Letos mě napadla myšlenka vyjet na dovolenou úplně sám a vyzkoušet, jaké to vlastně bude cestovat sám se sebou. Jelikož i po Japonsku mi ještě nějaká dovolená zbyla, hodil jsem si ji týden před Vánoci. Destinace se vyvinula tak sama - minimálně 8 lidí z mého okolí si vychvalovali Malorku, tak jsem se rozhodl vydat tam. Plán byl letět z Vídně, která je blíže Hradišti a po dovolené na Vánoce rovnou k rodině. Kdybych tušil, co se stane, asi bych raději po Česku.

Objednal jsem si dva hostely. Jeden přímo v Palmě, a to postel v 6lůžáku (inu, asi jsem na toto ubytování už starý) a druhé uprostřed ostrova na venkově, kde jsem si objednal pokoj pro sebe i se snídaní. Takovou agro-pohádku. Začátek se vyvíjel slušně, sice na pokoji v Palmě byla kosa a netekla teplá voda, ale dobrá lokalita a levné pivo situaci zachránilo. Prošel jsem si město, které mě extra nenadchlo, a tak jsem raději druhý den jel na výlet busem do městečka Sóler, kde jsem si dal krásnou túru kopcema až k přístavu a užíval si božský klid bez turistů. V takovém přístavu totiž nebyla ani noha. Nádherný výlet.

Třetí den jsem si šel vyzvednout objednanou vespu, kterou jsem si měl vyzvednout v 9:30. Přijdu tam a zavřeno. Mimo sezonu se objednává jen online. Ok, říkám si, počkám, oni přijdou, má objednávka je z neděle. Po 20 minutách nikdo nepřišel, tak volám, co se děje. Oni by ani nepřišli, kdybych nezavolal! Tak jsem musel čekat dalších 30 minut, než někdo přijel. Naštěstí byla naproti kavárna, kde jsem si dal kafe a později zjistil, že je nejlépe hodnocenou kavárnou na Trip Adviseru. Převzal jsem vespu a vyrazil do středu ostrova. Na vespě se jezdilo velmi dobře, akorát trochu kosa. Naštěstí jsem měl tu zimní bundu, ale ne rukavice. Dalším problémem na začátku byly kruhové objezdy, kde jsem trochu improvizoval, než jsem se ty zatáčky naučil. Ale aut bylo málo a řidiči jsou zvyklí. Trandil jsem malými městečkami a jízda perfektní. Tedy, až přišla první 180 točivá zatáčka - tu jsem nevybral, vjel mimo silnici, zastavil a vjel zpět do silnice a málem narazil do auta. To mě vytroubilo a já se pak před svým druhým hotýlkem učil zatáčky, takže jsem asi 20 minut jezdil kolečka. A vyplatilo se.

Nejhorší na cestování sám je nuda, když nemáte co dělat. Cizí prostředí ze mě dělá silného introverta, což někteří lidé do mě asi neřeknou, ale je to tak. Na Malorce se to ale začalo lepšit, v restauracích jsem byl sebevědomější? Lidem se méně vyhýbal. Ale čtvrtý den jsem vyrazil na vespě na nejsevernější cíp Malorky - Cap de Formentor. Cesta plná serpentin a 180 zatáček, ale naprosto malebná a skoro prázdná. Potkal jsem tak 4 auta a jednu vespu ze stejné půjčovny. Počasí moc nevyšlo, bylo zataženo a jen 15 stupňů, takže ruce mi promrzly a pak jsem promrzl celý. Ale Formentor byl dechberoucí, krajina, cesta, přiroda, vše. Cestu jsem zvládl s přehledem a rozhodl se vydat horami k městě Lluc, kde se nacházela bazilika. Tam bylo opět mrtvo, tak jsem vyrazil opět serpentinami směrem k vile s tím, že si prohlédnu ještě městečko Campieri blízko většího města Inca, od nějž jsem bydlel asi 10 km. Těsně u Campieri poslední kopec, silnice ve skalách, jedu po rovince (za celou dobu v horách za mnou jelo 1!!! auto), za mnou auto, tak že ho pustím, abych ho nezdržoval v následující zatáčce. Sjedu hodně ke krajnici, zpomalím, vespa se začne třepat, auto předjíždí, vespa se třepe víc, nedá se uhnout, vztahuji ruku ke skále a pád! První myšlenka byla - bože, já nechci spadnout. Ucítil jsem ťuknutí do helmy a pak už jsem ležel. A vše se obrátilo jako ta 180 zatáčka.

Měl jsem šok, vespa na noze a panika rostla. Pán z auta mi pomohl vespu zvednout a zastavilo další auto. U mě šok, klepal jsem se a sotva dýchal. Pravé koleno bolelo jak sviňa, ale jinak jsem byl v poho. Mozek jel na plné obrátky, ale jen jedním slovem - uklidni se a co vespa. Jenže ono to stále nešlo. A lidi zavolali záchranku a mluvili anglicky na mě, ať nevstávám. Já chtěl říct, že budu v poho, pak se mě začala točit hlava a já myslel, že omdlím. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal. Záchranka na cestě. Přijela. Šok byl stále, ale uvědomoval jsem si, že záchranka je k ničemu. Zdravotník mi dal nákrčník a pomalu sundal helmu. Vyšetřil mě a nosítka už se přibližovala. Stačil jsem se ujistit, že týpek zavolal někomu na tu vespu. Pak mě zavřeli do sanitky a odjeli jsme. Třepal jsem se zimou a byl úplně mimo. V nemocnici mi rozstříhali mou oblíbenou mikinu i triko a udělali rentgeny páteře, hrudníku, beder, hlavy i kolena. Sebrali mi i krev, dali mi mundur a poté, co zjistili, že jsem v poho, sundali nákrčník a odvezli na nějaký příjem na pozorování, kde si mě rozhodli nechat přes noc.

Na oddělení byl normální provoz, takže jsem si říkal, že tady se asi nevyspím. Postrauma či co to bylo, zmizelo, ale přišla panika s tím, že jsem u sebe neměl mobil, peníze, brýle, šaty, nic. Až po hodině jsem zjistil, že vak s mými věcmi je hned vedle postele. Objevil jsem mobil a dovolil si zavolat na pojišťovnu, aby věděla, a našim. Pak mi dali jídlo a prášky proti bolesti přímo do infuze, takže to trochu pomohlo. V noci se šum na oddělení trochu uklidnil, dokonce i ztlumili světla, takže jsem se i trochu vyspal. Ráno mi židovský doktor dal lékařskou zprávu a pustil mě pryč. Nechtěl ani kartičku pojišťovny ani nic platit. Raději jsem odkulhal pryč. Zjistil jsem ale, že od vespy mi zůstala helma a hlavně klíče. Ty se musely vrátit. Dále koleno bolelo tak, že nemělo smysl vůbec chodit, tak jsem se rozhodl koupit letenku na sobotu a letět domů o den dřív. Sice jsem mohl ležet, ale měl jsem toho už dost. Jenže musel jsem se dostat ke své vile uprostřed ničeho bez vespy, pak do Palmy předat klíče a kartu od prvního hostelu a pak odjet. Pak už to šlo "rychle" následovně.

Na vilu jsem se dostal taxíkem za 12 euro. Stihl ještě snídani, pak si nabil mobil, koupil letenku na sobotu a rozhodl se jet z Incy do Palmy busem. Během toho jsem napsal na půjčovnu, jestli ví o mé vespě a klíče ať dám do té kavárny. Ta zavírala v 19.hodin. Volám taxíka a ten měl 2 hodiny plno, to jsem nemohl riskovat. Takže jsem se dobelhal na vlakovou zastávku asi 2 km od vily. Během čekání na vlak mi z půjčovny napsali, že nemohou lokalizovat vespu a pojišťovna nemůže získat z nemocnice lékarskou zprávu. Pak nastoupím do blbého vlaku a jel směrem Menacor, úplně na opačnou stranu. Nevadí. Vespa se našla, odtah jen zapomněl informovat půjčovnu. Vespa skončila u technika. Z Menacoru jsem odjel busem do Palmy, tam jsem se dokulhal do kavárny, předal klíče a helmu a odešel do hostelu. Tam jsem zjistil, že jsem ve vile zapomněl nabíječku...

V sobotu už jsem zase měl strach, co se stane. Naštěstí nic a ve 3 odpoledne už jsem byl doma v Hradišti. Dohra - vespa mě kvůli nehodě stála 800 eur, v koleně mám zánět a beru antibiotika. Kolik mě vyšla celkově ani nechci počítat. Veselé Vánoce.

Vesměs to však beru pozitivně, naučilo mě to zase se poprat s krizí. Solo cestování není špatné, nejhorší je, když nemáte program, pak je ta nuda děsná, ale svoboda, kdy člověk nemusí dělat kompromisy, je fajn. Na Malorku jedu zase a i s vespou.