Bydlíme tentokrát v apartmánu s 2 ložnicemi, takže bude opět praní. Jediná nevýhoda je blízkost kolejí, takže když projíždí vlak, je to docela randál. Po uložení věcí jsme se přemístili na Matsushima, kde jsou ostrůvky a oblibená kratochvíle vyletní lodě kolem těch ostrůvků. Než jsme se však dostali na místo, totálně nás zmátly vlaky. Z naší zastávky jedou 2-3 linky a jedna jede jinou trasou, další nezastavuje na konečné a pouze 1 z těch 3 jede až na místo. Takže jsme v panice vystoupili na další zastávce s tím, že jsme pak zjistili, že jsme seděli ve správném vlaku, takže jsme jej nechali ujet. Počkali jsme na další, který nás ale dovezl o zastávku zase dál, než jsme vystupovali. Tam naštěstí stál vlak, který jel zpět a hupsli jsme do něj. Opravdu anabáze s těmi vlaky.

Na místě jsme si od naháněče koupili lístek na loď, který stál 1000 yenů. To byla docela nízká cena na takovou turistickou past. Já ten lístek ztratil, takže jsem ho kupoval znovu. Na loď se ale nahnalo hodně asijských turistů a my tam, myslím, byli mezi nima jediní běloši. Projížďka byla docela příjemná, ale vesměs jsme ji mohli vynechat. Ostrůvky byly malebné, složené z pískovce a podobné struktury skal jsou i v Evropě, zejména v Portugalsku. Inu, vydali jsme se pak na skrytý polostrov, který byl vzdálený pár desítek metrů od hlavního proudu. A opět se potvrdilo, že člověk by měl prozkoumat i odlehlé části turistických pastí. Někdy se dá nalézt skvost a tady byl. Ostrůvek Oishima byl malý, rostly na něm borovice, byly tam vyhlídky a svatyně a celý působil takovým jemným dojmem.

Člověk cítil příjemný klid. Ostrov byl spojen červeným malým mostem a kousek dál byly betonové schody jako odpočívadla u moře. Toho využila Hanka a okoupala se. Pak už jsme se vydali unavení na naše ubytko. Já s Hankou jsme ještě navštívili večer schovanou malou restauraci se sobo nudlemi a rukama nohama jsme domluvili sobo nudle s kuřetem, Hanka to dokonce kreslila na papír. Hospůdka byla domácí, protože vevnitř byli místní a čile s majiteli konverzovali. Dokonce se na nás dívali a ptali se majitelů, kdo jsme. Nudle byly výtečné a vývar, ten skoro překonal vývar z Naruko Onsen.

Druhý den nás čekal tolik obávaný výšlap na k chrámu Yamadera, který jsem zde našel a určitě ho chtěl navštívit. Cesta ze Sendai trvala něco málo přes hodinu a člověk se mohl pokochat krásnou vyhlídkovou jizdou. K chrámu Yamadera vede 1015 schodů a tento výšlap má pomoci k tomu, aby se lidé v myšlenkách zbavili světských a marnivých věcí. Něco podobného jsem zažil v Meteoře, kde také jsou kláštery postaveny na vrcholcích skal a když tam jdete, meditujete.

Ono popravdě chůze do kopce po nějaké době právě vyvolá tu unávu, kdy člověk vypne myšlenky, aby šetřil energii a jen jde. Pocit k nezaplacení. Rozdělil bych cestu na dvě půlky, první vedla lesem, kolem se nacházely skryté lampy, sochy a schody se stáčely mezi stromy. Nádherná podívaná. Druhá půlka začala po hlavní bráně, kde už na skalách byly části jednotlivých budov chrámu a výhledy kolem byly dechberoucí. Cítil jsem opět pocit, že jsem maličký a chci létat. Schody ani nebyly tak náročné, překvapivě jsme to vyšli docela rychle a 1015 schodů uběhlo jak nic. Na vrcholku jsme se pokochali výhledy a dali tam koupený oběd z obchodu 7/11…koupil jsem si sushi a výtečné. Tento obchod by se měl otevřít i u nás. Pak už jsme vyrazili směr dolů. Zjistili jsme, že zde byl i slavný básník Bašō, který nás tady na severu provází dost. Dokonce v Yamadeře vytvořil svůj nejhezčí verš haiku o cikádách. Navštívili jsme i muzeum, nicméně vše bylo v japonštině. Zjistili jsme, že žil v 17.století, cestoval po Japonsku 3 měsíce a zdokonalil právě verše haiku, ty by měly být dle slabik 5-7-5 a už se snažíme veršovat i naši cestu Japonskem. Na poslední příspěvek plánuji báseň Haiku k mé cestě po Japonskem. Těšte se. Vyrazili jsme pak do Sendai, kde jsem chtěl ještě navštívit 5.největší sochu na světě. Žádný vlak ani metro k ní ale nejezdí a google mapy mi neukazují autobusy, takže se mi nechtělo už hledat cestu k busu, tak jsme se rozhodli navštívit mauzoleum slavného šoguna… a jeho nasledovníků. Museli jsme z vlaku přestoupit na metro a dostat se tam v Sendai mohlo konkurovat přestupu v Tokyu. Šli jsme snad půl kilometru. Takže kdo si bude stěžovat na Můstek a podobně dlouhé přestupy, zajeďte si do Japonska. Od metra jsme museli pěšky asi 1,5 km a překvapilo nás jak je v Sendai klid. Pak jsme si uvědomili, že je sobota. Mauzoleum bylo umístěné v hustém lese na kopci, což bylo jak pěst na oko, že člověk jde velkoměstem a najednou se ocitne uprostřed lesa. Na místě se nachází mauzolea 3, z nichž 1 je obrovské a zbylé 2 jemu podobné a menší. Líbilo se mi, že byla obložena černým dřevem a vyzdobena jemnými barvami a zlatem. Vypadala majestátně a zároveň nebyla tak okázalá. Pak už jsme se vydali domů, protože přišel hlad a 1015 schodů se projevilo na nohách.
Měl jsem na sobě poprvé trekové boty a tlačil mě můj zahojený zlomený palec. Než jsme vykydli závisle na wifi doma, zašli jsme se najíst do yakumi restaurace, která byla o něco dražší, než jsme byli zvyklí. Posadili nás ale ke stolům, kde jsme seděli jakoby v díře a stůl byl na úrovni nohou (asi pro cizince, co nejsou zvyklí sedět v tureckém sedu u stolu). Dokonce jsme se museli i vyzout. Trošku jsme se rozjeli, dali si specialitu telecí jazyk, kuřecí jatýrka, nakladanou okurku, gonza knedlíčky a matcha zmrzlinu a k tomu pořádný tuplák piva (už chápu, proč stálo 1015 jenů). Večeře opět byla opulentní (toto slovo používám teď nějak často) a s plným žaludkem jsme se vydali domů.

Myslel jsem, že v Sendai nic není, nakonec mě ale překvapil a okolí toho může dost nabídnout. Není tak turistický, protože bělochů jsme viděli poskrovnu. Je zde ale krásná příroda, super onseny, nádherné  chrámy a poblíž sídlí dokonce palírna známé značky whiskey Nikka. Možná jsme měli jeden vyměnit za Sendai před Naruko Onsen, ale bohužel jsem netušil, že Naruka sláva už pominula.