. Naštěstí kousek dál muzeum bylo a fungovalo. Prošli jsme jej i koupili magnet, samozřejmě v hotovosti, a pokračovali dál.

Cesta se svažovala podél kopce a nalezli jsme opuštěná velká parkoviště a dokonce 2 ski resorty, velké a rozbité. Nahoře na kopci stály pozůstatky lanovek a sjezdovky už byly zarostlé. Dověděli jsme se pak, že ten resort ukončil svou činnost v roce 2002. Okolí působilo stísněně, jen jediná silnice, kolem které jsme pak šli, ukazovala, že civilizace ještě neskončila.

Narazili jsme na most, z kterého už byla vidět soutěska jak na dlani a už se listí zbarvovalo. Lidé sem jezdí i díky podzimním barvám, bohužel nám ještě štěstí nepřálo. U mostu se nacházel druhý konec soutěsky, dalo se sejít dolů a pokochat se skalami. Bylo to krásné, ale chybělo tomu něco…pak jsme vyrazili zpět po stejné cestě. Narazili jsme i na tabuli, která ukazovala cestu, kudy chodil slavný básník Bašó a můžete si ji projít. Bohužel byla zavřená z duvodu sesuvům půdy. Zpátky v městě jsme dali kafe, které, světe div se, bylo lahodné a dalo se platit kartou. Nicméně procházka byla nakonec fajnová, příroda kolem je krásná, všude hory a příjemný klid. Člověk zažil pravý japonský venkov, kdy Japonsko není jen o velkých městech. V hotelu jsme jinak opravdu jediní cizinci a druhá večeře byla opět ohromující, sushi a vepřové. Překvapivě po Jakubovi a Hance dojídám věci, já, který před pár lety ještě nebyl schopen sníst své porce. Asi tady nezhubnu.

Druhý den jsme nevěděli co dělat, tak jsme se s Hankou rozhodli navštívit vulkanické jezero, vzdálené 4 km na druhou stranu. Opět jsme prošli další část města, kde jsme narazili na další opuštěné domy. Zjistili jsme, že je Japonci nechávají tak, protože daň z pozemku, na kterém něco stojí, je menší než ze samotné parcely. Betonové hotely se taky nedají zbourat, protože by to bylo hodně nákladné. Cestička na jezero byla mírně do kopce, tak člověk aspoň trošku spálil to jídlo a šli jsme lesem.

Někde se objevil takový betonovo-zelezny plot, podobný jako v Jurském parku. Opravdu chyběl jen ten dinosaurus. Čas od času jsem pískl na svou píšťalku na batohu, abych odehnal případného medvěda. U jezera se nacházelo pár lidí, kteří dojeli autem, jak jinak. Jezero bylo klidné a mírné, Hanka se chtěla vykoupat, ale místní to nedoporučili, protože je hodně kyselé. Budka u jezera zela prazdnotou, jak jinak zavřená. Chteli jsme si dát kafe při pohledu na jezírko. Nakonec jsme se vypravili druhou cestou, delší, zpět. Nebudu popisovat další opuštěné domy, restaurace, ski areál. Dokonce jsme ale našli fungující golfové hřiště. Cestou do hotelu jsme našli i kočko-hotel, budovu, u které se nacházelo asi 10 koček (co jsme viděli). Lísaly se k nám a byly družné. V našem hotelu jsme vyzvedli bratra a šli najít v tom městě duchů nějaký oběd. Naštěstí hned vedle hotelu jsme spatřili malý domek, kde měli opřené menu, vevnitř byly 2 stolky a 2 staré paní, co nám říkaly ať vejdem. Menu a vše v japonštině, takže jsme využili google lens. Objednali jídlo a stařenka pokynula manželovi, ať jde vařit. Druhá paní, tipuji sestra, se snažila s námi bavit, ale jen japonsky. Jídlo bylo nicméně opět skvělé, dalo by se říci domácí, a rochnili jsme se až za ušima. Dokonce se nám podařilo vysvětlit, že zaplatíme zvlášť. Univerzální jazyk kalkulačky ukázal čísla a ny zaplatili. Pak jsme zjistili, že se jednalo o typickou “karino shokudo”, což je malá hospůdka, která se vyznačuje domácí stravou. Pak s najedenými břichy jsme se vydali na kafe. Našli jsme jednu kavárnu, takové skoro vetesnictvi, kde pán rád poslouchal Beatles v instrumentální verzi. Ono popravdě, všechny podniky, co jsme navštívili, se vyžívali v tklivé, instrumentální hudbě.
Evidentně to dodávalo na dojmu opuštěného města. Kafe bylo podprůměrné, dále se pán specializoval na tartaletky, ale ještě se musí zdokonalit. Pobavil ale, když při odchodu řekl, jestli jsme otec, matka, syn a syn na Jakuba.

Na jidle a kávě jsme chtěli aspoň trochu vykydnout u foot bath (tedy onsenu přímo jen pro nohy), ty byly ale všude už zrušené. Jak jinak. A dle internetu měl jezdit do Sendai, kam jedeme zítra, express bus. Rozhodli jsme se vyjet už ráno, abychom se dostali z města duchů, než nás pohltí, ale na informacích nám řekli “no bus”. Jako…už mě to nepřekvapilo. Jelikož jsem měl narozeniny a v městě nebyl nikde žádný podnik k přípitku, nakoupili jsme pivo v obchodě a pak si jej otevřeli na pokoji. Ještě před tím nás ale čekala opět unikátní večeře, tentokrát jsme měli dušenou škebli, která dle bratra chutnala jako podrážka. Mně ale troška gumy nevadila, ale kousat se to dalo. Večeře nás chuťově opět odstřelila a musím napsat, že to jídlo tyhle 3 dny tady zachraňovalo. Večer jsme dali i ještě poslední onsen, opět bazének jen pro nás a pak už jen slavili. Naruko Onsen jsme druhý den opustili hned po snídani, dokonce jsme narazili na starý pár, který nám řekl, že byli před několika lety v Praze a babička uměla anglicky. Hotel nám i nabídl odvoz na nádraží, takže jsme nemuseli táhnout kufry ten 1,5 km.

Můj kufr totiž přišel o kolečko, v Tokyu si kupuji nový a tento někde odhodím. Naruko Onsen byl nakonec dobrý zážitek, viděli jsme místo, kam jezdí staří Japonci na dovolenou, nebo relaxovat. Viděli jsme i rodiny s dětmi. Zjistili jsem něco o japonské moderní historii a objevili jsme další japonský “klenot”. Taky jsem se dozvěděl i díky Jakubovi a Hance o basníkovi Bašō, který vynikal ve verších haiku. Asi budu muset taky nějaký zkusit. Sbohem, Naruko, vím, že tě už nenavštívím, ale nakonec zážitek mi zůstane.

Během naší návštěvy Kjota udeřil na Tokyo tajfun Dujuan, jehož trajektorii jsme sledovali už v Tokyu, řádil v dané oblasti v neděli a pondělí. Kjóto bylo ušetřeno, my měli vedro okolo 26 stupňů. Chrámů v Kjotu je bezpočet, času málo a rozhodl jsem se využít odpoledne posledního dne k návštěvě chrámu Nanzedži, ten hlavní pod kterým v období Edo bylo asi 800 chrámů. Poblíž se ještě nacházel chrám Tenjuan, kde jsme si opět užívali zenové zahrádky a vykydli. V Nanzendži mě chytla unavová krize, vevnitř se ploužilo a mně se dělalo zle. Neměli jsme oběd, protože jsme se rozhodli dát až velkou večeři a do toho vedro.

Poté, co Hanka šla ještě na výšlap na bránu, jsem já na ni čekal a odpočíval. Kopnul jsem do sebe půl litru vody, abych se vzpamatoval. Dali jsme ještě poblíž kafe, které bylo tak kyselé, až se nám protočily bulvy, a to jsme ještě za tuto kolumbijsou odrůdu připlatili 300 jenů. Platil jsem i kartou, což mě mile překvapilo. Směrem na nádraží jsme objevili pozůstatek staré železničně/kanálové cesty, která sloužila v minulosti na přepravu surovin. Dalo se po ní dokonce jít a nahoře byly zůstatky kovových loděk. 

Pak už jsme se vydali na pokoj, kde už odpočíval Jakub. Já se rozhodl dát na večeři running sushi a oni šli opět do Hide na masovou omeletu. Running sushi bylo na nádraží, takže jsem si tam dojel vlakem a vystál si asi 8 minutovou frontu. Jelikož jsem měl hlad jak vlk, během pár minut už jsem spořádal 4 talířky. Cena sushi se odvíjí dle barvy talířků, takže jsem si dával pozor, ať nesním ten za 850 jenů, zbytečně moc. Přitom ty nejlevnější byly delikatesy od lososa, tuňáka, přes chobotnici až k rybám, jejichž jména neznám. Nakonec mě to vyšlo na 2200 jenů, což je na naše asi 330 korun!!! Byl jsem přežraný a dělalo se mi zle. Myslel jsem si, že cesta domů bude v pohodě, ale šel jsem na špatný turniket a utekl jsem pryč…no, jenže Japonci ví, na správném turniketu jsem nebyl vpuštěn a musel jsem opět na ten první, aby mi moji kartu odblokovali…takže prodírat se davy s plným žaludkem byla challenge. Nakonec jsem se na pokoj dostal a nepoblil se. 

Návštěva Kjota timto skončila, hlavní památky jsme neviděli, vesměs jsme si užili jen zastrčených chrámů, ale stálo to za to. Pro mě byl asi nejsilnější zážitek noční (resp.ranní inari shrine).

Druhý den ráno už jsme vyrazili na vlak, protože nás čekají 3 dny na severu. Máme na to 3 lístky, které jsem koupil v automatu, musel jsem vyměnit jeden shinkanzen, protože na přestup nám automat dal 9 minut, což bychom nestihli (stihli, kdybychom věděli). Jeli jsme z Kjota do Tokya, odtud do Furukawy a pak konečná na Naruko Onsen…Naruko Onsen jen místo, kde jsou ty nejlepší onseny v Japonsku, je tu několik druhů pramenů. Měli jsme trošku problém s pochopením lístků v turniketu, musí se tam dávat všechny 3 a při výlezu si 1 turniket nechá. Na konečné stanici odevzdáte poslední. Nějak jsem to nepochopil, proč není jen jeden, ale budiž. Shinkanzen fičel jak o závod a v Tokyu nebylo poznat, že se tam prohnal tajfun. Cesta docela svištěla a ve Furukawě jsme měli štěstí, že nám vlak jel za 20 minut, jinak tam jezdí lokálka jednou za hodinu. A ano, lokálkou jsme se do Naruko Onsen dostali za necelou hodinu a kolem pozorovali japonský venkov a kopce. Krajinka byla malebná, ale to, co nás čekalo na konečné, jsme nějak neodhadli. 

Dostali jsme se do vesnice (nebo městečka), které svou slávu už zažilo. Bylo to z dob jak z 80.let. Kolem byly zavřené budovy, oprýskané a tu a tam se tyčily obrovské betonové hotely. Šli jsme pěšky 1,3 km k našemu hotelu a neustále jsme si opakovali, kde jsme se to zase octli. Někde byly i opuštěné velké budovy, dokonce i jeden hotel…kolem skoro žádní lidi a všudypřítomné odéry sirovodíku. Náš hotel taky už zažil svoje, byl čistý, příjemný, ale přirovnal bych jej jako k tomu, když přijedete na hotel z 90.let. Na recepci samozřejmě neuměli slovo anglicky a rovnou jsme vyplňovali nějaký formulář, ani si nezkontrolovali, že máme rezervaci. Ja jen doufam, že pri odjezdu nebudou po mně chtít platbu. Wifi je v hotelu jen v lobby, což je v 1.patře a na pokoji není. Chci jen dodat, že nemáme simku, nějak jsme ji nekoupili, jen bratr má nakoupeny data do 3 GB. Takže já a Hanka jsme odkázáni na offline a nějak zjišťujeme, že nějaká ta závislost tam je. Náš pokoj je ale typický japonský styl, máme tatami, na oblečení do onsenu jukatu i s vestičkou, čajový set, pantofle. Uvnitř typické bambusové podložky. A samozřejmě jsme navštívili i onseny, kde se nám podařilo si jej užít bez lidí.

Návštěvníci jsou lidé 60+ a my jsme vesměs jediní cizinci, co tu jsou. Ocitli jsme se opravdu v minulosti. V ceně máme polopenzi, takže snídani i večeři. Rukama nohama jsme domluvili, že snídaně je v 7 ráno a večeři nám určili na 19.večer. chtěli jsme na večeři přijít o něco později, ať nejsme hujeři a když jsme se blížili, už k nám mířil pán, kde jsme! Večeře však byla opulentní, na stole jsme měli samoohřívače a několik mističek s pokrmy, od sushi, zeleniny, masa, vsehochuť. A jako jídlo, to byl ráj! Nejlepší byla asi polévka, kdy moje chuťové buňky prožily orgasmus. Najedli jsme se dosyta, jen chudák Hanka alergická na ryby, musela třetinu nejíst. Po večeři jsme vyrazili ještě do onsenu, kde jsme si zjistili, jak se vlastně umýt a co dělat a nedělat. Samozřejmě jsme tam pak seděli s ručníčky na hlavě, aby se nenamočili. Tímto ručníčkem se člověk pak má utřít celý, což nechápu jak. Po onsenu a horké lázni a večeři jsem se dostal do příjemné únavy a odpadl po desáté hodině na tatami jako miminko. 

 Kjoto je město zenu. Je tu hromada chrámů, od velkých po malinké a skryté v útrobách města. Za období Edu patřilo pod hlavní chrám Nanzenji přes 800 chrámů. Kjoto však nabízí i úzké uličky a nejsou zde skoro žádné mrakodrapy jako v Tokyu. My se ubytovali kousek od nádraží, u Toji chrámu. Ubytko bylo tentokrát airbnb a naproti se nacházel dokonce onsen. Přijeli jsme večer a rozhodli se najíst v žrádelně Hide, kde měli specialitu okonomyaki a velkou plotnu přímo na stole. Jedlo se to spachtlickou jménem hera, kterou jste si z plotny nabírali sousta na talířek. Já si okonomyiaki nedal (mimochodem jednalo se o omeletu se zelím, vepřovým nebo hovězím masem), já si dal nudle s dršťkama, jednalo se o žaludky.

Obojí bylo vynikající a opět jsme si nacpali žaludky, já žaludky. Samozřejmě platba proběhla hotově (k tomu se vrátím níže). Co navštívit v Kjotu a sesumírovat to do nějakého srozumitelnějšího programu vylo docela složité, nakonec první den jsme navštívili hrad Nijo, který dokonce slavil 400 let od založení a zde se také oficiálně přesunula moc z šogunátu na císaře. Hrad jsme si prošli a nejvíc mě zaujala “zpívající” podlaha, kdy jste chodili a podlaha vydávala vrzající zvuk připomínající zvuky ptáků. Krásné a zenové byly i zahrady kolem a člověk by tam rozjímal dlouho. 

Ale čas ubíhal a my se odebrali na profláklou Arashiyamu, kde jsou právě zapadlé a méně navštěvované chrámy…teda aspoň byli v době, kdy jsem tam byl před 8 lety. První, co je zde k vidění, je bambusový háj, kterým můžete projít a kochat se vzrostlým bambusem. Lidí překvapivě nebylo tolik, co jsem čekal, i tak se šlo pomaleji. Za hájem jsme se vydali dál a domky i ulice byly vice modernější než před lety. Hodně turistů zde bylo. Poprvé jsme šli vesměs tou uličkou sami.

Navštívili jsme chrám Nisonin, kde se nacházeli 2 budhové, což je extrémně vzácné. Oba značili začátek a konec života. V chrámu bylo také psáno, že se máte zaposlouchat do “zvuků ticha”, tedy vnímat přírodu kolem. Sedli jsme si k zenové zahradě, pozorovali ji a rozjímali. Zklidnil jsem se a jen si užíval přítomného okamžiku. Z rozjímání mě vytrhlo jen to, že ⁹chrám, kvůli kterému jsem se sem vypravil, zavírá za hodinu a půl. Postupně jsme si prošli ještě hřbitov a pak se odebrali 1,5 km směrem k chrámu Otagi. Ten jsme objevili náhodou před 8 lety a návštěva ve mně vyvolala pozitivní náladu. Tehdy jsme tam byli sami a nikdo nikde nebyl, protože chrám se nachází opravdu daleko a turisti tak daleko chodit nechtěli. Bohužel letos už ke chrámu jezdí autobus, je zde konečná, takže turisti si sem přijedou a pak pěšky pokračují na jih. Inu, lidí tam bylo dost, nebyl přecpaný, ale bylo znát, že atmosféru kazili. V chrámu Otagi se nachází 1200 kamenných sošek, které vyjadřují život nás,  některé se modlí, ale také se smějí, hrají si, spí, pomlouvají, špitají, šeptají, nebo mají u sebe předměty, co používáme. Sošky začal vyrábět umělec-mnich v 80.letech 20.století, aby zvýšil povědomí o chrámu, který byl už poněkud v úpadku. Jinak chrám byl založen okolo roku 700 a několikrát ho zničily přírodní katastrofy. Pozitivní náladu sošky u mě taky vyvolaly, jen mě mrzelo, že mi to ničili ti lidi kolem. Ovšem na některých bylo vidět, že v nich ty sošky taky vyvolávají úsměv. Někteří čuměli jak péra z gauče. 

Po návštěvě jsme se vydali zpět na pokoj a užívali si prázdné ulice, protože chrámy zavřely a turisti neměli kam jít. Večer jsme zakončili v Beer Kyoto, kde si Japonci vaří vlastní pivo s různými příchutěmi. Jakub vyzkoušel vícero, já si dal jen dvě.

Chyběl jim zde ležák, měli hlavne IPA, stouty a Ale…trošku nám to do hlavy vlezlo, takže cesta autobusem k našemu ubytku byla docela vtipná, protože jsme se trošku motali. Jelikož jsme vstávali druhý den už ve 4 ráno, šli jsme spát brzo. Chtěli jsme totiž vidět nejznámější Inari shrine v noci. Je to hlavní turistické lákadlo a lidé tam vstávají brzy, aby se vyhnuli davům. Nikoho však asi nenapadlo se tam podívat za tmy. Dle internetu je to magický zážitek. Abychom ve 4 vstali a donutilo nás to nespat dál, využili jsme objednání taxíku a spuštění pračky se sušičkou, kterou už jsme minulou noc spustili a probudila nás všechny ve 3 ráno. Myslím ale, že také pořád u nás funguje jetleg, protože se ve 3 probouzíme a nedaří se nám spát. Vše bylo naplánováno a spustili jsme pračku, aby ve 4 skončila. Bohužel ale zvonila a zpívala už před 3.rano a člověk už pomalu nezabral. Ve 4:45 pro nás přijelo taxi a jelo se. Mám podezření, že taxikář si to trochu najel, aby se mu napočítalo více, i přes to, že to byl objednaný Uber, stejně se cesta počítala. Jeli jsme elektrickou krabicí a taxikář si chtěl povídat. Mé jednoslovné odpovědi ho ale uzemnily a zmlknul. Zavezl nas k Inari shrine, kde nebyl nikdo a magický zážitek započal. Jen velmi pár lidí bylo kolem, šlo se modlit k svatyním…jinak tam panoval klid, pohoda, ticho a cvrlikaní cvrčků. Do toho se stále držela tma před svítáním a ve mně se rozlily vzpomínky na klášter, kdy jsme vstávali ve 4:30 a šli na meditaci a ranní taichi. Šli jsme dál, minuli svatyně a dorazili k těm oranžovým bránám. Zde byl též klid, brány byly jemně osvětlené. Postupně začalo svítat a mezi branami se linulo světlo a stín, což místu dodávalo další magický nádech. A člověk si to užíval sám, kolem nebyla ani noha.
Procházeli jsme branami, postupně svítalo a dorazili jsme k úpatí hory, kam jsme nakonec nešli a odebrali jsme se zpět k nádraží. Jak člověk vstával brzo, tak na nás všechny padlo spaní. Jak jsme přicházeli k nádraží, tak už se řinuly první skupinky lidí. Ale ten magický noční zážitek, nezažijí. Jestli pojedete do Japonska, zajděte si na Inari shrine v noci, je to mnohem hezčí. Na hlavním nádraží jsme zoufale hledali náš autobus, google hlásil 3 busy, ale nejel ani jeden. Nálada z bran postupně odpadla. Nakonec kolem nás projela 205 a zavezla nás domů. Ještě před tím jsme ale dali snídani v Colorado kavárně, která pamatovala opět období snad 40.let. Japonci si zde četli denní tisk, za barem obsluhoval snad 100letý děda a vedle baru byl kiosek na prodej cigaret. Starému prostředí tomu dodávala snad stoletá lednička Meiji a obrovská pokladna. Dali jsme si výtečné kafe a vajíčkový toast, platili samozřejmě hotově a po snídani se odebrali na pokoj, abychom si ještě zchrupli. 

Po šlofíku jsme vyrazili na chrám Toji, kde se každý 21.den v měsíci koná dle taxikáře bleší trh…očekávali jsme cetky, nicméně šlo o normální trh, takže všude plno stánků mnoha řemesel. Našli jste zde jak jídlo, tak kimona, oblečení, sošky, japonské nadobí, dokonce nože a spoustu dalšího. Já si nakonec koupil sošku Daroma, což je taková kulatá hlava, co má bílé oči.

Dle legendy když si dáš cíl, vybarvíš si jedno oko a jakmile cíl splníš, vybarvíš druhé. Tak možná si tam dám těch 15 % tuku. V Toji bylo plno, tak jsme dali kafe v nějaké zvláštní kavárně, kde jsme obsluze řekli 3krát, že chceme kafe bez ledu a beztak nám dali kávu ledovou. 

S Kjotem budu pokracovat v dalším příspěvku, ale vyjádřím se k placení kartou. Bylo mi od mnoha zdrojů řečeno, že platba kartou je naprosto v pohodě. Popravdě, nevím, v jaké zemi byli, nebo kde chodili jíst, ale my zažíváme spíš hotovostní transakce, nebo je možné, že máme smůlu s výběrem a dáváme si podniky jen s hotovostí. Když to ale vezmu kolem, zatím nelituji těch hotovostních podniků, protože to jídlo za to stálo. U stánků je to takových 50 na 50. V Kjotu jsme také vstupy do chrámů platili v hotovosti všechny. Už si i děláme srandu z toho, že nápis cashless only je jak z jiného světa. Japonci by na bezkontaktních platbách ale měli zapracovat, na to, že vás obsluhují na recepci roboti a pak musíte platit jen hotově, je poněkud bizarní. 

Úsměvná historka se mi však stala…aerolinky mají věc, že se dá chatovat s ostatními sedadly, jistěže jsem chtěl nějaké lidi otravovat…avšak při hře sudoku se mi obrazovka sekla…po 20 minutách, co jsme vzlétli. Žádný film, hry, poslech, chat, nic, nešel žádný restart ani po vypnutí…musel jsem se zabavit jinak. Až po 11 hodinách nás napadlo poslat chat z jiného sedadla a tím, že došla zpráva, objevilo se to na obrazovce a voila, okno se odblokovalo!!! Jenže to bylo 40 minut před přistáním. Inu…nevadí.

Tokyo nás vykoplo unavené na letišti Narito, vzdálené asi 50 km od hlavního vlakového nádraží, u kterého jsme byli kousek ubytováni. Koupili jsme nejdřív kartu Suica, která je na mhd, abychom následně zjistili, že na express vlak se nevztahuje…express vlak jsme vzali a dobře udělali, protože trckat se mhd vlakem, to bychom jeli dlouho. Po necelých 24 hodinách jsme dorazili do hotelu, kde nás přivítaly robotky na recepci.

Přemístili jsme se do oblasti Asakusy, kde jsme chtěli navštívit daný chrám, ale opět jsme se ocitli v turistické ulici, tak jsme spíše zapadli do kavárny, kterou si pán upravil do francouzského stylu, ta však měla už svá léta za sebou. Kavárna byla docela prázdná, tmavá a zapadlá. Nějakým zvláštním způsobem se nám líbila (spíše chuť na kafe byla větší a široko daleko byly turistické hnusy), tak jsme si kávu dali. Pán byl milý a aspoň jsme mu udělali kšeft. Dobrý skutek jsme udělali i později při výlezu z metra, kdy jsme potkali 2 Japonky u schodů s kufrem a lamentovaly nad tím, že musí jít opět přes turniket, aby se dostaly k výtahu. Tak jsme jim ten kufr vynesli. A jak už se mi na cestách stalo, karma zde funguje dvojnásob. Dobrý skutek tak byl odměněn,  kdyz mi později v hotelu vypadla peněženka a obsluha mi ji přinesla až poté, co jsem nastupoval do výtahu. Absolutně jsem nejdřív nechápal, co mi podává a najednou vidím svou peněženku. Uf.

Děkuji tak karmě a říkám, na cestách karma vrací i bere dle toho, jak se chováte. To mám odzkoušeno. Na konci prvního dne jsme dali slavnou ulici manga, her a elektroniky Akihabara, která mě loni nadchla a letos jsem ji chtěl vidět za tmy. Nějak se ale euforie nedostavila. Zkusili jsme automat pákový, který samozřejmě nevyšel a jen nám sebral peníze a manga obchod jsme neprošli. Našli jsme však mnoho obchodů s manga figurkami a bratr říkal, že postavičky tu jsou zde 2-3krat levnější. Možná by se to dalo zpeněžit. Hanku ulice nenadchla, není kovaná na tuto zabavu. Nicméně zvažuji, že při druhé návštěvě na konci pobytu ji navštívím znovu. Dáme rozchod.

Druhý den v Tokyu jsme měli jen dopoledne, protože po třetí hodine jsme se přesouvali do Kjota. Program nám vesměs doporučila AI Gemini, která překvapivě našla zajímavá místa v okolí. Bydlíme ve čtvrti Ginza, která je známá svými obchody. My začali program naprosto luxusní matchou v malém obchůdku u metra. Tu nám připravil mladý Japonec velmi pomalu a pečlivě a chuť byla jak u drogy, chceš víc. Následoval buddhistick chrám, kde se konala rovnou bohoslužba, kde mniši?? zpívali a bylo to hodně uklidňující, přesun následoval k divadlu ukrytém mezi mrakodrapy, kde vedle byla budova s malou střešní zahrádkou a obchodem s matcha čajem. Zde se nacházela i kavárna obklopena bambusem. Tam jsme si koupili výrobky z matchi. Pokračovali jsme do art muzea, kde se nacházela výstava bizarních uměleckých akvarii různých tvarů a světel, v kterých plavaly rybky. Zněla zde jak příjemná, tak děsivá hudba. Ryby chuděry z toho měly asi trauma. Plavali zde různé druhy těch koi ryb a dočetl jsem se, že Japonci se o tyto rybky starají a šlechtí je už od 19.století. Měli jsme z výstavy smíšené pocity. Naši procházku jsme zakončili obědem v zapadlé restauraci, kam chodí jen místní. 

Chtěli jsme na rámen. A doporučení od AI dopadlo na výbornou. Zkusili jsme 3 rameny a všechny stály za to. Jako jídlo opět nadchlo naše chuťové pohárky a vyvolalo dopaminy. Nečekal jsem, že AI takhle překvapí (a tak vytáhla doporučení z redditu). Pak už v Tokyu začalo poprchat a my si jeli na ubytko pro kufry, abychom vyrazili na nádraží. 

Cesta na nádraží byla trošku adrenalin. Chtěli jsme jít podzemím, abychom se vyhnuli dešti. To jsme zvládli překvapivě snadno a dorazili na kraj srdce zeleznicní sítě, tam jsme museli projít turniketem, abychom se dostali dál do centra a jen za projití jsme zaplatili 160 yenů. Lidé houstli a přirovnali jsme je k mravencům. Mám sice rád velká města, vesměs mě tyhle davy na nádražích nevadí, ale Tokyo je na mě už asi moc velké. Hlavně i ty přestupy, nádraží, vše je obrovské. Když chce člověk přestoupit z jedné linky na druhou, může jít i 15 a více minut. Náš shinkazen do Kjota jsme našli a už jsem zapomněl, že prostor pro nohy je naprosto skvělý, ale šířka sedadla je malá. Inu, nashlednou Tokyo a vítej Kjoto.

První noc jsem strávil v Ardales, což je kousek od stezky Caminito del Rey. Královská stezka byla dříve označena za nebezpečnou, protože tam docházelo k úrazům i smrtím. Pro mě byla nebezpečná už cesta do Ardales, kdy jsem vyzvedl auto v 9 hodin večer a jel jsem tam 50 km, v noci, v dešti a v autě, které jsem nikdy neřídil. Dostal jsem Peugeot 208, kdy jsem měl volant u kolen a seděl jsem tam vskutku komicky. Cesta byla šílená, navigace oznamovala strašně brzo vyjetí z kruhového objezdu, takže jsem kolikrát odbočil blbě. Jednou jsem skončil na hotelovém parkovišti a prodíral se ven. Byl jsem unavený, otrávený a chtěl jsem už být na místě. Nakonec se mi podařilo z Malagy vymotat (mimochodem cesty tam jsou šílené, propletené)  a konečně jsem vyjel na Ardales. Jelo se dobře a nakonec jsem dorazil po desáté večer, zalehl a užil si noc za 1500. Ráno jsem si koupil pravou španělskou snídani přímo v hotelu, už tam seděli španělští dědkové a rokovali u kávičky. Já se najedl a na 9.hodinu jsem mel koupen lístek na Caminito del Rey.

Tato stezka, protože se tam zvyšoval počet nehod, byla zavřena a kompletně opravena, postaveny byly nové chodníky a už je bezpečná. Měli jsme i průvodce, který nám vyprávěl různé zajímavosti o stezce. Byla tam vytvořena vodní elektrárna, která zásobuje 165 tisíc domácností elektřinou, Královská se jmenuje díky tomu, že jí rád procházel král, jehož jméno jsem zapomněl. Stezkou vedou i koleje, které se stavěly už na konci 19.století. jak to postavili, mi zůstává záhadou. Dokonce je tam i 6 tunelů. Všude roste oleandr, který je jedovatý a je vysázen u cest, aby tam nechodila zvířata. Dále se tam musí odřezávat stromy, protože když upadnou a uhnijou, tak vybuchují. Stezka se jinak vlnila podél řeky a některé úseky vedly podél skal a dostával jsem i závratě. Zejména u poslední fáze, kde vedla stezka u skal celou dobu a výhledy kolem i dospod byly monstrózní a dechberoucí. Můžete vidět pod novým chodníkem i starou stezku a vypadala opravdu děsivě. Kolem byly i staré elektrické sloupky. Procházka byla okolo 5 km a super musí být i projetí vlakem. Možná příště. Po stezce už jsem vyrazil svým autíčkem do Rondy. Zvykl jsem si na auto rychle, taky je to automat. Jsem rád za něj, protože později jsem byl rád, že jsem nemusel řešit řazení.

AI mi hodila do itineráře ještě návštěvu pohoří El Torcal, což jsou bílošedé skály. Doporučení bylo tam jet co nejdříve, ale já si dal ještě snídani, která se podávala až v 9 hodin. Ta španělská natura posunutí života od dopoledne do noci mi moc nesedí. Do El Torcal jsem dorazil tak, že už bylo skoro obsazené velké parkoviště, hlídačka mě však navedla na chodník a nakonec jsem měl krásný prostor pro vyjetí. Počasí bylo krásné, a tak jsem si dal kraťase, ale po vyjetí busem nahoru, tam už bylo docela větrno a musím se přiznat, že jsem klepal kosu. Vyrazil jsem tedy na prohlídku a cesta skaliskama, trošku v mlze, byla opět zážitkem. Škoda jen těch uřvaných lidí, mohl tam být magický klid. Nakonec jsem si i klidu trochu užil, sešel jsem ze stezky, ani nevím jak, a snažil jsem se jít dál a dostat se zpět k turistickému centru. Nakonec jsem šel za zvukem vřiskajícího dítěte a cíl našel.