První zahraniční cesta roku 2013 se nesla na Jutský poloostrov, do hlavního města Dánska, Kodaně, kde žije moje kamarádka Hanka (jinak se jí říká paní Hana) a která pracuje ve firmě Precis Digital. Mimo mě se k ní vydali ještě Peťa a Ivo, naše Fantastic Four. Letěli jsme s Ryanairem za akční cenu 1000 Kč a každý seděli jinde. Nejhorší místo vychytala Peťa, nejen že do ní strkal nějaký pán celým loktem do levých žeber, ale musela také vytrpět pána, jež trpěl pravidelným meteorismem. Po příletu jsme museli na vlak, kodaňské letiště je nicméně neskutečně dlouhé, takže než jsme se dostali k vlaku, měl jsem pocit, že jsme celé letiště obešli. Následně jsme se vydali na hlavní nádraží, kde už nás očekávala paní Hana, i s typickým jízdním kolem. Kolo je sice všudypřítomný prostředkem v Kodani (viz dále), ale bohužel do metra s ním v nejvyšší špičce nemůžete. Takže Hanka nám oznámila, na jaké stanici se sejdeme, a odjela na kole a my metrem. Začal závod, kdo tam bude dřív.

Ohledně metra, je úplně jiné než u nás. Metro jezdí 24 hodin denně! Vlak i nástupiště jsou kratší, cesta dolů je pocitově hlubší a hlavně vlak je bez řidiče. Můžete si tak sednout úplně dopředu a pozorovat, jak metro jede tunelem. To jsme dělali celou dobu, co jsme metrem jezdili. Pro menší cestující je pod okny nakreslen řídící panel. S dětmi jsme párkrát prohrávali sedačky v první řadě. Po příjezdu na Norrebro, kam Hanka dojela o 39 sekund později než my, jsme se vydali rovnou odnést věci do jejího současného domova, který sdílí s dánskou spolubydlící Elizabeth. Jejich byt mě nadchnul, před přístupem příjemná veranda, kde můžete za hezkého počasí snídat a chytat slunce, jen výhled je poněkud strohý na parkoviště.

Byteček byl menší, ale i tak útulný a klidně bych mohl dodat, že zařízený na způsob "hygge" (viz google). Za mě tedy není důležité, co v bytě máš, ale jak se tam cítíš. Urobili jsme si postele - tedy pro mě nafukovačka a pro Iva matrace, čímž styl "hygge" trochu opadl, a vydali se nakoupit. Zážitky z obchodu na blog nepíšu, ale tentokrát mě překvapila chyba v Matrixu, kdy jsme v dánském neidentifikovatelném obchodě (čti nejednalo se o normální obchod jako Albert, Lidl apod.) našli v lednici české mléko Tatra! Ano, s českým popisem úplně u všeho. Stálo vedle dánského mléka. Museli jsme jej koupit (a pak mi pomohlo hodně-krát s pálením žáhy). 

První večer nás paní Hana vzala do své oblíbené mexické restaurace. Asi se budete divit, ale Dánové bohužel nemají nějaké typické jídlo pro večeři. Jak mi Hanka popsala, typické dánské jídlo se dá nazvat jako UHO omáčka s bramborem a nějakým tím masem. Ostatně, když jsem se pak dověděl, že další typické dánské jídlo je chleba s máslem, nebo chlebíčky, což je žitný chleba s něčím na něm, pak už jsem se na návštěvu "dánské" restaurace neptal. A ani ty chlebíčky, když jsem je viděl, mě vyloženě nenadchly, český typický s bramborovým salátem, vajíčkem a šunkou by všechny strčil do kapsy. 

Ale zpět k mexické restauraci. Ta se nesla v duchu "all you can eat and drink" na 2 hodiny s tím, že jsme si dali na výběr všechny tacos, které byly v nabídce - houby, krevety, květák, trhané vepřové a kuřecí. Vše jsme zapíjeli margaritou. Po "dlouhé" cestě jsme první várku tacos doslova vdechli do žaludku, druhá vydržela o trochu déle, třetí už se dostávala do nás o něco krkolomněji a u čtvrté jsme někteří kapitulovali. Pomáhalo k tomu také zvyšování vypitých margarit. Nicméně tacos byly skutečně poctivé a vynikající, žádná rychlokvaška, která je typická u českých podobných restaurací udělat to z co nejlevnějších surovin. Jediný nešvar měla jedna část krevetky, která se usadila u Peti v mandli. Každý to známe, jak je to nepříjemné a člověk nemůže ten drobek dostat pryč. Po několika margaritách jsme se všichni stali experti na to, jak drobek vytáhnout. Hanka chtěla do nemocnice, což jsme zamítli, protože Peťa se nepojistila. Ono vytažení drobku z mandle za stovky dánských korun asi nechceš. Peti se nakonec podařilo až doma vydolovat krevetí drobek kartáčkem na zuby. Já bych doporučoval špejli.  

Druhý den jsme nespěchali na to, abychom vstávali nějak za svítání. V 8 ráno nás sice probudily zvony blízkého kostela, ale já jsem se nakonec vykopal. Po vydatné snídani jsme se rozhodli svlažit tělo do moře. Venku totiž byl 1 stupeň a počasí slibovalo jasno. Metrem jsme se vydali na Radhuspladsen a odtud k místu, kde se Dánové osvěžují v mořské vodě. U vody je postaveno dřevěné molo a na určitých místech jsou schůdky, kudy se dá vlézt do vody a na ohraničeném místě si zaplavat. Na místě jsme nebyli sami, což mě dost překvapilo, očekával jsem v tomto počasí jen nás 4. Nejdřív se nám do studené vody nechtělo, ale odvahu podpořilo i vycházející slunce zpod mraků. Vlezli jsme do vody všichni 4, dokonce dvakrát. Nemyslete si, že šlo o plavání jako takové, jen jsme se drželi schůdků a ponořili se do vody, což bohatě stačilo. Slyšel jsem, že člověk by měl zhluboka dýchat a snažit se nevnímat tu ledovost vody. Ač jsem se snažil sebevíc, při hlubokém dýchání jsem okamžitě začal klepat zubama a nešlo se zklidnit. Zážitek to však byl super, po uschnutí nám dopamin i adrenalin dodaly energii a následně celý den jsme necítili, že by se nám zima dostávala pod kůži. Říkám si, že se vrátím opět k otužování, protože ta studená voda je osvěžující. 

Po vodním nakopnutí jsme se vydali na procházku do kodaňských ulic. Nazval bych to spíše touláním se po městě, než nějakou přímo danou cestou kam. Paní Hana nás dovedla nejdřív Christiansborg paláce, kde jsme se zadarmo vyvezli na věž, abychom se pokochali vyhlídkou na celé město. Potom jsme se pokračovali na hlavní obchodní "strasse", kde jsme mimo normální obchody s oblečením navštívili také Lego obchod. Tam jsem obdivoval kastlíky s mnoha různými kostkami, které jste si mohli naházet dle potřeby do vlastní krabičky. Mimo normálních kostek zde byly i ohně, kytky, balkony či válečky. Být tam sám, tak si myslím, že tam strávím půl dne a vytvořím si vlastní lego krabičku. To mi sice nevyšlo, ale skončil jsem u kastlíku, kde si člověk mohl za 180 korun (60 DKK) vytvořit 3 lego panáčky dle vlastního postavení. Samozřejmě nebyl bych to já, abych nezačal tvořit. Peťa i Hanka mi pomohly. Naštěstí tam opět byly ony, jinak bych si těch panáků tam postavil vícero. Po legu se jsme se rozhodli vydat se na airbnb Hana doplnit energii na večer. Během cesty jsme potkali i Hančinu kolegyni Luciu, která měla dnes večer dojít, ale nakonec jsme se s ní seznámili na chodníku. Setkání bylo docela vtipné, protože jsme ji potkali asi 5 minut poté, co jsme se o ní bavili...Náhoda? Nemyslím si. 

Ještě se zmíním o cyklistech. Těch je tu požehnaně a vesměs, kdo je na kole, se trošku chová jak pán světa. Nebo aspoň tak mi to připadá. Cyklisti mají vyznačený velký prostor, kudy mohou jezdit, což zmenšilo jak silnice, tak chodníky. Někde cyklostezky s chodníkem pomalu splývají, takže člověk si musí dávat velký pozor, aby nechodil po cyklostezce a cyklista ho "nezajel". Na kole se jezdí za každého počasí, v jakémkoliv oblečení. Trošku mě překvapuje, že jen velmi málo lidí má helmu. Třeba zde úrazy nejsou tak časté, ale představa, že se něco stane, člověk spadne z kola a vjede na něj "peleton" cyklistů, není moc veselá. Kola jsou jednoduchá, vidíte je všude a někdy se i ledabyle válí shozené větrem na zemi, jak kdyby je někdo odhodil. Přečetl jsem si, že kolo využívá v Kodani 45 % obyvatel.