Během naší návštěvy Kjota udeřil na Tokyo tajfun Dujuan, jehož trajektorii jsme sledovali už v Tokyu, řádil v dané oblasti v neděli a pondělí. Kjóto bylo ušetřeno, my měli vedro okolo 26 stupňů. Chrámů v Kjotu je bezpočet, času málo a rozhodl jsem se využít odpoledne posledního dne k návštěvě chrámu Nanzedži, ten hlavní pod kterým v období Edo bylo asi 800 chrámů. Poblíž se ještě nacházel chrám Tenjuan, kde jsme si opět užívali zenové zahrádky a vykydli. V Nanzendži mě chytla unavová krize, vevnitř se ploužilo a mně se dělalo zle. Neměli jsme oběd, protože jsme se rozhodli dát až velkou večeři a do toho vedro.

Poté, co Hanka šla ještě na výšlap na bránu, jsem já na ni čekal a odpočíval. Kopnul jsem do sebe půl litru vody, abych se vzpamatoval. Dali jsme ještě poblíž kafe, které bylo tak kyselé, až se nám protočily bulvy, a to jsme ještě za tuto kolumbijsou odrůdu připlatili 300 jenů. Platil jsem i kartou, což mě mile překvapilo. Směrem na nádraží jsme objevili pozůstatek staré železničně/kanálové cesty, která sloužila v minulosti na přepravu surovin. Dalo se po ní dokonce jít a nahoře byly zůstatky kovových loděk. 

Pak už jsme se vydali na pokoj, kde už odpočíval Jakub. Já se rozhodl dát na večeři running sushi a oni šli opět do Hide na masovou omeletu. Running sushi bylo na nádraží, takže jsem si tam dojel vlakem a vystál si asi 8 minutovou frontu. Jelikož jsem měl hlad jak vlk, během pár minut už jsem spořádal 4 talířky. Cena sushi se odvíjí dle barvy talířků, takže jsem si dával pozor, ať nesním ten za 850 jenů, zbytečně moc. Přitom ty nejlevnější byly delikatesy od lososa, tuňáka, přes chobotnici až k rybám, jejichž jména neznám. Nakonec mě to vyšlo na 2200 jenů, což je na naše asi 330 korun!!! Byl jsem přežraný a dělalo se mi zle. Myslel jsem si, že cesta domů bude v pohodě, ale šel jsem na špatný turniket a utekl jsem pryč…no, jenže Japonci ví, na správném turniketu jsem nebyl vpuštěn a musel jsem opět na ten první, aby mi moji kartu odblokovali…takže prodírat se davy s plným žaludkem byla challenge. Nakonec jsem se na pokoj dostal a nepoblil se. 

Návštěva Kjota timto skončila, hlavní památky jsme neviděli, vesměs jsme si užili jen zastrčených chrámů, ale stálo to za to. Pro mě byl asi nejsilnější zážitek noční (resp.ranní inari shrine).

Druhý den ráno už jsme vyrazili na vlak, protože nás čekají 3 dny na severu. Máme na to 3 lístky, které jsem koupil v automatu, musel jsem vyměnit jeden shinkanzen, protože na přestup nám automat dal 9 minut, což bychom nestihli (stihli, kdybychom věděli). Jeli jsme z Kjota do Tokya, odtud do Furukawy a pak konečná na Naruko Onsen…Naruko Onsen jen místo, kde jsou ty nejlepší onseny v Japonsku, je tu několik druhů pramenů. Měli jsme trošku problém s pochopením lístků v turniketu, musí se tam dávat všechny 3 a při výlezu si 1 turniket nechá. Na konečné stanici odevzdáte poslední. Nějak jsem to nepochopil, proč není jen jeden, ale budiž. Shinkanzen fičel jak o závod a v Tokyu nebylo poznat, že se tam prohnal tajfun. Cesta docela svištěla a ve Furukawě jsme měli štěstí, že nám vlak jel za 20 minut, jinak tam jezdí lokálka jednou za hodinu. A ano, lokálkou jsme se do Naruko Onsen dostali za necelou hodinu a kolem pozorovali japonský venkov a kopce. Krajinka byla malebná, ale to, co nás čekalo na konečné, jsme nějak neodhadli. 

Dostali jsme se do vesnice (nebo městečka), které svou slávu už zažilo. Bylo to z dob jak z 80.let. Kolem byly zavřené budovy, oprýskané a tu a tam se tyčily obrovské betonové hotely. Šli jsme pěšky 1,3 km k našemu hotelu a neustále jsme si opakovali, kde jsme se to zase octli. Někde byly i opuštěné velké budovy, dokonce i jeden hotel…kolem skoro žádní lidi a všudypřítomné odéry sirovodíku. Náš hotel taky už zažil svoje, byl čistý, příjemný, ale přirovnal bych jej jako k tomu, když přijedete na hotel z 90.let. Na recepci samozřejmě neuměli slovo anglicky a rovnou jsme vyplňovali nějaký formulář, ani si nezkontrolovali, že máme rezervaci. Ja jen doufam, že pri odjezdu nebudou po mně chtít platbu. Wifi je v hotelu jen v lobby, což je v 1.patře a na pokoji není. Chci jen dodat, že nemáme simku, nějak jsme ji nekoupili, jen bratr má nakoupeny data do 3 GB. Takže já a Hanka jsme odkázáni na offline a nějak zjišťujeme, že nějaká ta závislost tam je. Náš pokoj je ale typický japonský styl, máme tatami, na oblečení do onsenu jukatu i s vestičkou, čajový set, pantofle. Uvnitř typické bambusové podložky. A samozřejmě jsme navštívili i onseny, kde se nám podařilo si jej užít bez lidí.

Návštěvníci jsou lidé 60+ a my jsme vesměs jediní cizinci, co tu jsou. Ocitli jsme se opravdu v minulosti. V ceně máme polopenzi, takže snídani i večeři. Rukama nohama jsme domluvili, že snídaně je v 7 ráno a večeři nám určili na 19.večer. chtěli jsme na večeři přijít o něco později, ať nejsme hujeři a když jsme se blížili, už k nám mířil pán, kde jsme! Večeře však byla opulentní, na stole jsme měli samoohřívače a několik mističek s pokrmy, od sushi, zeleniny, masa, vsehochuť. A jako jídlo, to byl ráj! Nejlepší byla asi polévka, kdy moje chuťové buňky prožily orgasmus. Najedli jsme se dosyta, jen chudák Hanka alergická na ryby, musela třetinu nejíst. Po večeři jsme vyrazili ještě do onsenu, kde jsme si zjistili, jak se vlastně umýt a co dělat a nedělat. Samozřejmě jsme tam pak seděli s ručníčky na hlavě, aby se nenamočili. Tímto ručníčkem se člověk pak má utřít celý, což nechápu jak. Po onsenu a horké lázni a večeři jsem se dostal do příjemné únavy a odpadl po desáté hodině na tatami jako miminko.