Normální den v Manile

července 01, 2015

Rezek a Dvořákovou se nemůžou chovat jako ostatní turisti či cestovatelé. Rezka s Dvořákovou to totiž nebaví. Díky tomu pak zažívají zabavné situace, které by se možná normálně uvažujícím lidem nestali (jak jste se dočetli už na blogu). Výjimkou nebyl ani poslední den na Filipínách, tentokrát v hlavním městě Manile. Tam jsme dojeli ve 4 ráno po 9 hodinách strávených v autobuse z Banaue. Co udělali ostatní? Vzali si taxi a odjeli pryč. My ne, ustlali jsme si na lavici a dospali nedostatek spánku jako asi 3 další místní. Čekal jsem, že neusnu, ale i přes otřesný řev dopravy, jsem spal jak mimino asi 2 hodiny. Vzbudila mě nakonec Zebra s tím, že na nádraží nikdo není a vypadá to, že budou zavírat. Hodní Filipínci nás ale nechtěli vyhánět, tak jsme raději nenápadně vzali roha. Snídani jsme dali v 7/11, protože naše žrádelna z minula ještě v 7:30 neměla navařeno.

Na Google Maps jsem našel lokalitu, kde se nachází historické centrum Manily a nejslavnější filipínská katedrála. Vyrazili jsme tedy na vlak (zde jako mhd) dle mapy a procházeli jsme ulicemi, které nám ukázaly chaotickou tvář Manily. Přirovnal bych ji k pokročilejšímu Rangunu a nevyspělému Bangkoku. Auta troubila jak pominutá, jeepney zastavovaly, jak se jim zachtělo, na ulicích se prodávalo vše možné od jídla přes skripta po veteš, všude spali bezdomovci na kartonech, chudé děti si hrály bosé u silnice, lidé na sebe pořvávali a my zase nevěděli, kde jsme se to octli. Ten chaos měl ale řád, trochu mně to připomnělo Dillí, kde se chaos všeho měl též řád, Manila je však rozdílná, především v lidech. Lidé na nás házeli neustálé úsměvy, zdravili nás a Manila mě tímto mile překvapila. Na stanici metra nám sice s úsměvem lustrovali naše zavazadla se špinavými věcmi, ale to se dalo přežít. Inu jejich vlaky ve špičce jsou tak přecpané, že jsme se do něj nacpali až na čtvrtý pokus. A Filipínci překvapivě ctí pravidlo "první vystupuje".

Historické město jsme našli velmi lehce, šlo o úzké uličky, kde se skrývaly domy z dob kolonializmu, ale buď byly zničené a nikdo se o ně nestaral, nebo naopak zrekonstruované v soukromém vlastnictví. Dominuje mu Manilská katedrála, která byla vystavěna 6krát, jelikož ji před tím zničily tajfun, zemětřesení, oheň, bombardování. Uvnitř jsme objevili repliky Michelangelovy Piety a dále kopie sochy sv. Petra. Znalí ví, že obě tyto sochy se v originále nachází ve svatopetrské katedrále ve Vatikánu. Jelikož jsme měli čas, poseděli jsme u katedrály a dali se s námi do řeči skupinka kluků, kteří tvrdili, že Filipínci jsou škaredí a zajímali se o nás. Následně se s námi dal do řeči milý postarší pán, který si zamiloval evropskou historii. Mě tipoval na Francouze a Zebru na Němku. Poté, co odešli, jsme chvíli hráli hru "Poznej národnost" turistů. Jeden pár nám připomínal Čechy a později jsme opět měli pravdu, byli to Češi vracející se ze Zélandu. Potkali jsme je totiž znovu a mně to nedalo a zeptal jsem se, odkud jsou. Úspěšnost odhalených Čechů na cestách - 100 %. A v neposlední řadě jsme ještě nakoupili poslední suvenýry. Mysleli jsme, že cesta na letiště už bude pohodička, čekal nás pravý opak.

Po minulé nepříjemné zkušenosti s taxíkem jsme se rozhodli k letišti dojet mhd pomocí vlaku a jeepney. Vlak byl ještě v pohodě, dokonce v něm bylo značení, že ze stanice Baracay se dostaneme pohodlně na letiště. Se značením mají Filipíny problém, po výlezu z metra nás nečekaly cedule, ale obrovské tržiště, které se rozprostíralo po celém Baracay, kam oko dohlédlo. Museli jsme se prodírat úzkými ulicemi plnými hader, cetek,elektroniky, domácího nádobí apod. na prodej. Myslel jsem, že Chatuchak v Bangkoku nemohl nic překonat, omyl. Tenhle frmol jej strčil do kapsy. Mezi tržištěm se vinula cesta, kterou projížděli jeepney - plné. Nevěděli jsme kudy, a tak jsme se rozhodli vzít rikšu. Týpek si to šlapal na kole, vezl nás v protisměru, sám neustále měnil směr a vyhýbal se autům. Adrenalinová cesta skončila projížďkou staveništěm a ukončením u hlavní výpadovky, kam už nemohl. Terminál 1 však stále nebyl dosažen. Obvykle si lidé berou taxíka a dojedou to, Rezek s Dvořákovou se rozhodli dojít na letiště pěšky.

Nikdy se mi nestalo, že bych na mezinárodní letiště došel pěšky. Razili jsme si to kolem hlavní ulice ve vedru, 17 kg na zádech a já klel. Svou krosnu nenávidím a už se těším, až se jí zbavím. Než jsme došli na letiště, viděli jsme i chudinské čtvrti kolem. Lidé na nás zase hleděli jak na zjevení, ale to už se Zebrou neřešíme. Hlavně kupujeme drahé magnetky a na taxíka chlupa nepustíme. Inu, na letiště jsme přišli asi za hodinu a půl od Baracay. Výpravu jsme zakončili pěší túrou bránou pro taxi.

Letiště NAIA v Manile je příšerné. Jedná se jen o halu s asi 40 check-in, kam se nedá ani sednout. Na záchod se jde přes ostrahu, takže následně musíte projít znovu bezpečnostním. V zóně duty free se nenachází žádná pořádná žrádelna, takže jsme byli o hladu. Jídlo tam bylo, ale nedalo se platit kartou. Na mezinárodním letišti!

Návštěvu Filipín jsme tak zakončili knedlíkem plněným kuřecím masem za poslední peníze. Sbohem Filipíny.

You Might Also Like

0 komentářů

Like us on Facebook

Flickr Images

Kontaktní formulář

Subscribe