Když už jsem na té Ukrajině, rozhodl jsem se na návštěvu Černobylu a vidět místa, která byla zasažena jadernou katastrofou v 80.letech. Do zóny se nedostanete jinak než přes agenturu, jichž je jak na Ukrajině, tak mimo ni velmi mnoho. Dokonce i pár Česko-slovenských zajišťuje exkurze do těchto míst a my si jednu takovou vybrali. Než jsme však objednali a zaplatili, museli jsme si vyměnit asi 30 emailů, načež jsem zjistil, že v polovině z nich odpovídáme na automatickou odpověď. Chyba se stane. 

Do Černobylu se vyráželo v 7:30 ráno a cesta trvala necelé 2 hodiny. Během ní nám pustili dokument Bitva o Černobyl, který rozhodně doporučuji. Minimálně mě zasáhl. Rozebírá, jak se lidé vypořádavali s katastrofou a co všechno se mělo udělat, aby katastrofa nebyla ještě horší. Trochu to však "zlehčoval" český dabing, který byl fakt debilní. Černobylská zóna je rozdělena na 30 km a 10 km. Při vstupu do každé zóny jsme byli zkontrolováni a u prvního vstupu jsme dostali každý dozimetr, který měřil v průběhu celé návštěvy, jak jsme zasažení radiací, a ještě do skupiny 4 dozimetry, které byly ty pravé pípající při zvýšené radiaci.  Normálně ukazoval dozimetr 0,2 hodnoty, ale například při tzv. hot spotech, které se nacházejí všude kolem, se hodnota rapidně zvetšovala. Tato místečka jsou jen malé body, které nám průvodci vždy ukázali a my jen nevěřícně hleděli a připadali si jak v nějakém katastrofickém filmu, když třeba dozimetr začal šíleně pípat a ukazoval např.hodnotu 10! Mimo hot spoty se hodnota ještě zvýšila při projetí tzv. Červeného lesa, kdy skočila až na 7. Do Červeného lesa je vstup zakázán, jelikož radiace je zde stále vysoká. Ten byl v době katastrofy zasažen nejvíce a dřevo nejvíc nasává radiaci z materiálů.

První zastávkou byla vesnička na K, jejíž jméno jsem zapomněl. Vesměs všechny vesnice byly zbourány a dřevo zakopáno, takže i když jsme viděli ukazatele podél cesty, kolem byly vidět jen husté lesy a případně kopečky, které ukrývaly trosky po domech. V této vesnici se zachovala mateřská školka a uvnitř to bylo docela děsivé, jak ze hry Silent Hill. Myslím ale, že část panenek a knížek byla naaranžovaná pro lepší pocit, ale i tak to byl zážitek silný. Člověk se procházel malou budovou, všude se nacházely trosky, tu byly postýlky, rozbité skříňky a vše umocňoval nápis v azbuce nad skříňkami Rodiče a děti pospolu (či tak nějak). Azbuku přečtu, ale někdy slovům nerozumím. Nacházel se tu i hot spot s hodnotou 10.

Pak se jelo do města Pripjať, město, kde žili zaměstnanci elektrárny a čítalo asi 50 tisíc obyvatel. Evakuováno bylo až 30 hodin po havárii (!!!). Tím, že je květen, stromy jsou plné listů, takže nebylo vidět moc panelových domů. Procházka však i tak byla docela drsná. V první řadě tam bylo takové zvláštní ticho, ptáci sice zpívali, lidi mluvili, ale pod tím vším člověk cítil prázdnotu. Mezi stromy a keři jsme viděli opuštěné a polorozpadlé budovy, ty se sice nesmí návštěvovat od roku 2012, ale vešli jsme i do největší restaurace, stadionu a divadelního skladu. Pocity má člověk takové zvláštní, stíněné. Kolem vás prostě cítíte tu opuštěnost. Nám vyšlo krásné počasí, takže ten zážitek nebyl tak hluboký, ale myslím, že když je sychravo a na podzim to musí být ještě hlubší. Prošli jsme hlavním náměstím, kde se nacházel úřad, s rozbitým schodištěm a stromem uprostřed něj. Poblíž se nacházel hotel bez oken a vypadal fakt děsivě. Škoda, že jsme nešli dovnitř, prošli jsme kulturním centrem, což byl jen ochoz, a došli k parku. Ten, který nebyl nikdy otevřen. Zrezivělá autíčka i ruské kolo, odpadané houpající loďky a kolotoč, který následně vítr rozhýbal, bylo jak z hororu. Z dálky kolo nevypadalo rozpadle, dokonce mi přišlo i docela zachovalé. Pod jednou sedačkou byl hot spot 23! S Honzou a ještě 2 lidma jsme vstoupili mezi autíčka a udělali pár fotek. Vypadali skutečně smutně. Chtěl jsem dát i livestream z toho osamělého místa, ale signál byl velmi slabý. Z parku jsme prošli přes stadion, který už byl zarostlý a jen pár turniketů zbylo, a "ulicemi" zpět do mirkobusu. Když člověk vyfotil paneláky, nevypadaly opuštěně, ale pokud jste se zadívali blíže a vnímali jen vítr ve stromech, pak se i dala vycítit ta opuštěnost. Asi největší zážitek pro mě byly detaily, například lampa ve stromech, osamělé cestičky mezi paneláky zarostlé stromy, stromy rostoucí uprostřed betonu, rozpadlé nápisy na budovách, pohozené plakáty, zrezivělé turnikety, vytřískané vitráže, polootevřené a vysazené dveře, rozbité sprchy, oprýskaná omítka atd. Myslím, že procházka alespoň jedním panelákem by stála za to. Sice jsou opuštěné domy, ale v nich žijí bezdomovci, zde je to opravdu vše opuštěné a totálně mrtvé. 

Další zastávkou byla i jaderná elektrárna, kde jsme mohli vidět obří sarkofág, který má sloužit 100 let a stál 1 miliardu eur. Během 100 let by měla být celá elektrárna rozebrána a měla by zůstat jen příroda. V elektrárně dosud pracují lidé, někdo pár hodin, někdo pár minut. Lze tu vidět i rozestavěný 5. a 6. reaktor. Elektrárna už elektřinu nevyrábí, poslední reaktor byl odstaven v roce 1991. V elektrárně jsme dali ale oběd a byl docela chutný. 

Poslední větší zastávkou byl obrovský vysílač Duga, který Sověti vytvořili na ochranu před raketami ze Západu. Existuje konspirační teorie, že výbuch 4.reaktoru mají na svědomí Američani, aby Sověti nespustili Dugu. Pravda, Duga nikdy nefungovala. Konstrukce je skutečně obrovská. A dřív se na ni dalo i vylézt. Ovšem jsou lidi, kteří si říkají stalkeři (dle počítačové hry odehrávající se na území Černobylu), kteří nelegálně chodí do zóny a přespávají zde, tím hrají hru naživo. No a jeden tento blb se opil, vylezl na Dugu, sletěl z ní a zabil se. Následně byly odřezány žebříky a na Dugu se už vylézt nedá. Tato železná konstrukce však též vypadá děsivě. Schovaná v lese a při větru železo hororově praská. Slyšet to bylo asi dvakrát, nahoře to musí být zážitek. Bál bych se ale taky, aby se pode mnou ten chatrný chodník mezi sloupy nepropadl. 

A úplně poslední zastávku jsme dali město Černobyl, z kterého se stala ubytovna pro dělníky v elektrárně. Všechny domy byly přestavěny na internáty a samotné centrum města bylo velmi opuštěné. Nejvíc na mě zapůsobil pomník vesnic, které byly zničeny po havárii. Bylo jich asi 60 a vesměs skončily doslova pod drnem. Dnes na nich jsou stromy a keře. Poté následovala hromadná fotografie a jelo se zpět do Kyjeva. Ještě se musím zmínit o silnicích kolem. Jsou velké a rozlehlé a jak jsou prázdné, opět to tomu dodává ten apokalyptický nádech. Cesta je rovná, široká a ani jedno auto. Jak ve Walking Dead.

Návštěvu Černobylu určitě doporučuji, rád bych se sem vrátil i já a dal si ještě alespoň procházku po Pripjati. Myslím ale, že do 50 let, a možná i dřív, se to tu celé zhroutí a už tu budou lidi provádět jen mezi betonovými kvádry. A dal bych asi 2 dny, je možné, že na Pripjať je více času, protože 2 hodiny mi přijde málo, ač jsme toho viděli docela dost.